Ještě k salcburským inscenacím Fidelia a Trubadúra

Kateřina Viktorová, 02.09.2015 15:30

Prestižní Salcburský festival má široký záběr a každoročně prezentuje to nejlepší z klasické hudby (na programu má však i činohry) a pro českého hudebního fajnšmekra představuje na dojezd asi nejbližší zahraniční, takto významnou festivalovou destinaci. Před třemi dny skončený ročník Salzburger Festspiele nabídl mimo jiné premiéru Beethovenovy opery Fidelio (překlady recenzí v zahraničním tisku najdete zde) a reprízu inscenace Verdiho Trubadúra z minulého roku, jejíž zahraniční recenzi vám Opera Plus před časem zprostředkovala zde.

Salcburský Fidelio v zajetí psychedelického monolitu
Beethovenův Fidelio, jehož literární základ tvoří německá verze Bouillyho libreta ke Gaveauxově zpěvohře Léonora aneb láska manželská z roku 1798, je kombinací singspielu, utopického básně a osvobozenecké opery. Osvobozenecká nebo osvobozovací opera (termín není zcela jednotný ani v cizích jazycích – německy Rettungsoper nebo Befreiungsoper, francouzsky un opéra à sauvetage) byla na přelomu osmnáctého a devatenáctého století velmi módní a vztahuje se k francouzským operám z období Velké francouzské revoluce i po ní. Po roce 1793 se její popularita rozšířila i za hranice Francie. Termín osvobozenecká proto, že se v ní hlavní hrdina potácí na hranici smrtelného nebezpečí a nakonec jej na poslední chvíli zachraňuje hrdinským činem jeho přítel (nebo vlivný vládce).

Náčrtky k Leonoře se v Beethovenově zápisníku motivů objevují v roce 1803 a již zde jsou zřejmé počátky jeho urputného boje o tvar díla, o němž později sám s trpkostí prohlásil, že mu vyneslo trnovou korunu. Premiéra se konala 20. listopadu 1805 v Divadle na Vídeňce. Název této vpravdě symfonické opery se spolu s četnými kompozičními úpravami v příštích devíti letech častokrát proměňoval, až se ustálil na dvou dějstvích a titulu Fidelio (op. 72). K Beethovenově opeře existují celkem čtyři předehry, z nichž nejznámější je Leonora III, a je sama o sobě mistrovským dílem. Často se uvádí samostatně na koncertních pódiích, nebo podle zavedené divadelní praxe Gustavem Mahlerem se vkládá před závěrečný obraz (proměna mezi žalářem a vězeňským dvorem). Libreto je dílem Josepha Sonnleithnera, Stephana von Breuninga a Friedricha Treitschkeho a jde o příběh odhodlané Leonory, která se v mužském převleku jako Fidelio vydává do vězení vysvobodit svého neprávem odsouzeného manžela Florestana.

Výtvarnou dominantou neurčitého, bílými vysokými stěnami obehnaného sálu (scéna a kostýmy Christian Schmidt) je obří, pohyblivý černý monolit, evokující kultovní film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea, který je označován také jako „filosofická filmová opera“.Zatímco v Kubrickově filmu monolit představuje zlověstně mlčící symbol mimozemského života (hudebně doprovázený mimo jiné Ligettiho Requiem), s nímž je člověk konfrontován, a který předurčí vývoj lidského druhu po další miliony let, v inscenaci režiséra Clause Gutha je monolit, který se v průběhu děje proměňuje a je doprovázen cizorodými psychedelickými zvuky (zvuk Torsten Ottersberg), které zaznívají na místech vyškrtnutých mluvených dialogů, spíše zhmotněním jakési vlastní uzavřenosti, komplikovanosti mezilidských vztahů a narušené lidské psychiky.Guth ve svém rozhodnutí pro důsledné vyškrtnutí všech mluvených dialogů poukazuje na existenci Beethovenova písemného svolení ke krácení dialogů v souvislosti s prvním uvedením Fidelia v Praze pod taktovkou Carla Marii von Webera (už 24. listopadu 1814).

Guthovo režijní vedení postav je artificiální, chladné. Velký důraz inscenace klade na efektní hru stínů (světelný design Olaf Freese). Na scénu uvádí dvojníky. Leonořino alter ego vyjadřuje Leonořiny myšlenky prostřednictvím znakové řeči. Přestože se v recenzích objevily výhrady k části pěveckého obsazení, považuji všechny pěvecké výkony za dostačující. Adrianne Pieczonka jako Leonora hlasově roli zvládla bez problému, své postavě však nepropůjčila potřebný zápal, ani odhodlání. Hřmotný věznitel Don Pizarro, který je na jevišti doprovázen černým tanečníkem, působil v podání basbarytonisty Tomasze Konieczneho málo zlodušsky. Standardní výkony předvedli Hans-Peter König jako žalářník Rocco, Olga Bezsmertna jako jeho dcera Marzelline i Norbert Ernst jako Jaquino.Jonas Kaufmann zpívá nevelký, ale náročný part Florestana famózně a s naprostou jistotou. Postava mu sedne jak pěvecky, tak typově. Má ji zažitou, ztvárnil ji již několikrát. Guthova režie mu navíc dala velice zajímavý prostor jako herci. Jeho výkon je velice soustředěný. Florestan vstupuje na scénu v druhém dějství jako silně narušený muž árií Gott! welch‘ Dunkel hier! gradující k „…zur Freiheit in’s himmlische Reich“.Korunovaným králem salcburské inscenace je bezesporu dirigent Franz Welser-Möst. Se zpěváky, sborem Vídeňské státní opery (sbormistr Ernst Raffelsberger) a Vídeňskými filharmoniky nastudoval dílo dramaticky propracovaně, s mnoha jemnými odstíny a s až laboratorní precizností. Předehra Leonora III, hraná při zavřené oponě, byla trumfem celého představení. K dílu samotnému Welser-Möst podotýká: „Ve Fideliovi Beethoven do své hudby vtiskl hlavní myšlenku Velké francouzské revoluce ´volnosti, rovnosti a bratrství´,ale bohužel text té velikosti hudby a v ní obsažených myšlenek nedosahuje, je prostě slabý. V ideálním případě je obsah opery vtělen přímo do hudby, a to se Beethovenovi v jeho jediné opeře podařilo.“

Finále opery. Leonořino druhé já ve znakové řeči energicky tlumočí Leonořiny vnitřní pocity, snaží se je vyjevit, zůstávají však nevyřčeny. Se závěrečnou hudbou působí její projev velice efektně, jako společný tanec těla a myšlenek. Sbor je „uvězněn“ za kulisami. Bez patosu se nám předestírá nulová naděje – Florestanovi, jehož Beethoven oslavně zachraňuje, není pomoci. Útěk k věčné svobodě a blaženosti zůstává utopií. Salcburský Fidelio má sice jasnou osobitou režijní koncepci, je však ve svém důsledku překombinovaná a míjí se účinkem.

Hodnocení autorky recenze: 75 %
***

Melodramatický Leonořin sen mezi obrazy
Ocitáme se v muzeu, do něhož režisér a zároveň scénograf Alvis Hermanis děj Trubadúra umístil. Prostředí obrazárny esteticky lahodí oku. V sále u zdi sedí kustodka (Anna Netrebko), vzezřením nevýrazná šedá myška, která si sní svůj sen – zamilovala se do tváře z obrazu, do trubadúra Manrica.Historické postavy z vystavených obrazů ožívají a sestupují z pláten. Ferrando (Adrian Sâmpetrean) jako průvodce vypráví návštěvníkům dávný příběh – ukazovátkem upozorňuje na jednotlivé obrazy a vysvětluje, jak starý hrabě Luna dal upálit cikánku, protože údajně očarovala jeho mladšího syna, kterého pak z pomsty ukradla cikánčina dcera Azucena. Posléze se Netrebko převléká z pracovního muzejního oděvu do temně rudého historického kostýmu a proměňuje se v plnokrevnou vášnivou Leonoru.Všechny historické kostýmy jsou laděny do odstínů červené barvy (výtvarnice Eva Dessecker). Anna Netrebko zraje jako to nejlepší víno. Má mimořádnou schopnost vzbuzovat emoce. Její hebký soprán, získávající v posledních letech zajímavého temného zabarvení, je oslnivý. S obrovským dynamickým rozpětím se krásně klene nad každým orchestrem. A ta dokonalá souhra mezi jejím zpěvem s tělesným pohybem! Ve svých rolích působí nesmírně přirozeně a uvolněně. Netrebko je šperkem zdobícím každou inscenaci, ve které účinkuje (Jolanta, Lady Macbeth, Taťána, Mimì, Anna Bolena a další).Prostor obrazárny se stále proměňuje – renesanční plátna pojíždějí po místnostech. Hudbu totiž významově doprovázejí rozličná plátna, například téma madony s dítětem při árii Azuceny (vynikající Ekaterina Semenchuk) o její osudové ztrátě z druhého jednání, rytíři na koních při konfliktu Manrica a Luny, téma lásky dolaďují podobizny krásných žen ze slavných obrazů, například da Vinciho Dáma s hranostajem nebo Botticelliho Venuše.Zvolená režijní koncepce, která propojuje současnost a historii, bohužel nefunguje. Nedovoluje ději se naplno rozproudit, jakoby se děj neustále zasekával a odehrávaly se jen jednotlivé scény (výstupy). Dochází i k nesouladu dění na jevišti s právě znějícím libretem. Některá hudební čísla se odehrávají mezi návštěvníky, kteří výstup sledují, jako by četli z obrazu jeho příběh, jindy jsou součástí historického příběhu všichni zúčastnění.

Francesco Meli jako Manrico nepřesvědčil, zněl poněkud nevyrovnaně a působil neohrabaně. Oproti minulému roku, kdy byla inscenace premiérována, došlo ke změnám jak v hudebním vedení, tak v obsazení. Na postu dirigenta místo Daniela Gattiho řídil Vídeňské filharmoniky Gianandrea Noseda a odvedl standardní práci. Do role hraběte Luny nově po odřeknutí Plácida Dominga, který se po minuloročním nepodařeném angažmá v této roli své další účasti vzdal, nastoupil mladý nadějný polský barytonista Artur Ruciński. Domingo hraběte Lunu nakonec vyměnil za galakoncert v Grosses Festspielhausu, kde 30. července oslavil čtyřicet let od svého salcburského debutu.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Salzburger Festspiele 2015

Ludwig van Beethoven:
Fidelio
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Světla: Olaf Freese
Zvuk: Torsten Ottersberg
Video: Andi A. Müller
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Wiener Staatsopernchor
Premiéra 4. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 10. 8. 2015)

Florestan – Jonas Kaufmann
Leonore – Adrianne Pieczonka
Don Fernando – Sebastian Holecek
Don Pizzaro – Tomasz Konieczny
Rocco – Hans-Peter König
Marzelline – Olga Bezsmertna
Jaquino – Norbert Ernst
Pizzarův stín – Paul Lorenger
Leonořin stín – Nadia Kichler
***

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie a scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Eva-Maria Dessecker
Video: Ineta Sipunova
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturg: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Členové Angelika-Prokopp-Sommerakademie der Wiener Philharmoniker
Wiener Staatsopernchor
Premiéra 8. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 11. 8. 2015)

Leonora – Anna Netrebko
Azucena – Ekaterina Semenchuk
Ines – Diana Haller
Manrico – Francesco Meli
Hrabě Luna – Artur Ruciński
Ferrando – Adrian Sâmpetrean
Ruiz / Posel – Bror Magnus Tødenes
Starý cikán – Matthias Winckhler