Ještě k salcburským inscenacím Fidelia a Trubadúra

  1. 1
  2. 2

Prestižní Salcburský festival má široký záběr a každoročně prezentuje to nejlepší z klasické hudby (na programu má však i činohry) a pro českého hudebního fajnšmekra představuje na dojezd asi nejbližší zahraniční, takto významnou festivalovou destinaci. Před třemi dny skončený ročník Salzburger Festspiele nabídl mimo jiné premiéru Beethovenovy opery Fidelio (překlady recenzí v zahraničním tisku najdete zde) a reprízu inscenace Verdiho Trubadúra z minulého roku, jejíž zahraniční recenzi vám Opera Plus před časem zprostředkovala zde.

Salcburský Fidelio v zajetí psychedelického monolitu
Beethovenův Fidelio, jehož literární základ tvoří německá verze Bouillyho libreta ke Gaveauxově zpěvohře Léonora aneb láska manželská z roku 1798, je kombinací singspielu, utopického básně a osvobozenecké opery. Osvobozenecká nebo osvobozovací opera (termín není zcela jednotný ani v cizích jazycích – německy Rettungsoper nebo Befreiungsoper, francouzsky un opéra à sauvetage) byla na přelomu osmnáctého a devatenáctého století velmi módní a vztahuje se k francouzským operám z období Velké francouzské revoluce i po ní. Po roce 1793 se její popularita rozšířila i za hranice Francie. Termín osvobozenecká proto, že se v ní hlavní hrdina potácí na hranici smrtelného nebezpečí a nakonec jej na poslední chvíli zachraňuje hrdinským činem jeho přítel (nebo vlivný vládce).

Náčrtky k Leonoře se v Beethovenově zápisníku motivů objevují v roce 1803 a již zde jsou zřejmé počátky jeho urputného boje o tvar díla, o němž později sám s trpkostí prohlásil, že mu vyneslo trnovou korunu. Premiéra se konala 20. listopadu 1805 v Divadle na Vídeňce. Název této vpravdě symfonické opery se spolu s četnými kompozičními úpravami v příštích devíti letech častokrát proměňoval, až se ustálil na dvou dějstvích a titulu Fidelio (op. 72). K Beethovenově opeře existují celkem čtyři předehry, z nichž nejznámější je Leonora III, a je sama o sobě mistrovským dílem. Často se uvádí samostatně na koncertních pódiích, nebo podle zavedené divadelní praxe Gustavem Mahlerem se vkládá před závěrečný obraz (proměna mezi žalářem a vězeňským dvorem). Libreto je dílem Josepha Sonnleithnera, Stephana von Breuninga a Friedricha Treitschkeho a jde o příběh odhodlané Leonory, která se v mužském převleku jako Fidelio vydává do vězení vysvobodit svého neprávem odsouzeného manžela Florestana.

Výtvarnou dominantou neurčitého, bílými vysokými stěnami obehnaného sálu (scéna a kostýmy Christian Schmidt) je obří, pohyblivý černý monolit, evokující kultovní film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea, který je označován také jako „filosofická filmová opera“.Ludwig van Beethoven: Fidelio - Salzburger Festspiele 2015 (foto Monika Rittershaus)Zatímco v Kubrickově filmu monolit představuje zlověstně mlčící symbol mimozemského života (hudebně doprovázený mimo jiné Ligettiho Requiem), s nímž je člověk konfrontován, a který předurčí vývoj lidského druhu po další miliony let, v inscenaci režiséra Clause Gutha je monolit, který se v průběhu děje proměňuje a je doprovázen cizorodými psychedelickými zvuky (zvuk Torsten Ottersberg), které zaznívají na místech vyškrtnutých mluvených dialogů, spíše zhmotněním jakési vlastní uzavřenosti, komplikovanosti mezilidských vztahů a narušené lidské psychiky.Ludwig van Beethoven: Fidelio - Salzburger Festspiele 2015 (foto Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus)Guth ve svém rozhodnutí pro důsledné vyškrtnutí všech mluvených dialogů poukazuje na existenci Beethovenova písemného svolení ke krácení dialogů v souvislosti s prvním uvedením Fidelia v Praze pod taktovkou Carla Marii von Webera (už 24. listopadu 1814).

Guthovo režijní vedení postav je artificiální, chladné. Velký důraz inscenace klade na efektní hru stínů (světelný design Olaf Freese). Na scénu uvádí dvojníky. Leonořino alter ego vyjadřuje Leonořiny myšlenky prostřednictvím znakové řeči. Přestože se v recenzích objevily výhrady k části pěveckého obsazení, považuji všechny pěvecké výkony za dostačující. Adrianne Pieczonka jako Leonora hlasově roli zvládla bez problému, své postavě však nepropůjčila potřebný zápal, ani odhodlání. Hřmotný věznitel Don Pizarro, který je na jevišti doprovázen černým tanečníkem, působil v podání basbarytonisty Tomasze Konieczneho málo zlodušsky. Standardní výkony předvedli Hans-Peter König jako žalářník Rocco, Olga Bezsmertna jako jeho dcera Marzelline i Norbert Ernst jako Jaquino.Ludwig van Beethoven: Fidelio - Adrianne Pieczonka (Leonore), Olga Bezsmertna (Marzelline), Hans-Peter König (Rocco), Norbert Ernst (Jaquino) - Salzburger Festspiele 2015 (foto Monika Rittershaus)Jonas Kaufmann zpívá nevelký, ale náročný part Florestana famózně a s naprostou jistotou. Postava mu sedne jak pěvecky, tak typově. Má ji zažitou, ztvárnil ji již několikrát. Guthova režie mu navíc dala velice zajímavý prostor jako herci. Jeho výkon je velice soustředěný. Florestan vstupuje na scénu v druhém dějství jako silně narušený muž árií Gott! welch‘ Dunkel hier! gradující k „…zur Freiheit in’s himmlische Reich“.Ludwig van Beethoven: Fidelio - Jonas Kaufmann (Florestan), Adrianne Pieczonka (Leonore) - Salzburger Festspiele 2015 (foto Monika Rittershaus)Korunovaným králem salcburské inscenace je bezesporu dirigent Franz Welser-Möst. Se zpěváky, sborem Vídeňské státní opery (sbormistr Ernst Raffelsberger) a Vídeňskými filharmoniky nastudoval dílo dramaticky propracovaně, s mnoha jemnými odstíny a s až laboratorní precizností. Předehra Leonora III, hraná při zavřené oponě, byla trumfem celého představení. K dílu samotnému Welser-Möst podotýká: „Ve Fideliovi Beethoven do své hudby vtiskl hlavní myšlenku Velké francouzské revoluce ´volnosti, rovnosti a bratrství´,ale bohužel text té velikosti hudby a v ní obsažených myšlenek nedosahuje, je prostě slabý. V ideálním případě je obsah opery vtělen přímo do hudby, a to se Beethovenovi v jeho jediné opeře podařilo.“

Finále opery. Leonořino druhé já ve znakové řeči energicky tlumočí Leonořiny vnitřní pocity, snaží se je vyjevit, zůstávají však nevyřčeny. Se závěrečnou hudbou působí její projev velice efektně, jako společný tanec těla a myšlenek. Sbor je „uvězněn“ za kulisami. Bez patosu se nám předestírá nulová naděje – Florestanovi, jehož Beethoven oslavně zachraňuje, není pomoci. Útěk k věčné svobodě a blaženosti zůstává utopií. Salcburský Fidelio má sice jasnou osobitou režijní koncepci, je však ve svém důsledku překombinovaná a míjí se účinkem.

Hodnocení autorky recenze: 75 %
***

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Beethoven: Fidelio (Salzburger Festspiele 2015)

[Celkem: 7    Průměr: 4/5]

Vaše hodnocení - Verdi: Il trovatore (Salzburger Festspiele 2015)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na