Jevištní odkaz Zdeňka Fibicha – od Bukovína k Pádu Arkuna

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Libreto Bouře na námět stejnojmenné hry Williama Shakespeara napsal Jaroslav Vrchlický podle skladatelových představ. Velkým zdrojem inspirace byl Fibichův vztah k Anežce Schulzové, který se promítl do postav milenců Mirandy a Fernanda. Bouře je považována za nejméně „wagnerovské“ Fibichovo dílo. Josef Bartoš ji charakterizuje „jako nejsvětlejší Fibichovu operu, pohádku se šťastným koncem“ a Jaroslav Jiránek ji nazývá „zpěvohrou hýřivých náladových barev“. Významnou roli hrál při přípravě této opery stejně jako následujících Fibichových oper ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, který se ujal režie a v lecčem ovlivnil konečný tvar díla.

Při studiu Bouře opět propukly rozpory mezi Fibichovými ctiteli a nepřáteli. Vedle zásadních názorových rozporů zde nepochybně sehrály svou úlohu malichernosti. Zdeňku Fibichovi nebyla udělena profesura na Konzervatoři. Jiří Kopecký cituje dopis dirigenta Národního divadla Mořice Angera adresovaný Antonínu Dvořákovi do New Yorku z února 1985: „že na Tebe Fibich stran obsazení místa Tvého na Konzervatoři měl vztek, to si můžeš myslet a teď má pekárnu na opery, jednu, jednu již zadal a druhou už peče.“ Anger tím mínil operu Hedy, na které už s Anežkou Schulzovou pilně pracoval.

Premiéra Bouře se konala 1. března 1895. Dirigoval ji jako i ostatní premiéry Fibichových oper na Národním divadle Adolf Čech. Roli Prospera vytvořil Václav Viktorin, kterého později vystřídal Bohumil Benoni, Mirandu zpívala Růžena Maturová. Na Národním divadle se Bouře dočkala sedmi inscenací. Z nich připomeňme například Ostrčilovo nastudování z roku 1920 (byla to první Ostrčilova inscenace Fibichova díla na Národním divadle). Postavu Prospera v ní ztvárnil Václav Novák, dále Chalabalovo a Theinovo představení z roku 1947, v němž Prospera ztělesnil Stanislav Muž, který byl nejčastějším představitelem této postavy na naší první scéně, a Mirandu Marie Budíková. Naposledy zazněla Bouře na scéně Národního divadla v Praze v roce 1969. Dirigoval ji tenkrát Jan Hus Tichý, režíroval Hanuš Thein, v roli Prospera se střídali Zdeněk Otava a Theodor Šrubař, roli Mirandy ztvárnily Jaroslava Vymazalová a Milada Šubrtová.

Zdeněk Fibich: Bouře - Šrubař (Prospero), Jaroslava Vymazalová (Miranda) - ND Praha 1969 (foto Jaromír Svoboda)
Zdeněk Fibich: Bouře – Šrubař (Prospero), Jaroslava Vymazalová (Miranda) – ND Praha 1969 (foto Jaromír Svoboda)

Z mimopražských inscenací jmenujme z předválečné doby například dvě uvedení pod taktovkou Zdeňka Chalabaly, v Brně v roce 1936 a v Ostravě o deset let později a plzeňskou inscenaci Jaromíra Žida z roku 1925. Po roce 1945 se sluší připomenout plzeňskou inscenaci z roku 1962 (dirigoval Karel Vašata), olomouckou z téhož roku (dirigent František Preisler) a představení košického divadla v roce 1961. V březnu 2007 byla Bouře uvedena v německém Bielefeldu. Tuto inscenaci vysílala německá rozhlasová stanice Deutschlandradio v dubnu téhož roku.

Kompletní nahrávku opery pořídil Československý rozhlas pod taktovkou Jaroslava Vogla v roce 1950. Prospera na ní zpívá Zdeněk Otava, Mirandu Ludmila Červinková.

Hedy
V rychlém sledu po Bouři následovala opera Hedy. Jaroslav Vrchlický připravoval pro Fibicha operní zpracování Shakespearova Kupce benátského, to se ale nakonec stalo podkladem pro operu, kterou pod názvem Jessika zkomponoval Josef Bohuslav Foerster.

Namísto toho pro něj vybrala Anežka Schulzová námět z poemy lorda Byrona Don Juan. Ve velmi obšírném rozboru opery Hedy, který pod názvem První opera Zdeňka Fibicha a Anežky Schulzové Hedy, op. 43, zveřejnil ve sborníku Hudební věda v roce 2007, uvádí jeho autor Jiří Kopecký, důvody, proč zvolila právě tento námět. Fibichovi a ambiciózní Schulzové šlo vždy o to, aby skladatelovy opery pronikly do zahraničí. Kosmopolitní námět i styl libreta Anežky Schulzové těmto intencím beze zbytku vyhovoval. Klavírní výtah, který publikoval nakladatel Urbánek, pořídil Fibich s českým i německým textem. Dílo mělo být uvedeno v Halle, ale ze záměru sešlo. Stejně tak se Fibichovi nepodařilo přesvědčit o uvedení svých děl Gustava Mahlera, kterému nabízel Bouři i Šárku.

Hedy je velmi silně zastoupen milostný motiv, takže si tato opera vysloužila přízvisko český Tristan. Jaroslav Jiránek ji označil za nejerotičtější z Fibichových oper. Její premiéra se konala 12. února 1896 a byla přijata celkem příznivě. Titulní roli ztvárnila Růžena Maturová, jejího otce Lambra Bohumil Benoni. Dílo se ve své době těšilo poměrně velké popularitě. Na Národním divadle se hrálo celkem v šesti inscenacích, naposledy byla její premiéra v roce 1949 pod taktovkou Karla Nedbala v režii Hanuše Theina. V titulní roli se představily Ludmila Červinková a Jaroslava Procházková, v postavě Lambra vedle osvědčených fibichovských interpretů Stanislava Muže a Zdeňka Otavy rovněž barytonista Jiří Schiller. Inscenace dosáhla velmi slušného počtu šestadvaceti představení.

Zdeněk Fibich: Hedy - ND Praha 1949
Zdeněk Fibich: Hedy – ND Praha 1949

Do Brna dorazila Hedy v roce 1907, do Ostravy v roce 1922, do Plzně v roce 1926 při fibichovském festivalu, do Olomouce v roce 1937. Z meziválečných inscenací bych připomněl ještě Neumannovo brněnské nastudování v roce 1925. Po roce 1945 se na jevišti objevila celkem třikrát, kromě již zmíněné pražské inscenace také v Opavě (1950) a v Olomouci (1966). Dirigentem obou těchto premiér byl shodou okolností František Preisler, výtečný všestranný operní dirigent, otec režiséra Františka Preislera a dědeček jednoho z největších talentů současné dirigentské generace, rovněž Františka, který bohužel před několika lety zemřel.

Rád bych alespoň touto formou připomenul jméno nejstaršího z rodu, který by se letos v lednu dožil sta let. Tento rodák z České Třebové byl dlouholetým dirigentem především divadel v Opavě a v Olomouci a byl znamenitým interpretem oper širokého žánrového rozpětí, na jehož působení vzpomínaly a vzpomínají generace operních umělců.

Nahrávka opery dosud neexistuje, v archivu Českého rozhlasu jsou uchovány pouze nahrávky některých hudebních čísel.

Šárka
Nepochybně jedním z impulsů, které způsobily, že pro následující operu si Fibich se Schulzovou vybrali český námět, byla soutěž, kterou v dubnu 1886 vypsalo Družstvo Národního divadla. Podmínkou pro soutěžící bylo, že téma musí být české, ať už se jedná o minulost nebo současnost.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments