Ludwig van Beethoven – skladatel, který si prožil mnoho životních zvratů, a i kvůli tomu je jeho hudba tak variabilní. Každého posluchače přenese do dob klasicismu, kde může na těchto sonátách zpozorovat vývoj Beethovenovy tvorby – a zároveň jsou tato díla spjatá s významnými osobnostmi. V roce 1796 vznikly Sonáta č. 1 F dur a Sonáta č. 2 g moll s věnováním pruskému králi Friedrichu Wilhelmovi II., premiéry těchto děl se zhostil violoncellista Jean-Pierre Duport společně s Beethovenem. Premiéra třetí sonáty je spojená s violoncellistou Nicolausem Kraftem, a poslední dvě sonáty byly věnovány hraběnce Marii von Erdödy.
První a druhá sonáta byly ovlivněny Haydnovým vzorem a dle toho se řídí i celková interpretace. Je zde riziko, že by skladba mohla posluchače nudit, kdyby se ji interpret rozhodl hrát nezúčastněně, což však u violoncellisty Jiřího Bárty nehrozí. Již počáteční tóny jsou hrány vřele, jako kdyby vás Beethoven sám zdravil, poté se hudba zklidní a rozvine témata do hravých a harmonicky barevných ploch. Vibrata jsou užita přiměřeně, klasické odtahy jsou hrány s vkusem a hudba vás nemilosrdně vtáhne do přímého děje.
První věta druhé sonáty je velmi zpěvná a vypráví posluchači o smutku. Plochy klavírního doprovodu jsou při kantiléně violoncella nádherné, stejně tak dokáže i hudbu patřičně zdramatizovat. Souhra obou interpretů je výborná, hudba je nabita emocemi a širokou škálou barev zvuku.
Třetí sonáta vznikala v době vzniku Symfonie č. 5 „Osudové“, Symfonie č. 6 „Pastorální“ nebo Houslového koncertu D dur, tedy v době, kdy se projevily Beethoveny problémy se sluchem. Lyrický úvod první věty třetí sonáty zazní sametovým tónem a již závažněji než u předchozích dvou sonát. Následuje druhá věta Scherzo, která je komponována i zahrána s vtipem, třetí věta Adagio cantabile – Allegro vivace je smířlivá a zároveň se zde opět projeví virtuosita obou hudebníků.
Éterický úvod čtvrté sonáty dojme každého posluchače, u energické Allegro vivace si může posluchač všimnout především hrátek s dynamikou, jež je precizně provedena. Hloubka hry Jiřího Bárty koresponduje s oduševnělou hudbou Beethovena a tento soulad rezonuje během poslechu všech sonát, nejvíce je to ale patrné u volné věty páté sonáty, kde se line krásná melancholická melodie a nutí člověka k zastavení a zamyšlení.
Klasicistní doba nám svým charakterem připomíná, že hudba byla nejen zábavou, ale i zdrojem hlubšího smyslu a sebepoznání. Proto stojí za to se ponořit do této krásné, dobrodružné hudby a vychutnat si Beethovenova nadčasová díla v podání dvou vynikajících hudebníků.
Beethoven: The Sonatas for piano and cello
Jiří Bárta – violoncello
Terezie Fialová – klavír
Vydavatelství: Animal Music
Datum vydání: 5. listopadu 2021
