Jiří Nekvasil: Aby divák odcházel z operního představení s radostí a o zkušenost bohatší…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Když jsem šel do ředitelské pracovny v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, rekapituloval jsem si, jaké operní inscenace Jiřího Nekvasila jsem za poslední dobu viděl. A při této retrospektivě jsem si znovu připomněl pozoruhodný žánrový diapazon: Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, Smetanův Dalibor a Braniboři v Čechách, Hindemithův Cardillac, Janáčkův Osud a Káťa Kabanová, Martinů Tři přání aneb vrtkavosti života, a to vše v několika operních domech. Pohled do programu aktuální sezóny navíc říká, že brzy přibyde Korngoldovo Mrtvé město a Glassův Proces. S režisérem a divadelním manažerem Jiřím Nekvasilem probíráme jeho srdcové tituly, výlety do světa muzikálu, projekt Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024, odpovědnost vůči divákům. A ovšem hledání režijních východisek i všechny faktory, které do něj vstupují…
Jiří Nekvasil (zdroj festival Zlatá Praha)

Pane řediteli, předpokládám, že některé tituly jsou vám osobně blízké, některé jsou výsledkem širší dramaturgie, na níž má vliv více faktorů…
Na to se vždy dívám ze dvou úhlů. V divadle, jehož jsem ředitelem, se vlastně podílím na dramaturgii celého divadla. Ředitel schvaluje dramaturgické plány a tím za ně přebírá odpovědnost – jak za úspěchy, tak i omyly svých uměleckých šéfů a jejich dramaturgů. S uměleckými šéfy o dramaturgii všech souborů pochopitelně dlouho diskutujeme a v samotném konečném výsledku je nezbavuji jejich svobody volby a odpovědnosti za ni. V opeře, která je mým hlavním oborem, se podílím (i vzhledem ke svým zkušenostem ze svých předcházejících angažmá jako umělecký šéf ve Státní opeře Praha a v opeře pražského Národního divadla) na koncepci dramaturgie souboru opery podle dohody s hudebním ředitelem (minulým, současným i budoucím) o něco výrazněji. A to včetně volby inscenátorů. Vše samozřejmě probíhá v důkladné diskuzi mezi mnou, hudebním ředitelem a dramaturgem souboru. Dramaturgii chápu jako artefakt, vnímám ji nejen jako volnou volbu zajímavých titulů, ale jako dlouhodobě projektovaný koncept v širších souvislostech. Již desátým rokem sledujeme cestu, kterou jsme započali v roce 2010 společně s bývalým hudebním ředitelem opery NDM Robertem Jindrou – velká díla klasiků 20. století, systematická péče o českou hudbu, ne zcela obvyklý, ale atraktivní repertoár hudby 19. století. A jednou z důležitých složek formování podoby divadla je i má režijní práce, a to jak směrem ven k divákům, tak i dovnitř do souboru a ostatních složek. Chod divadla, které máte ve správě, poznáte tak nejlépe a zblízka. Na konkrétní práci a v řadě jeho složek.

A jste tak přítomen i modelování tváře samotného operního ansámblu…
Ano, ale obsazení sólistů a dirigentů a personální otázky v souboru jsou plně v kompetenci hudebního ředitele, tam je můj hlas poradní. Vedle mé pravidelné režijní práce v souboru opery jsem již potřetí přijal nabídku souboru opereta/muzikál – tedy jakýsi žánrový výlet. Taky jsem díky tomu dostal možnost dotknout se svých srdcových titulů jako Jesus Christ Superstar a v současné chvíli zkouším West Side Story. V sezoně 2015/2016 jsem s tímto souborem připravil světovou premiéru autorského projektu Jaroslava Duška, Ondřeje Smeykala a Maria Buzziho L2: Brána života! Hudební divadlo na pomezí žánrů, inspirované životním příběhem Clemense Kubyho. To byl pro všechny zúčastněné silný a obohacující zážitek a jedinečná zkušenost s novou formou. 

V opeře je mým hlavním zájmem hudba 20. století (byť moje první inscenace zde v Ostravě byl Massenetův Werther). Ale ta samotná řada děl 20. století začala Hindemithovým Cardillakem a pokračovala Životem prostopášníka, Ohnivým andělem, Lady Macbeth a Zneuctěním Lukrécie. A druhou linii představuje česká operní tvorba, kde z 20. století jsou to především Janáček a Martinů, skladatelé, k nimž mám silný vztah, a osobně mne jejich díla zajímají i mimo práci v divadle. Měl jsem například před časem možnost vytvořit filmová zpracování některých středometrážních scénických děl Bohuslava Martinů – Slzy nože (1999), Podivuhodný let (1999), Hlas lesa (2001) nebo Čím lidé žijí (2018). 

V Ostravě to byly tedy opery Mirandolína, Tři přání, Káťa Kabanová a Osud. Ale mezitím se ve vašem divadle objevil Bohuslav Martinů v režii Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky. Vznikla inscenace, jejíž titulní hrdinka, Kateřina Kněžíková, si odnesla Cenu Thálie…
Úhel pohledu dua SKUTR na Juliettu a její pozoruhodná scénická podoba je pro mne velice inspirativní! Navíc jsem měl tu možnost a štěstí v roce 2009 Juliettu inscenovat na scéně Janáčkovy opery v Brně. Chtěl jsem tedy, aby ostravská inscenace přinesla jiný pohled od výrazných a originálních tvůrců, kteří jsou mi velmi blízcí a jejichž práce si vážím. Takovými tvůrci pro mě členové dua SKUTR jsou. A pak – protože se cítím být českým tvůrcem – musím zdůraznit svůj zájem o domácí klasické tituly. Zajímají mne, a i když stojí dramaturgicky často trochu na okraji, jsem přesvědčen o jejich kvalitách. To je případ Dvořákovy Armidy či Fibichovy Bouře. O té jsem věděl a kroužil kolem ní. A díky nahrávce, kterou vydala Společnost Beno Blachuta a která mě okouzlila, jsme se do ní v Ostravě pustili. Takové dílo pozdního romantismu je prostě příjemné objevovat nejen v notách, ale i na jevišti, nejen pro sebe, ale hlavně pro diváky. Minout Fibichovu Bouři by byla určitě škoda.

A pak je tu Bedřich Smetana. Autor, který zřejmě skrze přebohatou inscenační historii znamená určité riziko, že za novou produkci jakékoliv jeho opery vás třeba někdo nepochválí…
A přesto nebo právě proto je potřeba ho hrát. A stále v něm novými inscenacemi hledat současný divadelní jazyk. Zde v Ostravě chystáme projekt Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 se všemi osmi dokončenými operami Bedřicha Smetany. Budou to inscenace nasbírané od roku 2014, kdy jsme uvedli Čertovu stěnu. Na konci příští sezony pokračujeme Hubičkou a Dvěma vdovami, dále Prodanou nevěstou a novým Daliborem v sezoně 2022/2023. Skončíme obnovenou premiérou Čertovy stěny a Braniborů v Čechách a připojíme Tajemství v režii Tomáše Studeného. A 2. března 2024, v den dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany, odstartujeme první ze dvou cyklů.

Dalibor bude ten váš, z pražského Národního divadla?
Určitě ne. Na Dalibora hledáme jiný tvůrčí tým; stejně tak jsem se znovu nepustil do Tajemství. V tomto okamžiku nemám potřebu znovu vstupovat do stejné řeky, naopak mě zajímá jiný pohled na věc a pro celý cyklus to bude obohacení. Snažíme se získat pro nové smetanovské tituly i zahraniční partnery. To se podařilo s Prodanou nevěstou, která vznikla v koprodukci se Slovinskou národní operou v Lublani. S velkým úspěchem se tam hraje už téměř celý rok v hudebním nastudování Davida Švece a v mé režii. A v této podobě se s našimi sólisty objeví v Ostravě v roce 2023.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Vážený pane Nekvasile, Všechna divadla se snaží „nalákat“ diváky i na představení moderních autorů – tedy nedávat jen repertoár „ABC“. V praxi to pak vypadá tak, že Vás pak ta divadla, ve kterých jste zaregistrováni jeko nakupovatelé vstupenek oblažují maily jako je tento: „Voyage entre Vienne & Prague Voilà plus de 70 ans que le Festival Pablo Casals de Prades présente son répertoire au Théâtre des Champs-Elysées. Pour ce second concert, c’est à un voyage entre Vienne et Prague que nous sommes conviés avec une pièce “shakespearienne” de Korngold, le Quatuor avec piano de Dvořák et le Septuor pour cordes… Číst vice »

dalibor

Asi takto: Už v době šéfování R. Jindry byly na repertoáru ony zmiňované tituly – Prostopášník, Cardillac, Anděl, ale i 4!!! Janáčci včetně úžasné Makropulosky s Evou Urbanovou (naštěstí koncertně!). K tomu běžně Traviaty (po 3 měsících od derniéry staré hned nová v téměř totožném obsazení),Bohéma (současná ale od srdce), k tomu úžasný LOHENGRIN, La Wally i obnovený Falstaff, obligátní Nabucco atd. a bylo na co chodit. Já jsem býval v NDM cca 15x za rok, dnes max. 3x (a to ještě Lady Macbeth bohužel skončila). Ale: Půdu pro diváky i NDM připravil svými vynikajícími dramaturgickými úvody geniální Dan Jäger.… Číst vice »