Operní panorama Heleny Havlíkové (258): Operní bilance za rok 2019

Stálá divadla u nás sice tradičně hrají po sezonách od září do června, ale vhodnou příležitostí k souhrnnému pohledu na naše operní dění je i začátek nového roku.

Jestli správně počítám, v roce 2019 se u nás uskutečnilo čtyřicet sedm premiér oper či dramatických vokálních skladeb, které lze k tomuto žánru přiřadit, v nastudování českých souborů. Z nich jsem absolvovala čtyřicet čtyři, řadu z nich i ve více obsazeních (Così fan tutte Moravského divadla v Olomouci uvidím až na festivalu Opera 2020, zatím jsem neviděla Pauerova Žvanivého slimejše v Plzni a zmeškala jsem Ostravské dny 2019 s operou Mortona Feldmana Neither). Do tohoto souhrnu nepočítám školní produkce ani hostování zahraničních souborů (Charlotte Aleše Březiny, Pamely Howard a Alona Nashmana na Nové scéně v Praze i na Smetanově Litomyšli a Glassův Einstein on the Beach na Moravském podzimu), ani přenosy do kin, ať už z MET nebo z Francie, jak je uvádí v Praze Francouzský kulturní institut, nebo z dalších evropských zemí, které bývají k vidění v pražském kině MAT.

Z těch čtyřiceti sedmi tuzemských premiér bylo třicet dva inscenací našich stálých deseti operních souborů (v Praze Národní divadlo a Státní opera, v Českých Budějovicích Jihočeské divadlo, v Plzni Divadlo J. K. Tyla, v Ústí nad Labem Severočeské divadlo, v Liberci Divadlo F. X. Šaldy, Národní divadlo Brno, Moravské divadlo Olomouc, v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské a v Opavě Slezské divadlo) a patnáct (!) nových produkcí mimo tuto základní síť. Původní operní inscenace jsou součástí řady festivalů – Hudebního festivalu Znojmo (Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir s Romanem Válkem), Smetanovy Litomyšle, na Olomouckých barokních slavnostech uvedl Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka dokonce pět nových titulů, v autentickém prostoru barokního divadla v Českém Krumlově jsou opery součástí hned dvou festivalů – Festivalu komorní hudby Český Krumlov (Capella Regia Praha Roberta Huga) a Festivalu barokních umění Český Krumlov (Hof-Musici Ondřeje Macka). Opery uvádí scénicky ve své replice barokního divadla také Musica Florea Marka Štryncla. Naopak na současnou operní tvorbu se zaměřují studiové soubory s vlastní poetikou – Opera Diversa Ondřeje Kyase a Pavla Drábka a RunOpeRun Veroniky Loulové. Tradicí na začátku září je také operní pouť tisíců lidí do Divoké Šárky, letos za Donem Giovannim. Za patnáct let poprvé průtrž mračen představení ukončila předčasně.

Sedm top sólistek
V této kategorii se nechci omezovat na tři výkony, jak bývají limitované novoroční ankety, protože letošní „úroda“ v této ženské kategorii byla vskutku bohatá. Bez stanovení pořadí:

Zaujaly mě všechny tři ženské výkony v brněnské inscenaci Straussova Růžového kavalíra. Alžběta Poláčková jako Maršálka svým lahodným sopránem s oporou kantilény nádherně vystihla krásnou ženu, která si s radostí užívá rozkoší, uvědomí si (poprvé?) stárnutí, ale dokáže ho s moudrým nadhledem akceptovat. Mladickou roztouženost Oktaviána pěvecky skvěle odlehčeným mezzosopránem a bez nadbytečného přehrávání této kalhotkové role zvládla Václava Krejčí Housková. A Sofii s její naivitou, nadějí, zklamáním i vítězstvím nádherně vyjádřila Jana Šrejma Kačírková, byť její soprán v nejvyšší poloze neměl tolik svítivé zvonivosti.

Navíc nebyly tyto výkony v kontextu dalších rolí těchto sólistek v tomto roce ojedinělé: Alžběta Poláčková předvedla svou mnohostrannost i jako představitelka Mozarta v operách Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy a Stevena Stuckyho Klasický styl, které se hrály ve Stavovském divadle pod souhrnným titulem Mozart a ti druzí. Vystihla v nich tohoto génia jako rebela nespoutaného i pronásledovaného osobními i tvůrčími krizemi, provokatéra se zálibou v erotických dvojsmyslech i jeho předsmrtnou osamělost. Byla to „one woman show“, podobně jako se brněnská kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů a Poulencova Lidského hlasu stala velkým sólem Jany Šrejmy Kačírkové, jejíž soprán oplýval zářivou jiskrností i dramatickou naléhavostí ve světě iluzí nahlíženého ženským pohledem od hašteřivé koketerie po zoufalou osamělost.

Role Julietty, v tomto případě v kompletní opeře Bohuslava Martinů, v ostravské inscenaci využila Kateřina Kněžíková. V mnohotvárných odstínech ženské smyslnosti a plnokrevnosti včetně holčičí náladovosti a umíněné hašteřivosti, ale i vroucí něhy potvrdila, že se vypracovala do pozice naší špičkové sopranistky. A dodatečně chci jet do Ostravy na její Rusalku, kterou jsem zatím nestihla.

Nad standard představitelek Violetty se vyšvihla v opavském nastudování Verdiho La traviaty Jana Sibera. Ve výstižně zvolených detailech a nuancích postihla příběh a vývoj kurtizány, které není dopřáno vymanit se z pasti svého řemesla. Zvládala jak brilantní koketerii, tak velkou dramatickou scénu nemocné opouštěné Violetty s předsmrtnou extází radosti. Vynikající ovšem byla i jako Isabella v ostravské inscenaci Meyerbeerova Roberta ďábla s nároky dramatického koloraturního partu.

Nemohu pominout výkon Kristýny Vylíčilové na Smetanově Litomyšli v Gluckově Paridovi s úzkostmi i citovými erupcemi osudové zamilovanosti tohoto antického hrdiny, který je po volbě nejkrásnější bohyně teprve na začátku strastiplné pouti, jež zachvátí celý antický svět. Svým mistrovstvím koloratur mohla tato mladá talentovaná sólistka zajiskřit také na Olomouckých barokních slavnostech v serenatě Karla Ditterse z Dittersdorfu Jupiterův tribunál – vedle Moniky Jägerové. Její barevně mimořádně bohatý tmavý alt, který znám také z koncertů Collegia Vocale 1704 a dalších, mě doslova uchvacuje.