Operní panorama Heleny Havlíkové (258): Operní bilance za rok 2019

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Operní bilance roku 2019: Sedm top sólistek. - Tři tenoristé a barytonista. - Dramaturgická ozvláštnění: novinky, předmozartovské hudební divadlo, neobvyklosti, rarity koncertně. - Královská kategorie: inscenace roku. - Zahraniční impulsy: Třikrát Smetana a Dvořákova environmentální Rusalka, Bayreuthské hudební opojení a režijní herdy.
Michael Nyman, Steven Stucky: Mozart a ti druzí, Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Stálá divadla u nás sice tradičně hrají po sezonách od září do června, ale vhodnou příležitostí k souhrnnému pohledu na naše operní dění je i začátek nového roku.

Jestli správně počítám, v roce 2019 se u nás uskutečnilo čtyřicet sedm premiér oper či dramatických vokálních skladeb, které lze k tomuto žánru přiřadit, v nastudování českých souborů. Z nich jsem absolvovala čtyřicet čtyři, řadu z nich i ve více obsazeních (Così fan tutte Moravského divadla v Olomouci uvidím až na festivalu Opera 2020, zatím jsem neviděla Pauerova Žvanivého slimejše v Plzni a zmeškala jsem Ostravské dny 2019 s operou Mortona Feldmana Neither). Do tohoto souhrnu nepočítám školní produkce ani hostování zahraničních souborů (Charlotte Aleše Březiny, Pamely Howard a Alona Nashmana na Nové scéně v Praze i na Smetanově Litomyšli a Glassův Einstein on the Beach na Moravském podzimu), ani přenosy do kin, ať už z MET nebo z Francie, jak je uvádí v Praze Francouzský kulturní institut, nebo z dalších evropských zemí, které bývají k vidění v pražském kině MAT.

Z těch čtyřiceti sedmi tuzemských premiér bylo třicet dva inscenací našich stálých deseti operních souborů (v Praze Národní divadlo a Státní opera, v Českých Budějovicích Jihočeské divadlo, v Plzni Divadlo J. K. Tyla, v Ústí nad Labem Severočeské divadlo, v Liberci Divadlo F. X. Šaldy, Národní divadlo Brno, Moravské divadlo Olomouc, v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské a v Opavě Slezské divadlo) a patnáct (!) nových produkcí mimo tuto základní síť. Původní operní inscenace jsou součástí řady festivalů – Hudebního festivalu Znojmo (Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir s Romanem Válkem), Smetanovy Litomyšle, na Olomouckých barokních slavnostech uvedl Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka dokonce pět nových titulů, v autentickém prostoru barokního divadla v Českém Krumlově jsou opery součástí hned dvou festivalů – Festivalu komorní hudby Český Krumlov (Capella Regia Praha Roberta Huga) a Festivalu barokních umění Český Krumlov (Hof-Musici Ondřeje Macka). Opery uvádí scénicky ve své replice barokního divadla také Musica Florea Marka Štryncla. Naopak na současnou operní tvorbu se zaměřují studiové soubory s vlastní poetikou – Opera Diversa Ondřeje Kyase a Pavla Drábka a RunOpeRun Veroniky Loulové. Tradicí na začátku září je také operní pouť tisíců lidí do Divoké Šárky, letos za Donem Giovannim. Za patnáct let poprvé průtrž mračen představení ukončila předčasně.

R. Strauss: Růžový kavalír, NDB 2019 (foto Marek Olbrzymek)

Sedm top sólistek
V této kategorii se nechci omezovat na tři výkony, jak bývají limitované novoroční ankety, protože letošní „úroda“ v této ženské kategorii byla vskutku bohatá. Bez stanovení pořadí:

Zaujaly mě všechny tři ženské výkony v brněnské inscenaci Straussova Růžového kavalíra. Alžběta Poláčková jako Maršálka svým lahodným sopránem s oporou kantilény nádherně vystihla krásnou ženu, která si s radostí užívá rozkoší, uvědomí si (poprvé?) stárnutí, ale dokáže ho s moudrým nadhledem akceptovat. Mladickou roztouženost Oktaviána pěvecky skvěle odlehčeným mezzosopránem a bez nadbytečného přehrávání této kalhotkové role zvládla Václava Krejčí Housková. A Sofii s její naivitou, nadějí, zklamáním i vítězstvím nádherně vyjádřila Jana Šrejma Kačírková, byť její soprán v nejvyšší poloze neměl tolik svítivé zvonivosti.

Navíc nebyly tyto výkony v kontextu dalších rolí těchto sólistek v tomto roce ojedinělé: Alžběta Poláčková předvedla svou mnohostrannost i jako představitelka Mozarta v operách Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy a Stevena Stuckyho Klasický styl, které se hrály ve Stavovském divadle pod souhrnným titulem Mozart a ti druzí. Vystihla v nich tohoto génia jako rebela nespoutaného i pronásledovaného osobními i tvůrčími krizemi, provokatéra se zálibou v erotických dvojsmyslech i jeho předsmrtnou osamělost. Byla to „one woman show“, podobně jako se brněnská kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů a Poulencova Lidského hlasu stala velkým sólem Jany Šrejmy Kačírkové, jejíž soprán oplýval zářivou jiskrností i dramatickou naléhavostí ve světě iluzí nahlíženého ženským pohledem od hašteřivé koketerie po zoufalou osamělost.

K. Kněžíková jako Julietta – B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Role Julietty, v tomto případě v kompletní opeře Bohuslava Martinů, v ostravské inscenaci využila Kateřina Kněžíková. V mnohotvárných odstínech ženské smyslnosti a plnokrevnosti včetně holčičí náladovosti a umíněné hašteřivosti, ale i vroucí něhy potvrdila, že se vypracovala do pozice naší špičkové sopranistky. A dodatečně chci jet do Ostravy na její Rusalku, kterou jsem zatím nestihla.

Nad standard představitelek Violetty se vyšvihla v opavském nastudování Verdiho La traviaty Jana Sibera. Ve výstižně zvolených detailech a nuancích postihla příběh a vývoj kurtizány, které není dopřáno vymanit se z pasti svého řemesla. Zvládala jak brilantní koketerii, tak velkou dramatickou scénu nemocné opouštěné Violetty s předsmrtnou extází radosti. Vynikající ovšem byla i jako Isabella v ostravské inscenaci Meyerbeerova Roberta ďábla s nároky dramatického koloraturního partu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Tak jsem dostal vánoční dárek. Paní Havlíková ocenila jako inscenaci roku Händlova Saula ze Znojma. Protože nemám dar lehkého pera, použiji frázi, kterou jsem si přečetl v nějakých rakouských novinách po představení Ariodanta ve Státní opeře ve Vídni:
Jménem nás vyvolených, kteří jsme představení mohli sledovat, Vám děkuji.
Děkuji manželům Válkovým a panu Pilařovi. Bez jejich invence by takové představení nevzniklo.
Na tomto představení bylo zřejmé to, co se stále snažím vyjádřit:
Fascinace hudbou, zpěvem a rytmem, která zůstává v hlavě …

Teď už vím, že se svým názorem nejsem v této zemi sám. Sdílím jej s Romanem Válkem a Helenou Havlíkovou.

vittorio

Plně souhlasím s názorem paní Havlíkové na výkon Luciana Mastra v brněnské inscenaci Hoffmannových povídek,je opravdu mimořádný včetně hereckého výkonu v úspěšné režii dua Skutr.