Jiří Srstka: Spojení ND a SOP – ano nebo ne? (1)

Do pražského Národního divadla nastupoval v době, kdy pod první scénu také ještě spadala budova i orchestr a sbor dnešní Státní opery Praha, tehdy Smetanova divadla. Podílel se na oddělení a osamostatnění druhé pražské operní scény, a „zeštíhlené“ Národní divadlo pak dlouhá léta úspěšně řídil; provoz naší první scény má tudíž takříkajíc v malíčku. Právě proto ho současný ministr kultury Jiří Besser vybral jako jednoho z externích konzultantů, kterých se ministerstští úředníci ptali na jejich názor, když zvažovali co se Státní operou Praha dál. I to je důvod, proč jsme dnešního ředitele Dilia – Divadelní, literární, audiovizuální agentury Jiřího Srstku – správního ředitele, resp. ředitele Národního divadla v letech 1992 – 2002 – požádali o následující exkluzivní rozhovor.

Je snazší spojení nebo rozdělení podobných divadel, jako je Národní a pražská Státní opera?

Určitě je snazší spojovat, než rozdělovat. Mimo jiné kvůli tomu, že při rozdělování se musejí chtě nechtě odehrát tahanice o to, co komu připadne, které jsou velmi únavné. Jednoduché to ale není ani při spojování: Musejí se udělat inventury, soupis závazků atd, aby se vše mohlo navrátit – úředním jazykem řečeno – do jedné právnické osoby.

Vy jste byl od samého počátku diskuzí o tom, zda Národní divadlo a Státní operu Praha spojovat, proti tomuto kroku. Proč přesně?

To je opravdu na dlouhé povídání. Úplně jednoduše řečeno: nejsem pro spojení z těch důvodů, pro které se obě divadla rozdělovala, jakkoli ten problém není černobílý. Ano, i spojení má svoje pozitivní dopady – jedním za všechny je existence velkého rozpočtu. Čím větší máte rozpočet, tím lépe se do určité míry vyhnete nejrůznějším finančním problémům, protože ve velkém rozpočtu můžete snáze dělat přesuny a rezervy. Jenže těch nevýhod především ve smyslu, řeknu nehezky „organizování“ umění, je daleko víc. Samotné umělecké tvorbě přílišná velikost jakéhokoli divadelního organismu nesvědčí. Čím větší je právnická osoba – a to se netýká jen divadla – tím více má tendenci bobtnat. Jeden příklad za všechny: Musíte zavést rozsáhlý systém interní normotvorby, kdy chod divadla upravují nejrůznější příkazy a směrnice, protože jinak to nejde, jinak by se to celé rozsypalo. A musíte mít oddělení, které tu interní normotvorbu vytváří. Takže dobré podmínky pro vlastní uměleckou tvorbu se ve velkém divadelním kolosu nutně vytrácejí.

Jeden příklad za všechny: Vzpomínám, když Luděk Vele jako host zkoušel v činohře Divadla na Zábradlí a nadšeně líčil, že tam nic není problém. Režisér Lébl třeba přišel s tím, že jako rekvizitu pro něj potřebuje pecen chleba. Někdo chleba vyběhl koupit do sousedního obchodu a Vele ho měl za chvíli v ruce. To v Národním v žádném případě nejde – finanční hotovost může mít jen pověřená osoba, každá záloha se musí poměrně složitým procesem vyúčtovat, atd atd….

…no dobře, ale takto složitě to určitě chodí i v samostatné Státní opeře….

To ano. Jenže podobných docela složitých mechanizmů, které se na samotnou uměleckou tvorbu nabalují a komplikují ji, je daleko víc. Zahraniční režiséři třeba srozumitelně trvají na tom, aby s nimi na všech zkouškách byla přítomna osoba, která dokáže zařídit a tím i přikázat všem ostatním zaměstnancům divadla cokoli, co souvisí se studiem inscenace. S tím ohromným molochem se tvůrci operních a baletních inscenací vypořádávají prostě daleko hůř.

Problém spojení Národního divadla a Státní opery vidím například také v jediném uměleckém šéfovi opery, který zásadním způsobem ovlivňuje chod souboru. Má rozhodující slovo v tom, co se bude hrát, kdo to bude dirigovat, kdo to bude režírovat, kdo to bude zpívat. Osobnost šéfa opery se vždy zásadním způsobem promítá do toho, co se pak na jevišti odehrává. A v momentě, kdy spojená opera se třemi scénami, dvěma orchestry a dvěma sbory bude mít jednoho uměleckého šéfa či jak jsem četl dokonce i jenom jednoho šéfdirigenta, tak to šéfování bude o hodně, hodně složitější, než teď a navíc s nebezpečím uměleckého konformizmu.

Myslíte, že se tím spojením ušetří? Ředitel Národního divadla Ondřej Černý to vidí tak, že po spojení bude orchestr a sbor Národního divadla moci dělat za sezonu čtyři premiéry, a nynější orchestr a sbor státní opery tři premiéry. Bude třeba na tohle, když se peníze po spojení sesypou dohromady?

Začnu zeširoka: U tak velkého divadla, jako je Národní, musíte rozpočet rozdělit na dvě části: Jedné já říkám konstantní – to jsou peníze na samotné zajištění provozu. V případě Národního je to hodně vysoká částka za elektřinu, vytápění, klimatizaci, další služby atd. K tomu musíte přičíst poměrně vysokou částku na platové náklady pro umělce a další zaměstnance, které dělají zhruba dvě třetiny toho rozpočtu. Takže na samotné inscenace zbývá poměrně málo. Je to docela komické, protože to je nějakých pět procent rozpočtu. Na téhle, já říkám variabilní části, můžete jako na jediné ušetřit, pokud pomíjím možné propouštění zaměstnanců a tím i snížení platových nákladů. Návazně se dostáváme k docela zásadní otázce, která na to má vliv: Do jaké míry bude šéf ochoten ctít pracovní úvazky umělců, do jaké míry bude ochoten využívat vlastní sólisty nebo naopak zvát hosty atd? Právě hostující sólisté, dirigenti a režiséři jsou tou největší položkou v oné variabilní části, vyjma nákladů na dekorace a kostýmy.

Takže na tu představu, která je v souvislosti se spojením opery v Praze publikována, totiž že se tím ušetří a že dojde k racionalizaci, já odpovídám, že může, ale taky nemusí. V té provozní, tedy konstantní části nákladů si nemyslím, že by se to mohlo nějakým zásadním způsobem projevit, řádově se tím mohou ušetřit nejvýše tak statisíce korun.

Takže po spojení ony čtyři plus tři operní premiéry za sezonu a k tomu tři v baletu vám přijdou reálné vzhledem k rozpočtu?

Reálné to určitě je. Problém s financemi ale bude také ještě někde úplně jinde: Pokud vím, kolega Ondřej Černý slíbil, že vyrovná současné platy všech zaměstnanců Státní opery Praha tak, že je dorovná na úroveň platů v Národním divadle. To ho bude stát – odhaduji – několik desítek milionů korun ročně. Navýšení mzdové části rozpočtu přitom pochopitelně může jít na úkor jiných položek rozpočtu.

A tím se dostáváme k další zásadní věci, kterou jsem já nepochopil: K mému hlubokému údivu – pramenícímu ze současných poměrů ve státním rozpočtu -ministerstvo kultury říká, že peníze má a že je tomu velkému spojenému Národnímu divadlu přidá. Tedy že problém není v penězích. Právě to mě udivuje, protože nejjednodušší řešení, které se nabízelo, bylo přidat Státní opeře k jejímu optimálnímu fungování a na čtyři premiéry v sezoně nějakých dvacet miliónů korun ročně. Kdyby jim ministerstvo přidalo těch dvacet milionů a přijalo náležitá personální opatření – což se v podobě kolegy Dolanského skoro stalo, což myslím v pozitivním slova smyslu – tak byl ten problém Státní opery vyřešený, a víc se s ním ministerstvo nemuselo zaobírat. Pochopitelně s výjimkou samotné budovy Státní opery a jejího stavu.

Shrňme to: Co to hlavně bude v praxi obnášet uřídit „pod jednou hlavičkou“ tolik domů, resp. scén: Národní, Státní operu Stavovské, Novou scénu, Kolowrat…

Hlavně docela složitou organizační strukturu, tak aby se ten kolos dal uřídit. Potřebný adekvátní prostor pro vytvoření vlastní umělecké tvorby a podmínek pro její flexibilitu se do toho všeho jen obtížně vejde. A pak: čím větší kolos, tím více narůstá. Proto jsem to rozhodnutí ministerstva kultury nepochopil. Nepochopil jsem důvod toho rozhodnutí, když se tím spojením neušetří. Ministr Besser mluví o racionalizaci, já jsem ale nepochopil, v čem má spočívat.

Co říkáte těm úvahám o prodeji některých nemovitostí Národního divadla – mluví se o dílnách na Flóře, o skladech u Apolináře, o areálu Anenského kláštera…

Někteří v tom vidí korupční snahy… To už tady ale bylo. Už třeba počátkem devadesátých let byl Apolinář místem velmi zajímavým pro různé investory, chtěli tam postavit hotel. Ono se to všechno o komplikovanosti zázemí Národního divadla a o nutnosti změn k lepšímu dobře říká. Plán na nějaké změny v tomto smyslu, na centralizaci výroby, skladů, archivů vypadá na papíře nádherně. Ale když to rozpočítáte na jednotlivé konkrétní kroky, jak by se mělo postupovat a pak to propojíte s financemi, které by k tomu byly potřeba, tak zjistíte, že to je jen těžko proveditelné. Nehledě na to, že ministři se střídají jak na běžícím páse, a když by po čase došlo na skutečnou realizaci, tak není záruka, že ty velké investiční prostředky nutné na uskutečnění takových plánů by pořád ještě byly k dispozici.

Konkrétně: Co ten plán předpokládá? Že nejdřív zainvestujete stavbu jakéhosi nového provozního centra Národního divadla na okraji Prahy, kde bude výroba, sklady, archivy, atd. – a zřejmě tedy i baletní zkušebny, protože kdyby se Anenský klášter prodal, tak onen velký spojený balet nemá kde zkoušet, ve Státní opeře totiž není tolik zkušebních sálů pro velké soubory, tedy pro operu a balet. Představa, jak se za velké peníze nejdřív někde postaví takovéto ohromné provozně výrobní centrum, pak se všechny provozy sestěhují a potom začne stát prodávat ten opuštěný nemovitý majetek, to je skutečně iluzorní představa.

Je to ale tak, že i kdyby se tato představa přece jen zrealizovala a nějaké peníze to ve výsledku přineslo, tak že jde o jednorázový nesystémový krok. Takový, který kromě jakési jednorázové finanční záplaty v podobě toho, co by na konci po prodeji nemovitostí zbylo, žádné průběžné a výraznější finanční zlepšení do budoucna pro Národní divadlo nepřinesl…

To by systémový krok nebyl ani náhodou i z toho důvodu, že výnosy z prodeje nemovitostí by se staly příjmem státního rozpočtu a nezůstaly by v rozpočtu Národního divadla. Stejně tak netuším, kolik by činily provozní náklady nového provozního, či jakého centra, investice vždy vyvolávají další peníze, že. Zásadní chyba je však také v tom, že ministerstvo kultury nikdy po roce 1989 nepřistoupilo k tomu, aby z hlediska vnitřního rozpočtu v Národním prozkoumalo skutečnou finanční potřebu divadla. To se ale týká i všech dalších státních příspěvkových organizací v resortu kultury – České filharmonie, Národní galerie a dalších institucí – čili následně i toho, jestli rozpočet jak jednotlivých institucí, tak i v součtu celého rezortu je naddimenzovaný, odpovídající nebo poddimenzovaný. K takové analýze ministerstvo kultury nikdy v minulosti nepřikročilo a vždy postupovalo tak, že většinou procentně indexovalo rozpočty jednotlivých státních příspěvkových organizací.

Příklad: Když byla v devadesátých letech inflace třeba 15%, tak všechny organizace dostaly 15% příspěvku na provoz přidáno. Takže podobně jako ostatní instituce je i Národní divadlo celá ta léta financováno podle toho, jak se mu kdysi dávno státní příspěvek na provoz stanovil a v každém roce potom indexoval – tedy zvyšoval o inflaci. Ale některá léta – když se muselo šetřit – taky naopak snižoval.

Teď se dostáváme k další podstatné věci: právě v minulosti je třeba hledat kořeny toho, proč Státní opera nakonec dopadá tak, jak dopadá. Při rozdělení Národního divadla v roce 1992 totiž ministr Uhde stanovil striktní podmínku, že vyčleněním Státní opery Praha nesmí vzniknout žádný další nárok na státní rozpočet. Čili státní příspěvek „velkého“ Národního divadla se musel při osamostatnění Státní opery rozdělit na dvě části. Pro úplnost: Laterna magika, která se v tomto roce také od Národního divadla oddělovala, odešla bez jakéhokoli příspěvku státu, protože tehdy byla silně výdělečná…

Takže na vaši otázku, zda to rozdělení příspěvku mezi Národní divadlo a Státní operu při jejím osamostatnění bylo nebo nebylo spravedlivé, odpovídám, že nevím. O žádné jiné možné metodice rozdělení jednoho příspěvku na dva totiž také nevím. Otázka, co by to udělalo, kdyby se při rozdělení přidala Státní opeře nějaká další nemovitost, je těžká. Když je v čele divadla šikovný manažer, což pan Drgáč byl, tak třeba zadávání externí výroby divadelních výprav pro jeden soubor vyjde ve svém výsledku levněji, než kdyby Státní opera dostala k dispozici své vlastní dílny, které by stejně musely z hlediska objemů výroby pro jednotlivé inscenace sloužit hlavně Národnímu divadlu.

Dokončení zítra