Jitka Zerhauová: Snad se to u nás jednou zlepší

Skvělé dispozice ke ztvárnění velkých rolí světového repertoáru, jevištní zjev, herecké nadání i zvučný hlas. Tuto charakteristiku uvádí Malá encyklopedie české opery u jména Jitky Zerhauové, společně s výčtem řady klíčových rolí mezzosopránového oboru. Se svým už bezmála čtvrtstoletí trvajícím brněnským angažmá se Jitka Zerhauová stala jednou z ikon Janáčkovy opery.

Odpusťte možná tak trochu netaktní otázku úvodem: Jak to je dlouho, kdy jste na jeviště Janáčkova divadla vkročila poprvé? Vzpomínáte na své první tamější vystoupení často?

Přesně to nevím, byl to záskok v Rusalce a zpívala jsem Třetí žínku. Určitě to bude přes třicet let a v té době jsem ještě byla studentkou JAMU. Do trvalého angažmá jsem nastoupila v roce 1981.

Přesto, že jste jako rodačka z Brna vystudovala tamější JAMU, své první angažmá jste tuším měla v Bratislavě. Proč zrovna tam a jaké vaše první angažmá bylo?

Mé úplně první angažmá bylo v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde jsem ale zazpívala jen jednou Radmilu v Libuši. Byla jsem tam totiž pouze čtyři měsíce. V té době jsem dělala dost kuriózní konkurz do SND. Nastudovala jsem Olgu z Evžena Oněgina ve slovenštině. No a na představení jsem se sešla s česky zpívajícím Lenským , kterého zpíval Josef Ábel, Taťánu zpívala německy Magdaléna Hajóssyová a Oněgina pěl nějaký Američan rusky. Takže pěkný labyrint.

Olga v Čajkovského Eugenu Oněginovi (Bratislava)

Na bratislavské angažmá vzpomínám moc ráda. To víte – mladá holka , všechno před sebou a Slováci umějí být moc milí. Začala jsem Dorabellou v Cosi fan tutte a pak to šlo rychle za sebou. Hned přišla Carmen, v sedmadvaceti letech jsem už zpívala Amneris v Aidě a tak dále.

Amneris ve Verdiho Aidě (Bratislava)

Po roce mi nabídli angažmá v Brně, protože potřebovali Oktaviána v Růžovém kavalírovi. Takže jsem měla angažmá v obou divadlech zároveň. Bylo to ale velmi náročné, protože jsem už měla dvě malé holčičky a skoro každý den jsem dojížděla ráno v 6.00 osobákem (lístek byl jen za 20 korun ) a po zkoušce jsem se vracela , abych mohla být s rodinkou.

Oktavián ve Straussově Růžovém kavalírovi (Brno – s J.Janskou jako Sofií)

Zpátky k Brnu: Jak hodně a co všechno se tam za tu dobu, co tam zpíváte, změnilo? Byly to změny k lepšímu nebo horšímu?

Mám dojem, že se změnilo hodně a nejsem si jistá, že k lepšímu. Když jsem nastoupila k divadlu, bylo v Janáčkově divadle asi čtyřicet sólistů. Hrálo se skoro každý večer a pořád bylo plné divadlo. Nyní je nás v angažmá ani ne polovina a stále jen zkoušíme a hraje se podstatně méně. Dříve měl sólista určité postavení ve společnosti a i ohodnocení nebylo špatné. Nyní jsme se dostali do postavení, že si s námi může vedení dělat, co se mu zlíbí. V naší opeře sólisté mají paradoxně často nižší plat než sboristé. Dokonce zpěvák, který přešel ze sboru na sóla, dostal o hodně nižší plat. A naopak, kdo přešel do sboru, polepšil si. Sólisté mají ještě další problém, že nemají trvalé smlouvy. Takže teď jsem například mluvila s kolegyní, která se už blíží ke čtyřicítce a váhá, jestli si může dovolit mít děťátko. Naše divadlo své sólisty platí snad nejméně v celé republice. Pravda je ale to, že zpívání je droga a pokud se daří na jevišti, na všechny strasti se zapomene.

Fjokla v Martinů Ženitbě (Brno – s J.Tolašem jako Podkoljosinem)

Janáčkova opera za tu dobu vystřídala poměrně dost šéfů. Čím myslíte, že to je?

K tomu bych se nerada vyjadřovala. Ráda vzpomínám na Tomáše Hanuse, který ale po dvou letech odešel z funkce. Věnuje se jen dirigování. Podařilo se mu angažovat výborné sólisty a co si budeme povídat, do opery se chodí především na sólisty.

Za svoji dosavadní pěveckou kariéru jste prošla řadou rolí. Které z nich se vám podle vašeho mínění nejvíc podařily? A je naopak role, v níž jste se necítila příliš dobře?

Mohu říci, že jsem snad zpívala všechny stěžejní role mezzosopránového repertoáru. Moc ráda vzpomínám na Straussova Oktáviána – to mi běhal na jevišti mráz po zádech z nádherné hudby, na Donizettiho Favoritku, Azucenu z Trubadúra nebo Ulriku z Maškarního plesu. Nemohu říct, že bych nějakou roli nerada zpívala , ale vzpomínám, že jsem neměla ráda Babu Turek ze Stravinského Života prostopášníka, protože jsem si musela lepit vousy…

Ježibaba v Dvořákově Rusalce (Brno)

Role, inscenace, ve které v současné době nejraději vystupujete?

Mám ráda Prodanou nevěstu, kterou u nás režíroval Ondřej Havelka. Inscenace je nabitá nápady a srší energií. Má velký úspěch u publika a vidím v hledišti vždy plno mladých lidí. Teď byla derniéra Havelkovy inscenace Komedianti a Gianni Schicchi a to mně je líto. Bylo to krásné představení.

V loňském roce jsem zpívala Kabanichu Janáčkově Káti Kabanové v Národním divadle ve Varšavě. Inscenace byla přenesená z Londýna. Režisér David Alden ji zinscenoval moderně, ale nikdy nešel proti textu. Představení byla nádherná a moc jsem byla hrdá na našeho Leoše Janáčka.

Kabanicha v Janáčkově Kátě Kabanové (Varšava)

Jak se vám vůbec v Janáčkově divadle, které je největší u nás, zpívá? Je to velký rozdíl pro zpěváka oproti poměrům v jiných divadlech?

Subjektivní pocit pro pěvce je velmi dobrý. Hlas se krásně vrací a pocitově se zpívá velmi dobře. Jiná věc je to, co jde do hlediště. Někdy je to marný boj s orchestrem. Malé hlasy jsou v nevýhodě, pokud dirigent neztlumí orchestr.

I když vás příliš neznám, zdá se mi, že jste člověk, který se nebojí nahlas říci svůj názor – ať už na věci, týkající se divadla, tak i poměrů ve společnosti, politiku nevyjímaje. Mýlím se? Pokud ne, nemíváte s tím problémy?

Párkrát jsem se už spálila, takže se trošku krotím. Demokracie v divadle určitě neexistuje.

Obecně je mi smutno, kam kráčí naše společnost. Podle mě jsou nyní pokřivené hodnoty. Vše začíná výchovou. Pro většinu lidí je nyní vrchol kultury to, co vidí na některých televizních stanicích. Ke klasické hudbě se dostává čím dál méně lidí. Není se čemu divit, když na školách neexistuje hudební výchova a podobně. Je to smutné, ale myslím, že je to specifikum naší republiky. Na západ od nás, ale i v Rusku operu milují, tak snad se to u nás též jednou zlepší.

Jaký je váš mimodivadelní život? Zájmy? Aktivity? A jaké místo v nich má vaše agentura Amneris?

Momentálně si užívám pětiměsíčního vnoučka, který ale žije v Londýně. Právě ho mám i s dcerou u nás doma. Jinak sleduji jeho pokroky přes skype.

Letos to vypadá, že ani nebudu mít čas jet na lyže, protože mám mnoho práce v divadle. Každoročně jezdíme s partou kamarádů na kola. Už léta máme oblíbený jeden penzion v jižních Čechách a obdivujeme tam krajinu poblíž hranic s Rakouskem. Jsou tam takzvané signálky – cesty, které se otevřely až po roce 1989. Je bezvadné si jen tak zajet za hranice a vědět, že vás nikdo nekontroluje. Tak to je snad pozitivum této doby, musím skončit trochu optimisticky…

Ještě k agentuře: Tu jsem založila před sedmnácti lety. Motivem byla snaha pomoci kamarádce, která onemocněla leukémií. Organizovala jsem koncerty, jejichž výtěžek putoval na podporu vytvoření registru kostní dřeně. Bohužel kamarádka svůj boj prohrála, ale já jsem zjistila, že mě baví organizace koncertů klasické hudby. Za těch pár let máme na kontě slušnou řádku koncertů, jak komorních, tak velkých oratorií. Mnoho let jsme také uváděli opery na otevřené scéně hradu Špilberk nebo jsme pořádali Silvestrovské plesy v opeře. Ale je to čím dál větší boj se na poli klasické hudby prosadit. Ať už je to zajišťování financí anebo organizace všeho kolem. Trošku mě to svaté nadšení přešlo. Co já vím, ale třeba chytím druhou mízu…

Díky za rozhovor!

www.unis.cz/zerhauova