José Cura jako skladatel v Českých Budějovicích

Hudba a duše v katedrále svatého Mikuláše 

Hned v úvodu ale dodám, že se jednalo o přiléhavý název koncertu nikoliv v Praze, na Malé Straně, ale na jihu Čech, v Českých Budějovicích, kde se nachází chrám stejného jména v centru metropole. V předvečer Svátku zesnulých, v pátek 31. října, se zde uskutečnil zajímavý koncert, na kterém účinkoval pod taktovkou Maria De Rose orchestr a sbor opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Generální hudební ředitel opery Jihočeského divadla Mario De Rose uvedl hned dvě celostátní premiéry. Stabat Mater světoznámého pěvce Josého Cury a novou hudební redakci Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, díla jedinečného a geniálního v kontextu historie světové hudby. Ale právě nóvum byla hudební redakce amerického klavíristy, muzikologa, profesora Roberta D. Levina (narozen 1947). Hlavním “tahákem” večera, který se jistě postaral o mimořádnou návštěvnost koncertu, byl světový tenorista José Cura, ale tentokrát jakožto skladatel. Ano, nedivme se, mezi pěvci se najdou občas i jedinci se sklony k hudební teorii, pravda, nebývá to jev příliš častý. José Cura ale studoval obory skladbu a dirigování již ve své rodné Argentině. Je tudíž osobností neobyčejně komplexní, s důkladným a kvalitním hudebním vzděláním. Své skladatelské ambice zúročil jako šestadvacetiletý v rozsáhlé kompozici Ecce homo, z níž část Stabat Mater byla zvolena Mariem De Rose pro premiérové uvedení na jihu Čech. José Cura již vystupoval pěvecky v Českém Krumlově jako Canio v Komediantech (o jeho výkonu jsem tehdy psal zde), nyní byla ale jeho role ve večeru diametrálně odlišná.V prvé části večera zazněla Stabat Mater José Cury, který posvětil provedení svou přítomností. V expozé v úvodu večera se publiku snažil vysvětlit své osobní emotivní umělecké vize, které předznamenaly vznik této rané skladby. Varoval před disonancemi, které prý vyzní “jakoby vás někdo trápil”, ale na konci se ale rozhostí klid, světlo, které se rozjasní per futurum nad utrpením matek, jimž umírají synové ve zbytečných válkách.

To bylo již tehdy, před čtvrtstoletím, hlavním výrazovým mottem díla. Dalo by se říci, dnes jako včera. Téma je, zdá se, věčné a tím nadčasové. Ne, o míru disonancí nemusel mít José Cura obavy, bylo jich alespoň pro mne celkem poskrovnu a měly své výrazové opodstatnění. Kompozici napsal šestadvacetiletý kumštýř s čistou duší, velmi dobrou teoretickou výzbrojí, výrazově zajímavou meditativní složkou a s oslavným vrcholem skladby na Gloria. Poctivá kompoziční práce, které trochu chybí jediné. Totiž větší punc originality harmonie, ozvláštnění hudební mluvy, která právě povyšuje kompoziční snahy nad průměr. Právě ozvláštnění hudební řeči činí skladbu hudebně, ne jen ideově, nadčasovou. Ale třeba takový proslulý Leoš Janáček se dopracoval tohoto ozvláštnění hudební řeči až po své padesátce, čímž nechci srovnávat nesrovnatelné s nesrovnatelným. Janáčkova invence a ozvláštnění je o něčem jiném. Jen to, že mnohdy ve skladbě není vzácné nebýt v šestadvaceti jako v padesáti, zatímco ve zpěvu to bývá častěji v kvalitě tvoření naopak. José Cura je právě v těchto letech, takže co nebylo plně zřetelné ještě v šestadvaceti, může ještě být. Sám bych si rád jeho soudobou tvorbu se zájmem poslechl, což opravdu nemyslím jen jako zdvořilostní frázi.Provedení moderní skladby konce dvacátého století byla zřetelně věnována dirigentem značná pozornost v technické i výrazové složce. Pochvalu zaslouží intonačně nesnadná sborová složka. Dětský pěvecký sbor Canzonetta (sbormistryně Petra Nová) zaujal intonační stabilitou i pěveckou nosností v chrámovém prostoru. V kvartetu sólistů, který tvořili členové sboru opery Jihočeského divadla, vynikla zejména sopranistka Vladimíra Malá přirozeným, příjemně nestylizovaným hlasovým projevem, který s výrazem skladby velmi souzněl (kvartet tvořili dále Světlana Juránková, znělý tenor Josefa Falty a bas Jiřího Pasovského). Byla to dobrá volba, přílišná operní stylizace by zde nevyzněla adekvátně.Ve druhé, delší části večera, zaznělo Mozartovo Requiem. Dílo známé, staletími již ověřené. V předtuše smrti vytvořil Mozart dílo tragické velikosti. Zůstalo však, žel, nedokončeno. V osmém taktu Lacrimosa při slovech “Homo reus” se Mozart navždy odmlčel… Pátého prosince 1791 ve Vídni. Po Mozartově smrti se Konstance obrátila k několika muzikantům s prosbou o dokončení skladby. Úkolu se ujal František Xaver Süsmayer, Mozartův přímý žák, jen o deset let mladší svého učitele. Pan Maria De Rose uvedl na tomto večeru premiéru díla ve zcela nové hudební rekonstrukci zmíněného amerického muzikologa Roberta D. Levina z Harvardu, která byla vypracována před dvaceti lety) dle slov Maria De Rose přímo na koncertu). Zbývá slůvko proč? Proč bylo třeba revidovat práci Süsmayera, o čemž se nikde, ani v programu, nemluví. Vždyť Süsmayerova úprava je výborná, autentická (přímý Mozartův žák a svědek jeho posledních chvil), užívána předními dirigenty a ansámbly světa.