Josef Kotěšovský: Život v kotrmelcích
Kdy jste se poprvé setkal s pantomimou?
To bylo ještě, když jsem chodil do devítky. Jednou přišla nabídka jít místo vyučování na představení do Olomouce, protože přijel souboru Sonet z havířského učiliště. My kluci byli šťastní, že nemusíme do školy, havíři si mohli dovolit hrát Beatles, prostě parádní zábava, a najednou se zjevil na jevišti chlapec, figurka s bílým obličejem. Na to jsem úplně zíral, poprvé jsem viděl, jak někdo imaginárně používá předměty nebo něco jí, zkrátka mě to tak uhranulo, že jsem řekl tam někde u východu, že bych na tu školu šel. Byla to střední a mělo se zrovna rozhodnout, co ze mě bude. Náboráři přišla snad hned k nám domů, rodiče chudáci zděšení, že jejich Jožka by měl jít na horníka. Ale šel jsem tam opravdu jen kvůli tomu souboru a líbilo se mi, že jsem mohl být už v patnácti sám z domu. V tom zájmovém souboru jsem dělal pantomimu, jazzový tanec…
A jak došlo k přesunu na konzervatoř?
Po třetím ročníku jsme šli v Ostravě na průmyslovku a já jsem z učebny viděl naproti na konzervatoř na baletní sál. Dojížděli jsme z Havířova a jezdila s námi právě jedna dívka, která tam studovala, vozila si noty a nás to hrozně zajímalo. Jednou jsem se s ní dal do řeči o tanci a ona mi řekla, ať se přihlásím ke studiu. Tak jsem zavolal tátovi, ten byl trochu rozpačitý, že nedokončím maturitu na průmyslovce a hned jdu zase jinam, ale šel se mnou za ředitelem. To byl nějaký inženýr komunista z Nové huti Klementa Gottwalda, důležitě se přehraboval v papírech a řekl, že je obsazeno, že se jim hlásí 150 dětí a berou osm, deset. Tak jsme skončili pohovor a najednou táta u vrátnice si to rozmyslel, jak kolem nás prošla jedna třída holčiček v tanečním, a povídá: „Počkej, já se tam jdu podívat.“ Já už chtěl jít pryč, ale on na konci chodby oslovil pedagožku, to byla profesorka Kovalová, a já akorát slyšel její: „Ježišmrjá, kluk?!“ A běžela se na mě podívat. Já tam stál v beranici, v hubertusu a ona: „Jé, on je malej. Ale pánbůh zaplať za něj.“ Poslala mě na konkurz, kde předsedal ještě nebožtík Emerich Gabzdyl, a přijali mně. Měl jsem asi výhodu, že kluci tam opravdu nebyli, snad jeden a ten to nevydržel mezi ženskýma a odjel do Prahy. (smích)
Pantomima tam ale jako specializace nebyla, že?
Nebyla, ale vždycky mě to k ní táhlo. Ještě v souboru u havířů mě vyslali na celostátní festival do Litvínova, kde jsem dostal nějaké čestné uznání. V porotě snad byla i paní Eva Kröschlová, lákali mě každopádně na konzervatoř do Brna, kde byla i pantomima, ale já už jsem měl udělané zkoušky na ostravskou, měl jsem tam už kamarády, tak mě bylo hloupé zase odmítnout. Absolvoval jsem jako hybrid. Na jednu stranu to byla výhoda, že je člověk pohybově zdatnější, než někteří mimové byli, ale zase mi trochu chyběla specializace techniky pantomimy. Ale absolvoval jsem takovým tanečně pantomimickým číslem, v tom jsem si byl vždycky jistější než v klasickém baletu.
Co se na konzervatoři v té době vyučovalo?
Byl tam klasický, lidový i moderní tanec, partneřina. Já jako malej „pižďuch“ partneřině moc nedal, nešla mi. Hlavně zvedačky, tam byla děvčata urostlejší než já, takže jsem dělal většinou promenády, ale pan Emerich Gabzdyl mi fandil, když jsem tam byl jediný kluk. Ale všichni věděli, i profesorka hlavního oboru, že čistě klasický tanečník opravdu nebudu, takže mě nenutili přes sílu. Studium bylo pětileté, po čtvrtém ročníku se maturovalo a pátý byl absolventský rok, muzikanti měli šest let. V absolventském ročníku se jenom studovala čísla na koncert, ale zase to stálo za to. Byli jsme dobrý ročník a pustili nás do divadla, jinak se koncert dělal na zkušebně, ale my jsme mohli na jeviště. Tam jsem dostal dokonce pochvalu od první sólistky, že se jí to moderní číslo líbilo.
Jak ten absolventský kousek vypadal?
Byli jsme na scéně s muzikantem, svlékl jsem do půl těla Řeka Johanidise, který tam studoval akordeon a bicí, takže to byl hodně zvláštní pohled: za bicími chlupatý Řek, dlouhé háro na tu dobu, buší do tympánů, a já roztrhaný trikot, napůl pantomima. Tehdy byli v Ostravě docela nadšení, že to bylo jiné. Přiznám, že jsem to trošku okopíroval do Marcela Marceaua, který měl číslo Klec, ze které nemůže ven. Já jsem svou etudu nazval Odsouzený. Chtěl jsem potom ten výstup potom dělat v AUSu, ale to nedopadlo.
Po konzervatoři jste šel rovnou do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého?
Ano, vojnu jsem strávil v AUSu. Nabídl jsem to svoje číslo Jiřině Mlíkovské, která soubor vedla, ale musela přijít porota nová čísla schvalovat. Zase jsem ukecal tympanistu, kluci vynesli do třetího patra tympány, no a přišli plukovníci, komise, já jsme se tam zmítal, dělal jsem to samé. Můj táta tenkrát umřel, takže jsem to dělal s myšlenkou na to, že člověk bojuje s rakovinou a že to stejně končí smrtí. Byl konce, lezl jsem po imaginárním laně, lezu, padám a umírám… Po předváděčce si mě pozvali a už to začalo. Nějaký ten plukovník povídá: „Dobrý, soudruhu Kotěšovský, dobrý to bylo. Ale my si to představujeme, že byste měl v ruce samopal, jako že bojujete proti tomu zlu, a že byste nakonec neumřel a vyhrál byste.“ Panebože! Tak takhle to skončilo, ale podstatě to bylo veselé, počítal jsem, že to nějak tak dopadne, a samozřejmě jsem odmítl zmítat se někde na zemi se samopalem.
Jaký byl v AUSu repertoár?
Trochu lidovky, ale dělali jsme hodně modernu, dobré i poplatné kusy. Třeba Che Guevara, téma hrozné, ale pohybově dobrá choreografie. Co se Jiřině Mlíkovské podařilo, byl Taras Bulba, snad ho potom dělala i ve Státní opeře s baletem ND, to bylo hezké číslo. Zaprvé to nebylo politické, nebo jen trošku, a mělo to kvalitu. Ale publikum… Když jsme tancovali Che Guevaru a někde jsme se vyvalili před vojáky na posádce, tak začali řvát, tleskat, ale rozhodně ne výkonům. Ostuda. A paní Mlíkovská hlídala dveře, aby neutíkali. (smích) Ale měli jsme i komické číslo, a hlavně dobrou partu, byl tam Olda Táborský, Michal Šebor, Jiří Kyselák, ti zase přišli ze stáží v Leningradu, vystudovaný klasici. Jiří Kyselák chtěl dělat klasičtější čísla, ale taky to na posádky úplně neúčinkovalo. Když měl jako Spartakus partnerku v bílém trikotu, tak to bylo pro vojáky výživné, ti tleskali vždycky, když udělala ecarté…
Jak to fungovalo u vojenského souboru v praxi? To byla i skutečná služba, výcvik?
Měli jsme základní výcvik, ale asi jen tři neděle nebo měsíc a byla to ukrutná legrace. Třeba na jednom výcviku v Uherským Hradišti jsme v poli začali řvát hodně nahlas německy, až se sjeli policajti, že nás někdo udal, že přijela německá armáda. Takových blbostí jsme se nadělali… Na výcviku jsme snad asi i třikrát vystřelili, potom už jsme dělali normálně jako v divadle – trénink, zkouška a jezdili jsme na zájezdy. Měli jsme i uniformy, na nich lyru, to zase neměla ráda lítačka, nosili jsme delší vlasy, byli jsme umělci… Já jsem bydlel na pokoji s Jirkou Lábusem, to byl zážitek zase jiného druhu.
Jak jste se rozhodoval po dvou letech v AUSu kam dál?
Trochu na mě byli naštvaní v Ostravě, že jsem se tam nevrátil, už v pátém ročníku chtěli, abych podepsal smlouvu do baletu, když jsem tam vystudoval. Ale mně se nechtělo do klasického baletu a bylo to daleko. Tak jsem si řekl, že půjdu k Jirkovi Srncovi do černého divadla, že budu jezdit po cizině, ale on byl zrovna na zájezdě. Pak jsem zkoušel, že bych šel do souboru k Ladislavu Fialkovi, ten sliboval, že se na mě přijde podívat do AUSu, ale pořád mu to nevycházelo. A potřeboval někoho okamžitě, což jsem nemohl. Sháněl náhradu za Rudu Papežíka, který odcházel s Borisem Hybnerem, že si udělají svůj projekt. Nakonec vzal Petra Zusku. A já udělal konkurz do Laterny magiky, protože tehdy posilovala, přišlo tam hodně kluků z Československého státního souboru písní a tanců, lidovkáři. Myslím, že to Jirka Kyselák mi doporučoval, abych šel do Laterny, protože s nimi pracoval na nějakém natáčení a myslel si, že by to pro mě bylo to pravé.
Jaké bylo první setkání s Laternou?
Trochu rozpačité. Viděl jsem Lásku v barvách karnevalu, ve kterém tancovala moje spolužačka z konzervatoře Dáša Burgetová. Přišlo mi, že tanečníci jsou úplně vygumovaní tím velkým filmem, zanikají. Ale nakonec jsem tam šel a nelituji. A jsem tu jak dlouho? No přes čtyřicet let.
Hned potom začal Evald Schorm zkoušet Kouzelný cirkus.
To byl veliký úspěch a všichni mě chválili. Evald se mě jednou zeptal: A ty to budeš hrát pořád? Chtěl mě trošku znejistit, protože se bál, že usnu na vavřínech. Evald byl strašně chytrý člověk a režisér. Já jsem to ze začátku opravdu bral jako vrchol a pak mi došlo, že mi chce říct, aby se tím neuspokojil, že role je to dobrá, ale vrchol to není, že mi to nesmí stačit. Pak jsem časem hrál Čaroděje ve Sněhové královně Pavla Šmoka, kde jsem nejdřív dostal jen sbor, přišly další role… A také jsem měl v té době příležitost hrát večer pantomimy v Redutě, tam jsem začal s pantomimou „natvrdo“, doopravdy, klasické etudy.
Spolupracoval jste s Pavlem Šmokem i mimo Laternu magiku, když zakládal Pražský komorní balet.
Spolupráce s Pavlem Šmokem, to zase byl moderní balet. Zval mě, abych k němu šel, v době kdy se formoval soubor: Katka Franková, Honza Klár, Vladimír Kloubek, potom Láďa Rajn… Ale Marcela Černačová říkala: „Je výborný, ale strašně náročný na zvedačky, ty s tou tvojí výškou si tam odděláš záda.“ Nakonec se i Ladislav Fialka ozval, tím, že odešel Petr Zuska do DRAKu do Hradce a potřeboval nutně náhradu, šel jsem tedy na půl úvazku i k němu. Tehdy jsem měl cukání odejít, ale profesor Svoboda mě trošku přemlouval, abych zůstal. A Laterna zvítězila, skvělá parta a v té době jsme byli pojem, zájezdy, v cizině si nás dost považovali.
Jaký byl váš první zájezd s Laternou magikou?
S Kouzelným cirkusem do New Yorku a hned z něj jsme za pár dnů přejížděli do Moskvy, takže to byla docela rána. Ruské publikum Kouzelný cirkus nepřijalo, mysleli si totiž, že jsme cirkus, že tam budou sloni, artisté. Jen tam jednou přišel student, kterého jsme protáhli přes zákulisí, protože neměl lístek, ten Kouzelný cirkus pochopil a nadšeně nám vyprávěl, jak se mu líbí myšlenka a režie, že to je geniální. Z přijetí nám bylo trochu smutno, ale dokázali jsme si z toho zájezdu dělat legraci. Například jsme se vsadili, kdo najde a koupí největší kýč s motivem Lenina. My odznáčky atd., ale vyhrál to pan hlavní osvětlovač Martinovský. Pozval nás na pokoj, zhasnuto, tma, najednou rozsvítil a tam lampička ve tvaru sněhuláka – s obličejem Lenina. Nebo přišel kameraman na pokoj a říká: „Dneska nikam nejdu, tam je zima, tam to mrzne.“ – a měl kravatu do pravého úhlu, namraženou z lednice. Takhle jsme se bavili, nejenom v Rusku. Zájezdy byly super, většinou všude velký úspěch: Belgie, Holandsko, Španělsko, Německo jsme projezdili celé. V Belgii mě docela potěšili, když říkali, že přišel laterňáckej klaun s obličejem Popova (to byl tehdy slavný ruský klaun, mim).
Víte, kolik jste odehrál repríz jako Veselý klaun? A nenudilo vás taky trochu hrát stále stejnou roli?
Ze začátku jsem si to zapisoval, ale pak jsem přestal, každopádně to muselo být přes 2 000 repríz. Lhal bych, že mi někdy nepřišlo, že je toho už moc, ale jsem takový typ, že si rád zaimprovizuju. Ze začátku jsem si to nemohl dovolit, film i muzika nedovolí si tam dělat, co chceš, ale potom, když jsem to hrál hodně dlouho, jsem si nacházel takové „špílečky“ a tím jsem se bavil. Publikum takové drobnosti nikdy nepozná, ale pro herce, tanečníka je to důležité.
Určitě jste i hodně Veselých klaunů učil, roli po vás tančil i syn… Co je na rolích klaunů nejdůležitější?
Učit jsem začal až ke stáří. Měl jsem samozřejmě výhodu, že jsem byl u začátku, znal jsem původní připomínky choreografa, režiséra, všechno jsem od Evalda vstřebával, o čem Kouzelný cirkus je. Kotrmelec nebo hvězdu udělá každý, ale to duševno, co Evald chtěl do rolí dát, to se musí pochopit. Je to příběh o stáří a mládí, musí tam být posun od narození až skoro ke smrti. Nejtěžší právě je tu roli zvládnout od mladého, přes zkušeného až po klauna, co sotva chodí. Přitom je potřeba zdůraznit, že to všechno bylo krásné, že to, co prožil, stálo za to. Užít si lásku, úspěch, ale s vědomím, že stejně člověk skončí sám, nedohoní Venuši. Ale nebrečet nad tím. Evald vždycky říkal: „Buďte rádi, že jste to prožili, že jste prožili krásný život a zase nastupují ti mladí.“ Smějí se nám, že jsme staří, ale my říkáme: „Kluci, vždyť vás čeká to samé, co nás, zase se poženete za láskou, za poznáním, bohatstvím…“ Ta myšlenka byla velice dobrá. A nejvíc mě těší, že to představení po tolika letech drží pohromadě, že to není o výkonech, ale zachovalo si podstatu.
Pojďme se ještě zastavit u mimolaternovské práce. Spolupracujete třeba s Dětskou operou Praha…
To vzniklo také náhodou. Měli jsme takové pánské jízdy, „baletní seminář“ jsme tomu říkali, vyjeli jsme s kamarády na Pohořelec, kde jsme zavzpomínali na AUS a šli jsme po hospůdkách dolů Nerudovkou. Tam jsem v jedné hospodě potkal muzikanta Krystlíka z Národního divadla a ten mě představil své ženě, Jiřině Markové, a hned jestli bych jim nemohl dělat pohybovku. Že to měl být jen malý závazek, přijal jsem. A nakonec jsem tam už asi 15 let, dělám choreografie a hereckou průpravu, věnuji se pohybu i výrazu. Člověk má radost, že i z Dětské opery vzešli úspěšní umělci, třeba Adam Plachetka, Petr Nekoranec, ale i další profese, které to snad obohatilo. Je to v mých letech už únavné, ale člověk má radost, že něco předá těm mladým talentíkům. Prý je to znát, když dělají přijímačky na konzervatoř, že jsou z DOP a mají pohybovou průpravu.
A také jste dělal pohybová aranžmá v činohrách.
To mě bavilo hodně. Nejsem choreograf v tom smyslu, že bych někdy vytvořil nějaký balet, ale pohybové práci jsme se věnoval, jezdil jsem hodně k Bezručům do Ostravy, do Pardubic, dělal jsem třeba pohybovku Báře Hrzánové v inscenaci Hrdý Budžes. Setkal jsem se s herci, kteří se odmítali hýbat, což mě mrzelo, s jinými jsme si zase spolupráci užili, třeba s Norbertem Lichým, s Václavem Postráneckým. První představení, které jsme spolu dělali, bylo Pro každého nebe od Květy Legátové, tam jsem i hrál. Nabídl mi, abych dělal Anděla, ale to je hromada textu, nechal jsem se umluvit, že se dlouhé částí nahrají a naučím se jen kratší dialogy. Ale stejně jsme se nakonec shodli na tom, že nejsem herec. (smích)
A nejvíc stejně patřím k Laterně magice. Když už je tenhle rozhovor výroční, tak bych chtěl nakonec poděkovat svým kolegům, tvůrcům, tanečníkům, bez kterých by ty svoje životní kotrmelce nezvládnul.
Chcete-li vidět oslavence i na jevišti, máte možnost v úspěšném projektu Věry Ondrašíkové GUIDE (2015), o němž jsme několikrát psali. Josef Kotěšovský v tomto projektu účinkuje jako starší já tanečníka Jaro Ondruše (roli převzal po Miloslavu Mejzlíkovi). Setkávají se v prostoru, kde je prolínání dimenzí vytvořeno sofistikovaným light designem. Inscenace, kromě vítězství na České taneční platformě 2016, dostala se na seznam AerowavesTwenty17 mezinárodní sítě, která pomáhá mladým choreografům získávat kontakty a hostovat v dalších zemích. Díky tomu se inscenace dostala na mnoho zahraničních festivalů a zájem o ni trvá i dál. V Praze je k vidění v Divadle Ponec.
Josef Kotěšovský se narodil ve Zvoli na Moravě a vystudoval taneční konzervatoř v Ostravě. Nejprve v rámci vojenské služby pracoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, posléze nastoupil angažmá v Laterně magice. Proslul především jako dlouholetý představitel Veselého klauna v Kouzelném cirkuse, ve kterém odehrál nejméně 2000 repríz. Z jeho dalších rolí to byl např. Harlekýn v Lásce v barvách karnevalu, Vypravěč v Jednoho dne v Praze, Čaroděj ve Sněhové královně, Aiolos v Odysseovi aj.
Souběžně vystupoval s Pantomimou Na zábradlí u Ladislava Fialky jako mim a v Pražském komorním baletu u Pavla Šmoka jako tanečník. Jako choreograf spolupracoval zejména s Divadlem Petra Bezruče v Ostravě. Po ukončení taneční kariéry v 90. letech se postupně začal věnovat souboru Laterny magiky jako pedagog a provozní režisér. Věnuje se i choreografické práci (spolupráce s Dětskou operou Praha).
Přejeme všechno nejlepší do dalších let!
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v časopise Národního divadla v jeho elektronické verzi 6/2020.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
