Josef Kotěšovský: Život v kotrmelcích

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Životní jubileum dnes slaví tanečník, mim a režisér Josef Kotěšovský (* 30. 6. 1950), jehož kariéra je spojená především s Laternou magikou. Rolí, se kterou je nejvíc spjat, se stal Veselý klaun v inscenaci Evalda Schorma Kouzelný cirkus, odehrál v ní přes dva tisíce repríz a předal ji i synovi. Vystupoval samostatně jako mim, spolupracoval s Pantomimou Na zábradlí, Pražským komorním baletem, jako choreograf později s činoherními divadly a dodnes působí v Dětské opeře Praha, kde se stará o pohybovou průpravu a aranžmá inscenací. Rodák z moravské Zvole se k tancování dostal přes havířské učiliště.
Josef Kotěšovský v zákulisí před představením Kouzelného cirkusu (foto archiv ND)

Kdy jste se poprvé setkal s pantomimou?
To bylo ještě, když jsem chodil do devítky. Jednou přišla nabídka jít místo vyučování na představení do Olomouce, protože přijel souboru Sonet z havířského učiliště. My kluci byli šťastní, že nemusíme do školy, havíři si mohli dovolit hrát Beatles, prostě parádní zábava, a najednou se zjevil na jevišti chlapec, figurka s bílým obličejem. Na to jsem úplně zíral, poprvé jsem viděl, jak někdo imaginárně používá předměty nebo něco jí, zkrátka mě to tak uhranulo, že jsem řekl tam někde u východu, že bych na tu školu šel. Byla to střední a mělo se zrovna rozhodnout, co ze mě bude. Náboráři přišla snad hned k nám domů, rodiče chudáci zděšení, že jejich Jožka by měl jít na horníka. Ale šel jsem tam opravdu jen kvůli tomu souboru a líbilo se mi, že jsem mohl být už v patnácti sám z domu. V tom zájmovém souboru jsem dělal pantomimu, jazzový tanec…

A jak došlo k přesunu na konzervatoř?
Po třetím ročníku jsme šli v Ostravě na průmyslovku a já jsem z učebny viděl naproti na konzervatoř na baletní sál. Dojížděli jsme z Havířova a jezdila s námi právě jedna dívka, která tam studovala, vozila si noty a nás to hrozně zajímalo. Jednou jsem se s ní dal do řeči o tanci a ona mi řekla, ať se přihlásím ke studiu. Tak jsem zavolal tátovi, ten byl trochu rozpačitý, že nedokončím maturitu na průmyslovce a hned jdu zase jinam, ale šel se mnou za ředitelem. To byl nějaký inženýr komunista z Nové huti Klementa Gottwalda, důležitě se přehraboval v papírech a řekl, že je obsazeno, že se jim hlásí 150 dětí a berou osm, deset. Tak jsme skončili pohovor a najednou táta u vrátnice si to rozmyslel, jak kolem nás prošla jedna třída holčiček v tanečním, a povídá: „Počkej, já se tam jdu podívat.“ Já už chtěl jít pryč, ale on na konci chodby oslovil pedagožku, to byla profesorka Kovalová, a já akorát slyšel její: „Ježišmrjá, kluk?!“ A běžela se na mě podívat. Já tam stál v beranici, v hubertusu a ona: „Jé, on je malej. Ale pánbůh zaplať za něj.“ Poslala mě na konkurz, kde předsedal ještě nebožtík Emerich Gabzdyl, a přijali mně. Měl jsem asi výhodu, že kluci tam opravdu nebyli, snad jeden a ten to nevydržel mezi ženskýma a odjel do Prahy. (smích)

Pantomima tam ale jako specializace nebyla, že?
Nebyla, ale vždycky mě to k ní táhlo. Ještě v souboru u havířů mě vyslali na celostátní festival do Litvínova, kde jsem dostal nějaké čestné uznání. V porotě snad byla i paní Eva Kröschlová, lákali mě každopádně na konzervatoř do Brna, kde byla i pantomima, ale já už jsem měl udělané zkoušky na ostravskou, měl jsem tam už kamarády, tak mě bylo hloupé zase odmítnout. Absolvoval jsem jako hybrid. Na jednu stranu to byla výhoda, že je člověk pohybově zdatnější, než někteří mimové byli, ale zase mi trochu chyběla specializace techniky pantomimy. Ale absolvoval jsem takovým tanečně pantomimickým číslem, v tom jsem si byl vždycky jistější než v klasickém baletu.

Josef Kotěšovský a Vladimír Pohořelý při natáčení Kouzelného cirkusu (foto archiv ND)

Co se na konzervatoři v té době vyučovalo?
Byl tam klasický, lidový i moderní tanec, partneřina. Já jako malej „pižďuch“ partneřině moc nedal, nešla mi. Hlavně zvedačky, tam byla děvčata urostlejší než já, takže jsem dělal většinou promenády, ale pan Emerich Gabzdyl mi fandil, když jsem tam byl jediný kluk. Ale všichni věděli, i profesorka hlavního oboru, že čistě klasický tanečník opravdu nebudu, takže mě nenutili přes sílu. Studium bylo pětileté, po čtvrtém ročníku se maturovalo a pátý byl absolventský rok, muzikanti měli šest let. V absolventském ročníku se jenom studovala čísla na koncert, ale zase to stálo za to. Byli jsme dobrý ročník a pustili nás do divadla, jinak se koncert dělal na zkušebně, ale my jsme mohli na jeviště. Tam jsem dostal dokonce pochvalu od první sólistky, že se jí to moderní číslo líbilo.

Jak ten absolventský kousek vypadal?
Byli jsme na scéně s muzikantem, svlékl jsem do půl těla Řeka Johanidise, který tam studoval akordeon a bicí, takže to byl hodně zvláštní pohled: za bicími chlupatý Řek, dlouhé háro na tu dobu, buší do tympánů, a já roztrhaný trikot, napůl pantomima. Tehdy byli v Ostravě docela nadšení, že to bylo jiné. Přiznám, že jsem to trošku okopíroval do Marcela Marceaua, který měl číslo Klec, ze které nemůže ven. Já jsem svou etudu nazval Odsouzený. Chtěl jsem potom ten výstup potom dělat v AUSu, ale to nedopadlo.

Po konzervatoři jste šel rovnou do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého?
Ano, vojnu jsem strávil v AUSu. Nabídl jsem to svoje číslo Jiřině Mlíkovské, která soubor vedla, ale musela přijít porota nová čísla schvalovat. Zase jsem ukecal tympanistu, kluci vynesli do třetího patra tympány, no a přišli plukovníci, komise, já jsme se tam zmítal, dělal jsem to samé. Můj táta tenkrát umřel, takže jsem to dělal s myšlenkou na to, že člověk bojuje s rakovinou a že to stejně končí smrtí. Byl konce, lezl jsem po imaginárním laně, lezu, padám a umírám… Po předváděčce si mě pozvali a už to začalo. Nějaký ten plukovník povídá: „Dobrý, soudruhu Kotěšovský, dobrý to bylo. Ale my si to představujeme, že byste měl v ruce samopal, jako že bojujete proti tomu zlu, a že byste nakonec neumřel a vyhrál byste.“ Panebože! Tak takhle to skončilo, ale  podstatě to bylo veselé, počítal jsem, že to nějak tak dopadne, a samozřejmě jsem odmítl zmítat se někde na zemi se samopalem.

Josef Kotěšovský v kostýmu Klauna z Kouzelného cirkusu (foto Martin Beck 2018)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na