Jenže dnes, v době panelákových bytů, jak si význam slova Hausopera vysvětlit? Že si zpívám v koupelně?
J.Š. (Josef Škarka): (smích) Proč ne, i to je možné! Ale my si to představujeme trochu jinak. Chceme operu přivést z formálních prostředí divadel a společenských sálů mezi lidi. Pokusit se zrušit vztah pódium – obecenstvo a udělat z toho přirozené prostředí. Aby opera vtrhla do bytů a domů. To je takový náš původní sen a srdce koncepce.
M.I. (Marko Ivanović): Má to i svoji praktickou rovinu, vzdělávací. Základní umělecké školy i konzervatoře postrádají repertoár menších původních českých děl, které by děti a studenti zvládli zahrát a které by je bavilo provozovat. Prostě příběhy na současnou hudbu ze současného života, nekomplikované a nepříliš dlouhé. A aby si to kdokoli mohl i doma zahrát a nemusel to zrovna být virtuóz, ale poučený amatér. My tomu říkáme demokratizace vážného umění, tedy propojení života a umění.
A podle čeho by si to amatér zahrál? Existují nějaké podklady?
J.Š.: Zatím ne, ale doufám, že k tomu dojde. Chceme za tím účelem do budoucna vydávat edice, kde by byl vedle notového zápisu i návod, jak k opeře přistoupit, například také nějaké režijní poznámky. Já jsem oslovil hudební skladatele, jako jsou Marko Ivanović, Markéta Dvořáková, Ivo Medek, Lukáš Sommer a další, kteří jsou ochotni na takových projektech spolupracovat.
Divadlo je ale od slova „dívati se“, pořád se tu předpokládá ten vztah mezi aktérem a divákem, to „předvádění se“ a přinášení nějakého poselství…
J.Š.: To poselství je v tom, že opera není něco, co stojí nad divákem jako odcizený útvar, ale co je možné prožít jako spoluúčinkující. A také v tom, že může fungovat v interakci s nějakým prostředím. K tomu všemu je velice vhodný žánr site-specific, který vzniká na základě konkrétního, většinou nedivadelního prostoru. Ukázat, že jde o umění živé. Tento trend je v činoherním světě už dávno běžný a osvědčený. V opeře si teprve hledá svoje místo. Rád bych podotknul, že se nevymezujeme, ani neoponujeme klasickému opernímu provozu. Spíž se snažíme rozšířit jeho možnosti i nabídku pro potencionální diváky, kteří by jinak na operu nepřišli.
Tak teď tomu moc nerozumím, můžete mi to přiblížit?
J.Š.: Pracujeme se dvěma liniemi projektu. Jednak měníme zajímavý prostor pomocí divadelních prostředků ve svět fantazie, kde účinkují profesionálové, a druhá varianta, nebo linie, je tentýž kus, ale upravený pro amatéry, kteří by si ho ve zjednodušené podobě dokázali zahrát sami doma v amatérských podmínkách. Libreta jsem psal pro první ročník já a jsou ovlivněná konkrétními prostory v Brně, které mají svůj genius loci. Těmi jsou krásné a významné funkcionalistické stavby: Zemanova kavárna na Josefské, knihkupectví Michala Ženíška v Alfa pasáži a Lázně Rašínova, kde se opera odehrává přímo v bazénu.
To snad ne? Jak se dá hrát a zpívat ve vodě?
M.I.: A vidíte, jde to. Opera pro bazén, k té jsem napsal hudbu já, se jmenuje Poslední pólo a v profesionálním provedení jsou tu tři zpěváci, čtyři akvabely a dva instrumenty, akordeon a bicí. Počítá se s tím, že je tam vlhko, ale v tom edičním vydání se může opera hrát klidně v obýváku a předstírat, že jsme v bazénu. Nebo si bazének napustit doma na zahrádce. A po hudební stránce tam klidně mohu dát místo původní partitury kytarové značky a zvládnou to nadšení amatéři s kytarou či s klavírem. Naopak pro naši inscenaci v lázních jsem například dokomponoval hru na zábradlí, které je okolo bazénu.
Takže je to svým způsobem recese?
Oba: To určitě ne! To je myšleno naprosto vážně! Je to psáno tak, aby to slušelo prostoru a dalo se to zároveň provozovat i v domácích podmínkách. Což jsme tedy ještě nezkusili. Zato realizaci všech tří oper s námi dělají renomovaní inscenátoři.
A co ostatní dvě opery, ty se již také realizovaly?
J.Š.: Všechny tři opery jsou o zklamání a hledání vztahů. První, tu bazénovou, režíroval Petr Hašek, šéf Malého divadla v Českých Budějovicích a souboru Geisslers Hofcomoedianten. Dvě další připraví režijně Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, který má pro takovéto projekty velké pochopení. Jedna z nich je napsaná pro ikonickou brněnskou Zemanovu cukrárnu a jsou tu využity reálie cukrárny, například akvárium, a jmenuje se Věčná slečna bledá aneb Operní nejistoty pro široké masy. Hudbu právě teď píše autorská dvojice Ivo Medek a Markéta Dvořáková. Je to taková surrealistická a trochu absurdní momentka jednoho dne v cukrárně. Třetí operou je Hra o malinu, k níž hudbu napsal bývalý spolužák z HAMU Lukáš Sommer. Malina je inspirována kramářskými písněmi a původně to byl můj dárek brněnskému knihkupci Michalu Ženíškovi k narozeninám. Psáno je to pro jeho knihkupectví v Alfa pasáži. Brněnská realizace „bazénové“ opery Poslední pólo byla v podstatě taková zátěžová zkouška, abychom věděli, jestli ten náš nápad vůbec funguje a s čím vším se budeme muset potýkat. Poprvé v životě jsem řešil, že voda v bazénu změnila podivně barvu po tom, co jsme do ní hodili autoplachtu, nebo že během představení je potřeba vypnout saunu. Teď máme možnost tu poslední operu Hra o malinu předvést v rámci Festival Opera 2020, 16. února v Knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži Lucerna. Ten prostor se totiž velmi podobá brněnskému knihkupectví, ale jsem zvědavý, jak si náš scénograf Tomáš Rusín poradí s tím barem a policemi s alkoholem, které v Praze jsou. (smích)
Takže když to shrneme, co je základním cílem projektu Hausopera?
J.Š.: Především inspirovat tvořivost, udělat něco pěkného. Oslovit a propojit lidi, kteří mají umění rádi, s těmi, které by nenapadlo, že se stanou součástí divadla. Mám na mysli například naše akvabely, které se mimochodem právě nyní připravují na letní olympijské hry v Tokiu. Pak je to zadávání tvorby na objednávku, podnítit vznik nových děl a v neposlední řadě prokázat, že je možné tvořit díla na míru prostoru, který je schopen spolupůsobit a inspirovat, což je základ projektu tvorby site-specific. Neříkám, že objevujeme Ameriku. Site-specific tvorba je už běžným jevem, ale troufám si tvrdit, že náš projekt stojí za pozornost a v operní tvorbě jde stále o takové novorozeňátko.
A kdo jsou vaši spolupracovníci? Na to je potřeba velké nadšení!
J.Š.: Vedle nás dvou jsou to manželé Tomáš a Zuzana Rusínovi. Tomáš je vyhledávaný architekt a scénograf, Zuzka stejně tak vytížená výtvarnice kostýmů. Dále s námi spolupracuje, pokud nepracuje zrovna někde v zahraničí, Pavla Beranová za light-design, a Petr Hašek, který svými zkušenostmi a přístupem pomohl velmi dobře nasměrovat náš projekt v začátcích. Špičkoví profesionální zpěváci, jakými jsou Aleš Procházka, Andrea Široká, se setkávají s těmi začínajícími.
M.I.: Plus další lidé, kteří nejsou vidět, ale bez nich bychom se nepohnuli ani o píď. Ti všichni věnují projektům Hausopery svůj volný čas a pozornost, i když mohli mít třeba chvíli volno a odpočinku, a za to před nimi hluboce smekám.
A teď neslušná otázka – kde na to chcete vzít peníze?
J.Š.: To je dobrá otázka. Samozřejmě jsme požádali o granty. Dnes už víme, že nám přispělo ministerstvo kultury, další žádosti jsou podané. Potěšilo nás, že jsme se v bodovém hodnocení na ministerstvu kultury umístili jako druzí z celkového počtu. To nás motivuje k tomu, že naše práce snad má smysl. Rozhodující je však grant od města Brna, na jehož výsledky napjatě čekáme. Dále hledáme partnery, sponzory a v neposlední řadě je důležitý i prodej vstupenek. Předpokládáme letos pět až šest repríz a věříme, že téma propojování opery s nedivadelním prostorem vzbudí zájem veřejnosti. Sázíme na zatraktivnění zajímavých brněnských objektů a zákoutí, které chceme oživit tak, jak je ještě nikdo nevnímal. Mimo jiné se tímto programově křížíme s festivalem Maraton hudby Brno, který si u nás objednal jednu z inscenací. Takže můžeme říct, že půjde o prezentaci brněnských půvabů. A protože Brno má množství zajímavých objektů a osobností, věřím, že bude stále z čeho čerpat inspiraci. A to je pro budoucnost Hausopery klíčové.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů!
