Na detailech lpící Paavo Järvi zvolil ve Dvořákově síni obrácené posazení orchestru: proti primům usadil sekundy a vedle nich violy, přesadil i kontrabasy vlevo za primy, vedle nichž seděla violoncella. Harfy pak umístil vpravo za violy. Dosáhl tak plastického a zřetelného zvuku, zejména přesazení kontrabasů nebylo samoúčelné. A pečlivým vypracováním detailů se odvíjelo celé pojetí koncertu.
Šostakovič drásavý i křehký
Mnoha posluchačům možná ještě zněla v uších interpretace kanadsko-německé houslistky Karen Gomyo, která Houslový koncert č. 1 a moll, op 77 Dmitrije Šostakoviče hrála před týdnem na zahajovacích koncertech České filharmonie řízené Semjonem Byčkovem. Její interpretace, kterou považuji za vynikající, se však místy dostávala na hranu velkých emocí, jejichž přímočaré ztvárnění někomu vyhovuje, jiný však dává přednost emocím tušeným pod povrchem, jejichž síla v přesném okamžiku vytryskne naplno. V podání Josefa Špačka jsme slyšeli Šostakoviče drásavého, bolestného, varovného, ale i citlivého a křehkého. Tyto kontrastní polohy – troufám si říct – cítili sólista i dirigent podobně a od prvních taktů jsme byli svědky mimořádného výkonu všech účinkujících včetně Tonhalle-Orchester Zürich. Paavo Järvi řekl po koncertě, že středoevropští umělci (o východních nemluvě) rozumějí Šostakovičovi nejen hudebně, ale i lidsky, chápou jeho strach, smutek i ironii.
Úvodní Nokturno bylo prosto patosu, sólista i orchestr pozorně tišený dirigentem ztvárnili emoce v ryzí čistotě a oproštěnosti. Järvi, soustředěně vedoucí orchestr i sólistu přesnými gesty, zvýraznil nádherné zvukové detaily – flétna přebírající part houslí jako by se vpila do jejich barvy, tentýž zvukový zážitek se udál při souhře houslí a harfy. První větu korunoval Josef Špaček neskutečně křehkým závěrem.
V ohnivém Scherzu vynikla Špačkova virtuozita, kterou však okatě nepředvádí, „nerve si vlasy“, o to větší účinek na posluchače jeho hra má. Soulad sólisty a orchestru v tempu a rytmizaci vyzněl i v akcentech, kdy působili jako jeden organismus. Rozpálil se i dirigent, jehož podpatek v jednom okamžiku zafungoval jako samostatný bicí nástroj. Vystihuje to gradaci věty, která vyústila ve forte, jež sál kupodivu zvukově nezahltilo.
V Passacaglii, hloubavé a niterné třetí větě, sólista i dirigent dokonale vystihli charakter tohoto koncertu – klasický formát sólista versus orchestr přetvořil autor v symfonii s vůdčím hlasem houslí. Pod vedením Paava Järviho vznikl v této větě jeden celek s nádhernými barvami a působivým obsahem. Navazující kadence se Josef Špaček ujal se zralostí a hloubkou, doprovodil ji jedinečným sametovým zvukem a neokázalou virtuozitou. Velmi silný zážitek!
Závěrečná virtuózní Burleska byla zvukovou, tempovou a rytmickou smrští, která hudbou naplnila každý prostor sálu. Závěrečné splynutí sólisty s orchestrem a přesně vypíchnutý závěr se vryl do paměti.
Tím však kontrasty první půlky koncertu neskončily. Jaké bylo překvapení, když jako přídavek zahrál Josef Špaček Dvořákovu Humoresku. Něžně, s lehkostí a bez manýr.
Beethovenská taneční extáze
Stává se, že některé symfonie máme tak hluboko „v uchu“, že jakákoli odchylka v tempech, dynamice nebo detailech v nás může vyvolat až nelibé pocity. Na druhé straně otevření nových pohledů a neotřelé interpretace přináší nový pohled a zážitek, jako bychom důvěrně známou skladbu slyšeli poprvé. A právě toho dosáhl Paavo Järvi s curyšským orchestrem v plném obsazení.
Järvi, který má dlouhou zkušenost s uváděním Beethovena a jehož beethovenský komplet s Deutsche Kammerphilharmonie Bremen je vysoko hodnocen, uvedl v Praze Symfonii č. 7 A dur, op. 92 jako jednolité, živé dílo oslavující nejen tanec, ale život vůbec. Attacca spojené věty promyšleně a logicky směřují k závěrečnému vrcholu, zároveň však dirigent nachází prostor pro vyzdvižení detailů, hravosti a vykreslení frází. Od první věty má jeho pojetí neuvěřitelný tah, hra orchestru je přesná a energická, rytmické figury jsou vykresleny s neomylnou zřetelností. Hráči dýchají s dirigentem, který vedle tanečnosti nepomine ani Beethovenovu něhu a půvab.
V zamyšlenější druhé větě Paavo Järvi tvaruje hudbu svými gesty i tělem, odměnou je mu měkký, hebký zvuk orchestru a v široké škále vystižená dynamika. Postupně se rodící energie ve třetí větě vrcholí ve forte a vysokém tempu. Půvabně dechy zahrané téma rozprostřou smyčce v širokém plátně, plném dynamických kontrastů. Bezprostředně navazující čtvrtá věta je zvukově opulentní, v ostrém tempu, frázování působí jako přirozené dýchání a závěr přinese valící se masu hudby, která je zdrojem netušené katarze.
V přídavku – Elegii ze suity Gustav Adolf II. švédského skladatele Huga Alfvéna – orchestr ukázal svou jinou tvář v podobě ztišených pomalých ploch a hebkého zvuku. Za bouřlivého aplausu publika ukončil své pražské vystoupení s Paavem Järvim, jehož desetileté angažmá v Curychu končí v roce 2029. V tom roce se stane šéfdirigentem Londýnského filharmonického orchestru, a jak říká, pro dirigenta, který dosud působil převážně na evropském kontinentu, bude působení v Británii novou výzvou.
Dvořákova Praha: Tonhalle-Orchester Zürich
8. září 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Dmitrij Šostakovič: Houslový koncert č. 1 a moll, op. 77
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 92
Přídavek – Antonín Dvořák: Humoreska č. 7, op. 101
Přídavek – Hugo Alfvén: Elegie ze suity Král Gustav Adolf II., op. 49
Účinkující
Josef Špaček – housle
Tonhalle-Orchester Zürich
Paavo Järvi – dirigent
