Josef Suk? Ten nejmilejší strejčánek!

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta
Texty Ivana Medka (80)

Ivan Medek se ve druhé polovině šedesátých let před mikrofonem setkával s uměleckými osobnostmi českého hudebního života. Několikrát s Karlem Ančerlem, pravidelně s Ivanem Moravcem, Václavem Neumannem, ale také Iljou Hurníkem, Václavem Snítilem či Alfrédem Holečkem. Zapadnout by však neměla ani setkání s osobnostmi, jejichž jména čas téměř už vymazal z naší paměti. Jednou z nich byl prvorepublikový ředitel České filharmonie Jaromír Žid (třídílný přepis rozhovoru s ním jsme uvedli před časem, první část najdete zde), další byla Dagmar Šetlíková, jíž se věnujeme tentokrát. Byla dcerou primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna, byla kvartetní „sekretářkou“ a později dlouholetou nepostradatelnou bytostí na sekretariátu České filharmonie. V první části přinášíme její vzpomínky na zkoušky Českého kvarteta, na velký poválečný zájezd do Paříže a Londýna, ale také na skladatele Josefa Suka a legendární premiéru jeho symfonické skladby Zrání pod taktovkou Václava Talicha 30. října 1918.
***

Ivan Medek: Kdykoli se člověk setká s Dášou Šetlíkovou, má z toho radost. A setká-li se s ní před mikrofonem, je to radost dvojnásobná, protože to je gejzír myšlenek, vzpomínání, faktů a zajímavostí z muzikantského života. Bodejť by ne! Je to dcera Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta. Ona je vlastně dítě Českého kvarteta a dítě celé řady českých muzikantů.

Holčička, která vyrůstala v jednom z nejkrásnějších muzikantských prostředí Prahy, a paní, která byla skutečně první dámou České filharmonie. A já bych řekl, že je pořád jednou z prvních dam české muziky – a myslím to „dam“ v nejlepším slova smyslu. Já doufám, že se na mě Dášenka nebude zlobit.

Když už si s ní budeme za chvilku povídat, mohli bychom si předtím zahrát alespoň kousek skladby, kterou hrával její otec velmi často a jejíž premiéru ostatně hrál. A to je Sukova Fantazie. Poslechneme si ji v nahrávce s Josefem Sukem, Českou filharmonií a Karlem Ančerlem.

(hudba: Josek Suk – Fantazie pro housle a orchestr)

Ivan Medek: Budeme teď trochu vzpomínat. Já vím, že to není to nejlepší, co člověk může dělat, protože naštěstí se oba dva ještě můžeme dívat spíš dopředu než zpátky, ale přesto myslím, že vzpomínat trošku můžeme…

Dagmar Šetlíková: Já teď velice ráda vzpomínám. Čím je člověk starší, tím víc se vrací k hezkým dobám, když byl mlád a vesel a svižný. Svižná už tedy bohužel nejsem. Ale jinak to nevadí.

Ivan Medek: Když jsme teď šli sem do studia, a to jsou dvě patra po úzkých schodech, tak jsem si právě říkal, že to je naopak. Ale to jenom tak na okraj… Já bych začal rokem 1947, kdy se v České filharmonii objevila najednou, po zkušenostech z předchozího roku z Pražského jara, u stolu sekretářky, tajemnice a později čím dál víc naprosto nezbytné osoby pro život České filharmonie – Dagmar Šetlíková. A tehdy mně Talich říkal: „Tuhletu paní já znám jako malou holčičku.“

Dagmar Šetlíková: A to bylo právě to hezké. Na Talicha si vzpomínám jako na „strejdu Talicha“, když chodil na zkoušky Českého kvarteta, s kterým často hrával, samozřejmě i veřejně, na violu.

Vzpomínám si, jak to u nás bylo veselé. Když kvarteto zkoušelo, vždycky byla báječná nálada. Zkoušelo se sice velice pilně a velice poctivě, ale byly pauzy. A protože jsme bydleli u Koulů, u slavného uzenáře pana Kouly, o přestávce se vždycky řeklo: „Teď budou čerstvé kouláčky.“ A rychle se poslalo dolů. Často jsem pro ně šla já. A přinesly se čerstvé kouláčky. A teď si všichni dali sklenku dobrého vína a kouláčky k tomu. Pak se povídalo a bylo veselo. A pak se zase znovu rychle dalo do práce.

Chodil k nám pochopitelně Novák a Štěpán a Roman Veselý a Heřman. A kuly se plány. Mluvilo se o programech, které se budou dělat. A bylo to neskonale krásné. Já jsem vyrůstala právě v nádherném prostředí Českého kvarteta.

Ivan Medek: Bylo by možné vrátit se řekněme úplně do dětských let? Ke zkouškám Českého kvarteta. Tatínek Karel Hoffmann přece nemohl mít vždycky dobrou náladu z toho, když se mu motala mezi pulty malinká holčička.

Dagmar Šetlíková: No, ale protože jsem byla jedináček, milovaný jedináček, tak mně bylo všecko dovoleno. Muziku jsem měla ráda už od dětství. Tak jsem si sedla na stoličku a poslouchala. A vydržela jsem strašně dlouho sedět a pozorovat, jak hrají, co si povídají, jaké dělají poznámky. A potom když už mě to omrzelo, byla jsem prostě vyexpedována pryč.

Ivan Medek: A kdo povídal při těch zkouškách nejvíc?

Dagmar Šetlíková: Nejvíc povídal taťka Hoffmann a Suk. Ti velice pilně študovali, přemýšleli jak a co a velice se tomu věnovali. To jsou jenom matné vzpomínky. Bohužel, víc nic o tom nemohu povídat.

Vzpomínám si ale například na krásné historky s Janem Heřmanem, který byl báječně veselý člověk a měl smysl pro všecky možné legrace. Vzpomínám si, že jsme společně byli na návštěvě u Růžičků ve Špindlerově Mlýně a tam taťka Hoffmann s Heřmanem hráli Lannerovy valčíky, Straussovy valčíky – a k tomu se různě oblékali. A byla taková nálada, kterou si dnes těžko dovedeme představit, jak se tito vážní muzikanti dovedli přenést úplně do jiného, bezstarostného světa. A nacházeli právě i v tom Lannerovi i v tom Straussovi kouzla rytmů a melodií. A moc se jim to líbilo.

Ivan Medek: Já myslím, že ta kouzla tam skutečně byla a jsou.

Dagmar Šetlíková: Ta kouzla tam jsou, jistě.

Ivan Medek: Kdy jste se poprvé dostala s kvartetem někam ven?

Dagmar Šetlíková: Bylo to v roce 1919. To byl zájezd Národního divadla s Kovařovicem, Českého kvarteta a Heřmana a Štěpána. A jelo se přes Švýcary, protože ještě nebylo možno jet přes Německo. Přes Švýcary jsme jeli do Paříže, kde byla v té době mírová konference. Já byla mladá holka, pro mě tedy tehdy dostat se do Paříže byla velká událost. Bydleli jsme v hotelu, kde se stýkali všichni delegáti té mírové konference. A taťka mně chtěl ukázat Paříž, a tak mě vzal do takových těch vybraných restaurací. Já poprvé viděla, co to je velkosvětská restaurace. Odtamtud jsme jeli do Londýna, kde byly zase další koncerty. Naší povinností – ještě se Sašou Kruzovou – bylo, že jsme se musely obléci do krojů, abychom na československém vyslanectví, které tehdy vedl Osuský, jaksi figurovaly v krojích. A bydlely jsme na Russell Square v hotelu Russell. A když jsme se oblékly do těch krojů, způsobily jsme ovšem v Londýně ohromnou senzaci, protože nevěděli, co se to vlastně děje.

Ivan Medek: Přestože byli zvyklí na cizí zvyky…

Dagmar Šetlíková: Byli zvyklí, ale to bylo něco zcela mimořádného v roce 1919. Právě v tom to bylo!

Ivan Medek: A byl to zájezd, o kterém by se dalo říct, že už měl pro vás třeba trošku pracovní charakter?

Dagmar Šetlíková: Vlastně jo. Protože jsem tehdy dělala trošku takovou sekretářku Českého kvarteta. Dobře jsem mluvila francouzsky a anglicky, takže jsem mohla pomáhat v tlumočení. To byl takový malý začátek, který se potom rozvinul do další mé práce.

Ivan Medek: Do práce, která nepřestává. Ale přistoupily k tomu další řeči…

Dagmar Šetlíková: Cizí jazyky byly můj koníček. Tak jsem se naučila italsky a za války rusky. To byla pro mě nejtěžší řeč. Za prvé jsem musela přemoct azbuku. Trvalo mně to rok, abych plynně psala a četla. A to jsem se do ruštiny ohromně zamilovala, protože jsem mohla konečně číst v originále ty slavné a milované romány.

Ivan Medek: Na němčinu se neptám, protože ta se učila.

Dagmar Šetlíková: Němčinu jsem uměla od dětství.

Ivan Medek: To znamená, že vlastně tatínek si vychoval v malinké Dášence…

Dagmar Šetlíková: Ano, sekretářku, která za něj musela korespondovat a tyto věci prostě už potom vést.

Ivan Medek: A musela se například také zabývat finančními věcmi?

Dagmar Šetlíková: I to jsem dělala. Ne pro České kvarteto, ale osobně pro taťku. Daňové přiznání, se kterým jsem mu musela pomáhat, a takovéhle věci. To už potom automaticky šlo jedno s druhým, že jsem pomáhala.

Ivan Medek: A je pravda to, co se říká – myslím, že i Talich to říkával – že v Českém kvartetu vlastně nikdo neuměl pořádně počítat a že se vždycky nechával takový zbytek, který byl nerozdělitelný těmi čtyřmi. Dal se stranou a pak se někam šlo.

Dagmar Šetlíková: Ano. Prostě se to tak nějak příjemným způsobem užilo. Protože když se mělo něco násobit, tak radši kontrola byla ta, že se to hezky napsalo pod sebe a pak sečetlo. Protože to bylo daleko jednodušší než násobení, o dělení vůbec nemluvě. Já potom i s tímhle pomáhala. Přece jenom jsem chodila na gymnázium, ačkoliv matematika také nikdy nebyla můj milovaný předmět.

Ivan Medek: A živý vztah k muzice potom zůstal i dál v letech, kdy kvarteto přestalo hrát?

Dagmar Šetlíková: I potom zůstal, protože jsem sice jednu dobu vychovávala své děti, takže jsem se tak moc nezajímala. A znovu jsem se vrhla do celého hudebního života, až když jsem se dostala do Filharmonie.

Ivan Medek: Ještě k tomu roku 1919. To byla tehdy taková oficiální výprava české hudby do světa. Ale předcházela tomu celá řada změn v našem kulturním životě, v celé jeho struktuře. A především koncert, na kterém bylo v premiéře Sukovo Zrání. A Talich se potom stal šéfem té Filharmonie. Pamatujete se na ten koncert? Tehdy hrál tatínek…

Dagmar Šetlíková: Ano. To se pamatuji. Samozřejmě. To byl rok 1918 a byla jsem na generální zkoušce, právě když přišla zpráva, že je konec Rakouska a svobodná republika. Zahrála se hymna a všichni jsme šli do ulic. A teď to bylo úplně… jásající davy a my jsme tím davem byli neseni. To byla nádherná vzpomínka. To je všecko už dávná minulost. Bohužel.

Ivan Medek: A večer hrálo České kvarteto…

Dagmar Šetlíková: A večer hrálo České kvarteto, u prvních pultů Filharmonie připravené.

Ivan Medek: Ano, to bylo ale při Zrání. Ale večer 28. října přece hrálo České kvarteto.

Dagmar Šetlíková: Víš, že si na tohle nevzpomínám? To přiznávám… Jak vidíš, ty víš víc než já. Škoda, že si člověk nedělal poznámky. Deník jsem si nepsala.

Ivan Medek: Někdy je skoro lepší žít život tak, jak je, a nepsat si deník než obráceně.

Dagmar Šetlíková: Měla bych si psát, ale teď už je na to pozdě. Ty jsi mně právě připomněl něco, co jsem zapomněla.

Ivan Medek: My se teď vrátíme do těch let alespoň připomínkou Sukova Zrání, samozřejmě v mnohem pozdější nahrávce České filharmonie s Václavem Talichem.

(hudba: Josef Suk – Zrání)

Ivan Medek: A pak ta další setkání se Sukem…?

Dagmar Šetlíková: Suk, to byl ten nejroztomilejší strejčánek, který mě miloval velice. Vždycky mi věnoval svoje skladby, protože já také hrála na klavír. A dostala jsem od něj skladby s krásným věnováním. Potom si ale Suk najednou vzpomněl, skladby nebyly k dostání a on je potřeboval někomu dát. Tak přišel: „Dášenko, prosím tě, víš, já jsem ti to dal. Já vím, že je to u tebe, musíš mně to půjčit, já ti to vrátím.“ A nikdy už jsem to nedostala zpátky. A chodili jsme k němu do bytu.

Vzpomínám si, jak se Suk najednou zamiloval do starožitností a kupoval sklenice. A dovedl vyhrabat po všech čertech ďáblech v Praze ty nejkrásnější sklenice jako Doppelgläser a všecky ty nádherné. Jeho sbírka je teď v Uměleckoprůmyslovém muzeu. On ji prodal. Najednou ho to totiž omrzelo, protože byt už byl přeplněný sbírkou.

A do Křečovic jsme jezdili taky s taťkou, samozřejmě. Vzpomínám si, jak to bylo hezké, ty procházky v Křečovicích, to Povltaví nádherné. To je všecko v mé paměti. Ale je to bohužel už dávno.

Ivan Medek: Je to skutečně, bohužel, už dávno. Ale snad tam, na tom Sedlčansku, je ještě pár muzikantů, kteří by si dovedli sednout a zahrát anebo by si alespoň poslechli Sukovu Sousedskou.

(zvuk: Josef Suk – Sousedská)

(Pokračování)