Když byla v Praze Newyorská filharmonie s Toscaninim

  1. 1
  2. 2

O hudebním životě za první republiky s Jaromírem Židem (1)
Texty Ivana Medka (67)

Ivan MedekV roce 1968 se mohlo začít – už otevřeně – hovořit o mnoha tématech politických i kulturních. O perzekuovaných umělcích, o zakazovaných skladbách a kompozičních postupech. A tak se Ivan Medek ve svých rozhlasových relacích věnoval třeba příběhu Václava Talicha, kterému komunisté po roce 1948 zakázali činnost, čímž největšího českého dirigenta definitivně zničili. Anebo hudebnímu životu první československé republiky a jejímu srovnání s hudebním životem poválečným. V jednom z pořadů Umění 20. století tak v roce 1968 hovořil s Jaromírem Židem, jedním z nejvýraznějších hybatelů československého prvorepublikového hudebního života ve sféře organizace a managementu.
***

(ukázka)

Ivan Medek: Arturo Toscanini, který řídil s orchestrem NBC z New Yorku Verdiho ouverturu k opeře Síla osudu, byl rozhodně nejvýznamnější a nejzajímavější uměleckou osobností, jaká k nám v době první republiky přijela. Jak to u nás vypadalo, k tomu jsme natočili před časem v našem studiu rozhovor.

Mladí lidé se často ptají, jak vlastně vypadal koncertní život v době, kdy chodili jejich tátové a třeba někdy i jejich dědečkové na koncerty. Jak vypadal koncertní život v době první republiky, jak byl organizován, jací sem jezdili umělci, zda se to dá srovnat se současnou situací a zda by zkušenosti těch, kdo to tehdy dělali, bylo ještě možné aplikovat na současnou dobu? To je řada otázek, na které by bylo třeba odpovídat soustředěně a mít po ruce spoustu faktografického materiálu. Ale to není účelem dnešního pořadu, který je vlastně spíš vzpomínkou na to, jak to tehdy vypadalo.

Máme tady Jaromíra Žida, který byl tehdy ředitelem největší koncertní kanceláře v Praze, jmenovala se Bel Canto. A pořádal takřka všechny koncerty význačných zahraničních hostů, kteří do Prahy přijížděli, a navíc byl několik let koncertním ředitelem České filharmonie, pro kterou získal spoustu umělců, jimž se v mezinárodní hantýrce říká světová esa.

Myslíte, že Praha byla už tehdy považována světovými umělci za významné místo v mezinárodním hudebním životě?

Jaromír Žid: Určitě. Hned po válce v letech 1921 a 22 se do Prahy vraceli umělci, kteří zde často koncertovali. Umělci světového jména, jako Battistini (italský barytonista Mattia Battistini, 1854–1928), Baklanov (ruský tenorista Georgij Baklanov, 1881–1938), Slezák (Leo Slezak, narozený v Šumperku, 1873–1946), Huberman (polský houslista Bronisław Huberman, 18821947). A každým rokem zájem o Prahu stoupal, vynikající umělci jí dokonce dávali přednost před ostatními městy. Jen jako příklad uvádím Šaljapina a Toscaniniho s Newyorskou filharmonií. Při jejím prvním zájezdu do Evropy dostal Toscanini přes šedesát pozvání z evropských měst, z nichž se mohlo podle plánu uskutečnit pouze patnáct, a to těch největších: Londýn, Paříž, Brusel, Milán, Řím, Vídeň. A přece vybral také Prahu.

Ale nejen slavní umělci jezdili do Prahy. Také ti úplně neznámí, kteří teprve začínali. A zejména mladí Američané přijížděli do Prahy a dávali koncerty na svůj účet, jen aby získali pražskou odbornou kritiku. Tak začínal třeba i Charles Munch, dnes jeden z nejslavnějších dirigentů, a řada jiných, dnes již velmi drahých umělců.

Ivan Medek: To je spousta jmen, která většinou našim mladým posluchačům zní vzdáleným zvukem a znají je vlastně jen z gramofonových desek. Která léta myslíte, že byla nejbohatší?

Jaromír Žid: No vlastně všechna. Od roku pětadvacet až do jara 1938 byla sezona naplněna vždy největšími jmény. Pěvci jako Gigli (italský tenorista Beniamino Gigli, 1890–1957), Schipa (italský tenorista Tito Schipa, 1888–1965), Tauber (rakouský tenorista Richard Tauber, 1891–1948), Maria Müllerová (česko-rakouská sopranistka, 1898–1958), Jarmila Novotná. Instrumentalisté Casals, Fritz Kreisler, Cortot, Huberman, Brailowski (ukrajinsko-francouzský klavírista Alexander Brailowski, 1896–1976), Rubinstein, Rachmaninov, Menuhin, Milstein a pak orchestry: Česká filharmonie s Talichem a s cizími hosty, jako byli Bruno Walter, Mascagni, Molinari (italský dirigent Bernardino Molinari, 1880–1952), de Sabata (italský dirigent Victor de Sabata, 18921967), Kleiber a celá řada dalších.

Byla provozována největší díla moderní literatury: Verdiho Requiem, Beethovenova Missa solemnis, bezpočtukrát Beethovenova Devátá symfonie, pak Mahlerova Druhá, Třetí a Osmá symfonie. Nejméně jednou za týden konaly se vždy takové velké podniky a k tomu celá řada koncertů menších, ale stejně zajímavých. A zájem obecenstva byl ohromný. Všecky velké koncerty byly vyprodány přes vysoké ceny lístků. Na koncert Toscaniniho s Newyorskou filharmonií stálo tehdy křeslo 250 korun.

Arturo Toscanini s Newyorskou filharmonií (foto archiv
Arturo Toscanini s Newyorskou filharmonií (foto archiv)

Ivan Medek: Nepamatujete se náhodou, jaký měla tehdy Newyorská filharmonie celkový honorář?

Jaromír Žid: Ten honorář byl poměrně velmi, velmi laciný. Celý orchestr – 120 lidí včetně honoráře Toscaniniho  stál tři tisíce dolarů, tehdejších sto tisíc korun.

Ivan Medek: To je myslím podstatně levnější než honoráře, které my dnes musíme vyplácet zahraničním dirigentům, pokud přijíždějí s orchestry. Kdybyste si mohl vybrat, kterou uměleckou událost z té doby byste považoval za nejvýznamnější?

Jaromír Žid:  To už lze dnes těžko vyjádřit. Každé z uvedených jmen znamenalo již předem událost, požitek opravdu umělecký. Za svou osobu bych řekl, že největší byly koncerty zmíněné Newyorské filharmonie s Toscaninim, s Vídeňskou filharmonií pak Verdiho Requiem pod Brunem Walterem a koncert de Sabaty s Českou filharmonií a pak koncerty největšího pěvce černošského tenora Rolanda Hayese (18871977).

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama