Juan Diego Flórez předvedl fenomenální výšky a vylehčenou pohyblivost hlasu

  1. 1
  2. 2
Slavný Peruánec po svém recitále v pražském Rudolfinu zanechal silný dojem. Po introvertnější první půli se nastartoval k hvězdnému výkonu a ověřil si, že „jeho Pražané mu rozumějí“.

Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)
Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)

Osmačtyřicetiletý rodák z peruánské Limy se nám představil již počtvrté. Tentokrát do Prahy přivezl průřezově romantický repertoár. Stále – již pětadvacet let – platí, že patří k absolutní špičce mezi vysokými mužskými hlasy. Každý návštěvník včerejšího koncertu toto jistě ochotně potvrdí. V následujícím textu si dovolím předložit několik podnětů a drobných poznámek, čímž však rozhodně nemám v úmyslu vyvrátit příslušnost Juana Diega Flóreze k elitě.

Slavný tenorista, jenž před svým úvodním výstupem velmi sympaticky pozdravil všechny čtyři stěny pražského Rudolfina, na začátek zvolil tři písně Franze Schuberta v doprovodu pianisty Vincenta Scalery. Skladbami An Sylvia, An die Musik a Ständchen ihned zaujal, avšak dech vyrazil až později. Jeho zralý hlas hned zkraje prokázal své dobré zdraví a bezvadnou rejstříkovou vyrovnanost. V případě Flóreze nelze mluvit o nějak výjimečně obrovském fondu. Jedinečnost jeho zpěvu tkví spíše v jiných aspektech. Jedná se zejména o fenomenální výšky a sekundárně pak také o vylehčenou pohyblivost hlasu.

První těžké chvilky si umělci prožili již v druhé zmíněné písni, kdy divačce postupně třikrát na celý sál zvonil mobilní telefon. Zpěvák s klavíristou zůstali profesionální a situaci přešli bez mrknutí oka, zato většina obecenstva byla vyvedena z míry a usilovně hledala viníka. Nešťastný moment.

Vincent Scalera, Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)
Vincent Scalera, Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)

V druhé sekci věnované tvorbě Vincenza Belliniho jsem si lehce posteskl, že pořadatelem nebyly do brožurky vloženy překlady zpívaných děl. Nejednalo se o tak notoricky známý repertoár, aby to nebylo třeba. Jsem přesvědčen o tom, že publikum by tuto službu ocenilo. Zpívané češtiny jsme se rovněž nedočkali, museli jsme tedy upnout pozornost k pěvcově gestice ve víře, že snad něco vyrozumíme alespoň z ní.

Jak jsem již nastínil, výkon tenoristy byl celkově mimořádný. A protože to hvězda jeho kalibru vzhledem k nejpřísnějším měřítkům hodnocení snese, rád bych na tomto místě upozornil na jistou statičnost vizuálního pojetí. Celý večer se obešel bez jakékoliv celopódiové akce, pouze jedinkrát zpěvák ze zákulisí nakráčel až po prvních tónech skladby, jinak se pohyboval v okruhu dvou metrů od křídla. Do jaké míry by více pódiového pohybu recitálovému formátu prospělo, nebo naopak uškodilo, nechám na posouzení jiným, osobně však tuto pohybovou úspornost považuji za nevyužitý potenciál zkušeného operního herce. Operní árie jsou ze své podstaty určeny k zasazení do určité pódiové choreografie, ovšem Flórezova choreografie v drtivé většině sestávala z momentální inspirace a typických zpěváckých gest znamenajících vše a nic. Výraznější scéničnosti jsem se tedy nedočkal, umělec si při hereckém ztvárňování v onom dvoumetrovém okruhu hojně vypomáhal zpola otevřeným klavírem.

Dále bych chtěl vznést malou námitku k rukám položeným na klavíru během zpívání. Považuji to zkrátka za podivnou věc, ačkoliv si dobře uvědomuji, že je naprosto standardně užívána. Zamysleme se – dokud pěvec neinteraguje s klavíristou (což se obvykle neděje, ani včera se to nestalo), jak je možné využívat klavír jako rekvizitu? Vždyť orchestr je při opeře normálně schovaný v orchestřišti. Kdyby se recitál odehrával s orchestrem, ten je buď schovaný nebo upozaděný, ale rozhodně není dotýkán. V případě piana jde patrně snad o to, že je využito jako jakási univerzální rekvizita, která má být nápomocná adekvátní gestikulaci v závislosti na zpívaném textu. Klavír v danou chvíli není klavírem, ale něčím, o co by se člověk v dané árii opíral, probíhala-li by ona opera včetně vší výpravy. Potom mě však občas vyrušilo, že jedna Flórezova ruka byla vymrštěna v napjatém vzmachu a druhá byla ve stejnou chvíli volně svěšena na ozvučné desce – v takovou chvíli jsem herectví nedokázal věřit, tělesné projevy si jednoduše vzájemně protiřečily.

Vincent Scalera, Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)
Vincent Scalera, Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)

Vypjatost repertoáru a vytížené hlasivky jediného zpěváka přirozeně daly prostor také Vincentu Scalerovi. Během večera předvedl svůj um ve třech sólových kusech spíše menší duraty a nižší obtížnosti. Nemohl jsem se proto zbavit pocitu výplně a hlavní funkce těchto čistě klavírních záležitostí – dát operní hvězdě prostor krátkého hlasového klidu, aby co nejblyštivěji zvládla vše následující. Pianista tyto skladby zahrál standardně dobře, avšak ničím exkluzivním nepřekvapil. Mou daleko bedlivější pozornost Scalerův výkon poutal při doprovodu pěvce – umně reaguje na momentální pěvecký projev a hraní je při zpěvu celkově velmi citlivé a dokonale spolehlivé.

Po Bellinim přišly na řadu tři písně skladatele, klavíristy a zpěváka Francesca Paola Tostiho. Zde bych měl ke zpěvákovi jedinou skutečnou výtku – zvláště v písni Aprile opakovaně užil nevkusnou manýru „najíždění“ na vyšší tón z tónu o sekundu nižšího. V podstatě nasadil nižší než předepsaný tón, aby si z něj pomohl sekundovým glissandem směrem vzhůru. Zbytečné.

Když se koncert bez přestávky přesunul do své druhé poloviny, plynule přešel od písňové tvorby k tvorbě operní. Do Rossiniho árie La speranza più soave z druhého dějství opery Semiramide jsme si mohli myslet, že takovýchto tenorů „po světě běhá dost“. Když tato árie dozněla, museli jsme uznat, že takovýto tenor je jen jeden. Do této chvíle byly všechny aplausy dosti vlažné, zde ovšem počala gradace večera a nadšení publika nabralo vzestupný trend. Bez sebemenšího problému držené cis2 (v notách najdeme pouze a1) budiž částí důkazu pěvcovy jedinečnosti. Zdálo se, že touto árií se i sám interpret trochu vyburcoval k většímu hýření energií. Do této chvíle jako by přece jen cítil určitou svazující povinnost dokázat svou výjimečnost. Nyní již odhodil zabrány a odstartoval nezapomenutelný večer.

Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)
Juan Diego Flórez (zdroj Nachtigall Artists, foto Petr Dyrc)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments