Jubilea dvou ostravských sopranistek

Prvním operním umělcem, kterému byla u příležitosti jeho životního jubilea na stránkách Opery Plus věnována v roce 2015 pozornost, byl dlouholetý významný tenorista a režisér ostravské opery Karel Kügler, který by se 1. ledna 2015 dožil sto třiceti let. Do Ostravy se vracíme i na závěr roku, abychom si připomenuli dvě významné osobnosti sopránového oboru, jež v tomto divadle zanechaly nesmazatelnou stopu. Tou první je Zdeňka Diváková, která by se 31. prosince dožila pětadevadesáti let, a tou druhou její o pětatřicet let mladší kolegyně Eva Kinclová, která se narodila 8. ledna 1945 a 26. prosince uplynulo dvacet let ode dne, kdy podlehla zákeřné chorobě.

Zdeňka Diváková se narodila 31. prosince 1920 v Ostravě a s rodným městem je svázán prakticky téměř celý její život. Pěvecký talent zdědila po svém tatínkovi, důlním technikovi, a od dětství ke zpěvu výrazně inklinovala. Stala se jednou z prvních žaček proslulého ostravského pedagoga Rudolfa Vaška, který připravil pro pěveckou dráhu mnohé pozdější slavné sólistky a sólisty. Namátkou jmenujme například Ivo Žídka, Přemysla Kočího či Teodora Šrubaře. Poté se začala zpěvu věnovat profesionálně jako učitelka na ostravské hudební škole Leoše Janáčka. V době okupace zpívala a absolvovala jako sólistka řadu úspěšných koncertních vystoupení.

Talentu mladé zpěvačky obdařené lehkým a lahodným sopránem, která výborně zvládala techniku zpěvu, si povšiml Zdeněk Chalabala, který se v roce 1946 stal šéfem ostravské opery. Nabídl jí nejprve roli Lidunky v Blodkově opeře V studni a poté titulní postavu v Pucciniho Madame Butterfly. Roli Čo-Čo-San nastudovala pod hudebním vedením Františka Jílka a v režii začínajícího Bohumila Hrdličky.

Premiéra Madame Butterfly v říjnu 1946 byla druhou inscenací tohoto později slavného evropského operního režiséra – tou první byli o měsíc dříve Leoncavallovi Komedianti a Mascagniho Sedlák kavalír.

V roli nešťastné japonské dívky sklidila Zdeňka Diváková mimořádný úspěch u publika a chválou nešetřila ani odborná kritika. Čo-Čo-San se posléze stala jednou ze zpěvaččiných nejúspěšnějších a také neoblíbenějších rolí, zpívala ji nejen v Ostravě, ale také na dalších scénách doma i v zahraničí, naposledy v roce 1966.

Vraťme se ale k počátkům. Bohužel, z více důvodů mladá pěvkyně ve své úspěšně nastartované ostravské operní kariéře nepokračovala. K opeře se vrátila až v roce 1948, když se stala sólistkou opavské opery. Na opavské scéně se opět setkala s vřelým přijetím. Opavským divákům se také představila v Madame Butterfly, dále zde ztvárnila role Vendulky ve Smetanově Hubičce a Hedviky v Čertově stěně, titulní roli ve Dvořákově Rusalce a postavu Kněžny v jeho opeře Šelma sedlák. Ke všem těmto rolím se později vrátila v Ostravě, kde patřily – zejména Rusalka – k jejím profilovým kreacím.

Opavské působení Zdeňky Divákové netrvalo dlouho. Do Ostravy nastoupil v roce 1949 nový operní šéf. Šestatřicetiletý výtečný muzikant, člen proslulé kladenské muzikantské rodiny Vašatů, energií a entuziasmem nabitý dirigent Rudolf Vašata s bohatými zkušenostmi ze svého působení v Národním divadle po boku Václava Talicha okamžitě rozpoznal talent mladé zpěvačky a ještě v průběhu sezony ji angažoval do Ostravy. Na své opavské angažmá, byť bylo krátké, paní Diváková vždy ráda vzpomínala, především na výborného dirigenta Františka Preislera (otce režiséra Františka a dědečka vynikajícího, předčasně zesnulého dirigenta se stejným jménem). František Preisler nejstarší brilantně ovládal širokou operní repertoárovou škálu a byl dirigentem velmi citlivým ve vztahu ke zpěvákům, což vždy oceňovali umělci, kteří měli to štěstí s ním spolupracovat.

Zdeňka Diváková záhy zaujala místo čelné sopranistky Vašatova koncepčně velmi kvalitně budovaného souboru. Díky svým vrozeným hlasovým dispozicím, perfektní pěvecké technice a vysoce kultivovanému pěveckému i hereckému projevu se stala vyhledávanou sólistkou v širokém žánrovém spektru, jak jej přinášel repertoár souboru. Na ostravské scéně působila tři desítky let a vytvořila zde desítky postav nejrůznějšího typu a žánru. Jednou z jejích domén byla tvorba českých autorů. O některých rolích jsme se již zmínili v souvislosti s jejím opavským působením, připomeňme ještě ze smetanovských rolí Mařenku a posléze Ludmilu v Prodané nevěstě a především Krasavu ve Vašatově a Pujmanově výborné inscenaci Libuše z roku 1954. Ve Dvořákových operách byla výbornou Julií v Jakobínu a Kněžnou v Čertu a Káče.

K jejím významným rolím patřila rovněž titulní role v Její pastorkyni, kterou v pozdějších letech vyměnila za skvěle propracovanou roli Kostelničky; v Příhodách lišky Bystroušky byla představitelkou Paní revírníkové. V Kovařovicových Psohlavcích ztvárnila roli Kateřiny a v opeře Na Starém bělidle postavu paní Proškové. Z jejích rolí v operách českých skladatelů dvacátého století připomeňme Dcerušku správcovu v Zichově Malířském nápadu, Paní Sáru v Podéšťových Apokryfech a především Princeznu v Kuchinkově a Hylasově inscenaci Smrti kmotřičky Rudolfa Karla, jež patřila k výrazným úspěchům souboru v padesátých letech.

Výrazně se prosadila také v italském repertoáru, v operách Giuseppe Verdiho ji mohli diváci obdivovat v postavách Aidy, Leonory v Trubadúru a v roce 1967 se setkala s jednou z nejtěžších sopránových partií, s Abigail v Nabuccovi.

Z pucciniovských rolí vedle Madame Butterfly ztvárnila úspěšně rovněž titulní hrdinku v Tosce, v jediné Pucciniho komické opeře Gianni Schicchi pak roli Nelly. V Rossiniho Italce v Alžíru zpívala a hrála postavu Zulmy.

Z jejích postav ve francouzských operách připomeňme především její titulní ženskou roli v Gounodově Faustovi a Markétce, Hedviku v Rossiniho Vilému Tellovi, Antonii v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Garcias v Massenetově Donu Quijotovi a Pousette v Manon či Mercedes v Bizetově Carmen. V německých operách zaujala především v roli Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi a Agáty v Čarostřelci, ve Straussově Růžovém kavalírovi vytvořila roli Marianny a v Ariadně na Naxu postavu Skladatele. Jednou z jejích posledních rolí v divadle před odchodem do důchodu byla Antonia v d’Albertově Nížině.

Bohatou galerii postav nabídla Zdeňce Divákové ruská operní tvorba. Byla to především postava Taťány v Evženu Oněginovi, v němž později mnohokráte zpívala a hrála roli Lariny. K jejím excelentním rolím patřila Elíza v Čajkovského Pikové dámě v inscenaci z roku 1955, kterou vysoce vyzdvihla odborná kritika.

Dále ztvárnila roli Jaroslavny v Borodinově Knížeti Igorovi či Paraši v inscenaci Musorgského Soročinského jarmarku, kterou v roce 1951 režíroval Václav Lohniský.

Z ruských operních děl dvacátého století se zmiňme o Kateřině v Šebalinově Zkrocení zlé ženy, Druhé ženě v Semjonu Kotkovi, Petrovně v Příběhu opravdového člověka a Achrosimovové ve Vojně a míru Sergeje Prokofjeva.

Zdeňka Diváková hostovala rovněž v zahraničí. V roce 1958 byla představitelkou Aidy v představení, které se konalo na nádvoří Diokleciánova paláce v dalmatském Splitu, a o rok později ji pozval dirigent Alexandr Melik-Pašajev na turné v tehdejším Sovětském svazu. V Kujbyševě, Tbilisi a Jerevanu vystoupila úspěšně v titulních rolích Aidy a Madame Butterfly, v postavě Markétky v Gounodově opeře a Lízy v Čajkovského Pikové dámě.

Velmi významné místo měla její činnost pedagogická, v níž pokračovala i po svém odchodu z divadla. Na ostravské Konzervatoři pomáhala zakládat její pěvecké oddělení a podílela se na pěvecké výchově řady pěvců. Dva roky také učila na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

Paní Zdeňka Diváková zemřela 7. prosince 2011, pouhých čtyřiadvacet dní před svými jednadevadesátinami. O devět dní později se s ní kolegové a ostravská veřejnost rozloučili v hledišti Divadla Antonína Dvořáka.

V době, kdy paní Zdeňka Diváková opouštěla divadlo, přišla do ostravské opery významná posila sopránového oboru, tehdy třicetiletá Eva Kinclová. Stalo se tak ve chvíli, kdy bylo nutné kvalitně doplnit sopránový obor, když divadlo opustily dvě čelné sopranistky. Vynikající představitelka Mařenky a dalších významných sopránových rolí Jitka Kovaříková odešla do Lipska, kde brzy zaujala špičkové místo v souboru a obdržela titul Komorní pěvkyně, a krátce poté ji následovala představitelka dramatických sopránových rolí Agia Formánková, jež se stala členkou Opery Národního divadla.

Eva Kinclová se narodila 8. ledna 1945 v jihomoravské obci Krumvíř, v kraji proslulém dobrým vínem a láskou k hudbě a zpěvu. Ta ji také přivedla na Janáčkovu akademii múzických umění, kde vystudovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na pěveckém oddělení. Během studií dostala řadu vděčných příležitostí prokázat své jevištní schopnosti v řadě rolí v Operním studiu, které uvedl do života profesor Miloš Wasserbauer. Neodpustím si opět drobnou odbočku – chci totiž zdůraznit význam M. Wasserbauera jako režiséra a divadelního pedagoga. Miloš Wasserbauer byl komplikovaná osobnost, ale to u skutečných osobností často bývá, na rozdíl od třeba velmi schopných umělců, kteří ale nepřesáhnou rozměr kvalitního a zdatného řemeslníka. Měl někdy svérázné postupy a metody, ale speciálně pro brněnskou operu a Janáčkovu akademii odvedl spoustu neocenitelné práce.

Na školní scéně se Eva Kynclová (takto byla tehdy uváděná programech) setkala s řadou zajímavých a inspirativních úkolů. Byly to například role Taťány v Evženu Oněginovi, Charlotty v Massenetově Wertherovi, Elektry v Mozartově Idomenovi, Paní hraběnky v jeho Bastienovi a Bastience, Flory ve Verdiho La traviatě a Vendulky ve Smetanově Hubičce. Už jako sólistka olomouckého divadla vystoupila v operním studiu Janáčkovy akademie múzických umění v roce 1972 v roli Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě.

V sezoně 1971–1972 se stala členkou olomoucké opery. Rychle se v souboru zabydlela. Její výborně školený zvučný soprán širokého rejstříku od lyrických rolí až po partie vysoce dramatické ve spojení s její perfektní připraveností a schopností vystihnout niterný charakter role jak v pěveckém projevu, tak v hereckém pojetí postav, ji záhy vyzvedly do popředí. Během svého olomouckého angažmá vytvořila řadu významných rolí, z nichž většinu si posléze zopakovala v Ostravě. Z jejích olomouckých rolí jmenujme především smetanovské postavy, Mařenku v Prodané nevěstě, Vendulku v Hubičce, ale také Miladu v Daliborovi. V dramatickém oboru se prosadila například v roli Cizí kněžny v Dvořákově Rusalce, v Jakobínovi ztvárnila roli Julie.

Na druhé straně se úspěšně vyrovnala s mozartovskými partiemi, jako byla Hraběnka ve Figarově svatbě a První dáma v Kouzelné flétně. V původní premiéře opery Ivana Jirka Děvka vytvořila postavu Mary.

Po čtyřech letech přichází nabídka ostravského šéfa opery Jiřího Pinkase. Jednou z prvních rolí, kterou se představila ostravským divákům ještě jako členka olomouckého divadla, byla Vendulka v Hubičce. Smetanova tvorba jí byla velmi blízká, byla pro ni skvěle disponovaná všemi parametry své lidské i umělecké osobnosti. Operní diváci se s ní mohli setkat ve všech Smetanových operách s výjimkou jediné, kterou bylo Tajemství. V Braniborech v Čechách byla Ludiší, v Čertově stěně Hedvikou, ve Dvou vdovách Anežkou a v inscenaci Libuše, kterou ostravská opera nastudovala v rámci kompletního cyklu Smetanových oper v roce 1984, se představila v titulní roli.

V českém klasickém repertoáru byla pravidelnou představitelkou Cizí kněžny v Rusalce, v Příhodách lišky Bystroušky Paní revírníkovou, vysoce pozitivně byl hodnocen její výkon v titulní roli Fibichovy Nevěsty messinské. Se dvěma výraznými úkoly se setkala v premiérách původních českých novinek, byly to role Cayetany z Alby v opeře Josefa Boháče Goya a Ředitelky cirkusu v opeře Miloše Vacka Bratr Žak.

Velmi významné místo mají v soupisu jejích rolí postavy verdiovské, v nichž mohla opět dokonale uplatnit všechny valéry svého pěveckého i hereckého umění, svou schopnost dokonale skloubit lyrické a vypjaté dramatické pasáže jednotlivých rolí. Dodnes ostravští milovníci opery vzpomínají na její Alžbětu v Donu Carlosovi, Leonoru v Trubadúru, Amelii v Simonu Boccanegrovi a také v Maškarním plesu a Lady Macbeth v Macbethovi.

Neméně úspěšně se vyrovnala s mimořádnými nároky, které na zpěvačku čekají v titulních postavách Pucciniho Tosky a Turandot.

Jednou z prvních rolí, které v Ostravě nastudovala, byla Elsa v Pinkasově a Hylasově inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana, v níž jejím partnerem v titulní roli byl vynikající Čeněk Mlčák, který se posléze stal i jejím partnerem životním. Eva Kinclová o něj s nevšední obětavostí pečovala v době, kdy mu jeho vážná choroba bránila završit skvělou uměleckou kariéru, až do jeho smrti.

Mezi její významné role můžeme počítat rovněž Agátu ve Weberově Čarostřelci a Leonoru v Beethovenově Fideliovi, především ovšem zářila v mozartovských rolích. Vedle Hraběnky ve Figarově svatbě, s níž se setkala už na školní scéně a v Olomouci, to byla Donna Elvíra v Donu Giovannim. Dále pro ni ne zcela typická role Fiordiligi v Così fan tutte, se kterou absolvovala i mimořádně úspěšný zájezd ostravské opery do Španělska v roce 1986. Dirigent Ivan Pařík, který tuto inscenaci nastudoval a dirigoval stejně jako Dona Giovanniho, hovoří o jejím výkonu s mimořádným uznáním a obdivem pro rozsah jejích hlasových možností a jejich perfektní využití.

V ruských operách byla výbornou představitelkou Jaroslavny v Borodinově Knížeti Igorovi a Sofie v československé premiéře opery ruského autora Andreje Petrova Petr I. V nové inscenaci Evžena Oněgina se z hloubavé Taťány proměnila v rozšafnou Larinu.

Bohatá byla rovněž koncertní činnost Evy Kinclové. Připomeňme alespoň koncertní provedení druhého dějství Wagnerova Tristana a Isoldy na festivalu Smetanova Litomyšl, kde jejím partnerem pod taktovkou Ivana Paříka byl Leo Marian Vodička jako Tristan.

K jejím velmi výrazným úspěchům je nutné počítat titulní ženskou roli v Gershwinově „černošské“ opeře Porgy a Bess ve výtečné Pinkasově, Věžníkově a Ogounově inscenaci tohoto díla.

Eva Kinclová hostovala na řadě českých operních scén. Její nezdolná energie a elán, které byly tak typické pro její umělecké působení, ale nebyly schopné překonat útoky zákeřné choroby, kterým podlehla na den svatého Štěpána, 26. prosince 1995, pouhých třináct dní před svými padesátými narozeninami.