Jubilejní sezóna Collegia Mariana důstojně zahájena

Již podvacáté zahajuje Collegium Marianum cyklus tzv. Barokních podvečerů, tentokrát s podtitulem „Grandi maestri“. Tento název odkazuje na autora virtuózních kusů pro housle, Giuseppa Tartiniho, kolem jehož osoby se – vzhledem k jeho 250letému výročí úmrtí – bude točit celá sezóna. Zařazení jeho díla ale velice příhodně zapadá už do dramaturgie dnešního koncertu: představuje totiž pomyslný most mezi rodnou Itálií a Čechami, ve kterých Tartini celé tři roky pobýval.

Sestavení repertoáru i jeho seřazení bylo opět velice zdařilé (jak jsme ostatně u koncertů Collegia Mariana zvyklí). Jana Semerádová umí perfektně pracovat s napětím a očekáváním diváka, kterému vzhledem k pestrosti repertoáru i jeho vnitřnímu členění (naštěstí) není dopřána ani chvíle polevení v pozornosti. Zároveň ale mezi těmito z hlediska charakteru, obsazení či celkové atmosféry rozmanitými čísly nalezneme určitá (zpravidla mimohudební) pojítka, čímž se tato dramaturgie odlišuje od typických „sendvičových“ konstrukcí. Dnes se stal hlavním „oslím můstkem“ mezi skladbami výjimečně poněkud vágní koncept (těžko nalezneme zemi, ze které by do Čech proudilo v té době více hudebních vlivů, než byla Itálie), ale některá drobnější propojení (možná setkání Černohorského s Tůmou nebo s Lottim) dramaturgii opět pozvedly.

Tento program přinesl celou paletu charakterů hudby pozdního baroka; na své si ale přišli hlavně milovníci barokní hluboké a nepřeslazené romantiky a vyznavači rozervané dramatičnosti a prudkých dynamických změn. V dramatickém duchu se nesl již úplný začátek koncertu, a to s Partitou d moll F. I. A. Tůmy, kterou Collegium Marianum oslnilo diváky v minulé sezóně. Už v této první skladbě si posluchač potvrdil, že tento soubor má správně zařazen pod nálepku vysoké technické vyspělosti jednotlivých hráčů i jejich vzájemné sehranosti, a po zbytek koncertu se toto povědomí snad ještě umocnilo.

Perfektní vystavění jednotlivých frází do nejjemnějších detailů i celých hudebních ploch jsme mohli pozorovat zejména v Tartiniho Triové sonátě G dur (pouze škoda, že flétna se místy akusticky ztrácela), nebo v Koncertu d moll J. J. I. Brentnera s velice mohutným a kompaktním zvukem. Naopak zvukově poněkud rozkolísaně a přes veškeré kvality jednotlivých hráčů méně usazeně pak působila Triová sonáta A dur G. B. Plattiho.

Ze sólových výkonů bych ráda vyzdvihla preciznost při vyhrávání ozdob a jiskřivé „perlení“ flétny nad instrumentální masou v podání Jany Semerádové ve Vivaldiho Koncertu d moll „Il Gran Mogol“ a taktéž part koncertantního violoncella Hany Flekové v Regina coeli B. M. Černohorského . Ve druhé ze jmenovaných skladeb však přece jen dominoval vokální part Patricie Janečkové. Tato mladá sopranistka, která s Collegiem Marianem spolupracuje již delší dobu, v této árii, skvěle vyhovující jejímu lehkému, ale znělému a nepříliš vibrátovému hlasu, excelovala. Vysoká technická vyspělost a „běhavost“ hlasu, která se místy mísí i se schopností barevně odstínit charakter jednotlivých frází udělaly z tohoto čísla velký zážitek. Možná i z důvodu následných vysokých očekávání mohl v následujících pěveckých číslech, „Gloria“ z Laudate pueri (RV 601) A. Vivaldiho, „Domine Deus“ z Missa Sapientiae A. Lottiho nebo „En, duplo sole Czechia“ ze Sub olea pacis et palma virtutis (ZWV 175), posluchač pocítit drobné zklamání: místy se stalo, že hlas ztratil svou kulatost a bohatost; ve Vivaldim a Zelenkovi jsme mohli zaslechnout vyvíjení možná až neúměrného tlaku na hlasivky. Úžasný přerod pak ale nastal v „da capu“ Zelenkovy árie, kdy sopranistka hlas pustila do jeho jemnější polohy a s jednotlivými notami ho nechala si pohrávat, čímž vytvořila přesně onen kýžený efekt, který posluchače nakonec strhl k bouřlivému potlesku.

Zahájení sezóny Collegia Mariana tedy proběhlo úspěšně. Můžeme jen doufat, že „koronavirová“ situace tomuto souboru dovolí odehrát další hudební pochutiny, které si pro své posluchače v tomto koncertním cyklu připravil.