Nový šéf FOKu se uvedl koncertem s triem Maiských

Je to trochu jako zázrak – v současné situaci uspořádat inaugurační koncert a dostat na něj ještě i zahraniční hvězdy. Povedlo se to ve středu 16. září orchestru FOK, který do Smetanovy síně Obecního domu v Praze pozval rodinné trio Sascha, Mischa a Lily Maisky. Jak se dostali z domovského Bruselu přes všechny hranice až k nám, do nejzamořenější metropole v momentálně třetí nejzamořenější zemi v Evropě, ví jen bohové. Ale byli jsme za to nesmírně vděční, protože jejich vystoupení stálo za to.
FOK, Inaugurační koncert: Tomáš Brauner (foto Petr Dyrc)

Koncert byl inauguračním večerem nového šéfdirigenta FOKu Tomáše Braunera, který nastupuje právě v této nejisté sezóně 2020/21. Má za sebou působení v Plzni (filharmonie a Divadlo J. K. Tyla), v SOČRu, ve Státní opeře Praha a v pražském Národním divadle, dva roky je v čele Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Na úvod si vybral Smetanův Pražský karneval. Nebyla to dobrá volba, protože po této krátké, hlučně a nepříliš přehledně zahrané skladbě následovala dlouhá pauza na přestavbu pódia pro dispozice klavírního tria. Trvalo to snad déle než úvodní skladba a během rozpačitého čekání publikum značně vychladlo.

Příchod slavného cellisty Mischy Maiského náladu ve Smetanově síni opět zvedl. Přivedl s sebou své talentované děti – houslistu Saschu a klavíristku Lily, která po něm zdědila kromě hudebních vloh i typickou bujnou hřívu vlnitých vlasů. Skoro neustále si je při hraní musí přehazovat dozadu přes ramena. Celé trio působí mladě, Maiského potomkům je přitom již přes třicet/čtyřicet let, a mají své vlastní úspěšné kariéry. Ani Mischa Maisky neztratil nic ze své energie a zářivé virtuozity.

FOK, Inaugurační koncert: Trio Maiských (foto Petr Dyrc)

Na programu byl Beethovenův Trojkoncert pro klavír, housle, violoncello a orchestr C dur, op.56. Cello má zde vedoucí roli, většinou exponuje témata jako první a v jeho partu se nacházejí často náročné pasáže.  To se týká i ostatních dvou spoluhráčů, všichni byli technicky bravurní, pečliví, a dokonale sehraní. Lily Maisky má sametově měkký klavírní tón, elegantní přednes a hraje mírně, s grácií. Svoji virtuozitu nedává na odiv, ale jen do služeb autora a jeho hudebních myšlenek. Housle Saschy Maiského zní vysokým svítivě stříbrným tónem, hrál Beethovena s čistou intonací, v klasicistním stylu s jistou zdrženlivostí a jemně vybroušeným frázováním. S otcem se shodli v každé notě, akcentu, odmlce… Mischa Maisky zde hrál také jinak, komorně, ne tak expresivně a rozevlátě, jak to známe z jeho sólových koncertů. Přináší témata směle a mužně, v dlouhých energických tazích smyčce (Allegro, Largo), s naléhavostí nebo s oslnivou rychlostí (Rondo alla Polacca), a pak je předává svým spoluhráčům k pokračování v obměnách a variacích, a ustupuje do pozadí. Obrázek jako ze života – zkušený rodič vede a ukazuje cestu, a jeho děti ji – každý jinak a po svém – následují… Trio je v trojkoncertu dominantní a působí hodně samostatně. Orchestr vstupuje do partitury omezeně (půvabná a slavnostní polonéza v 3. větě), na dlouhé pasáže se odmlčí zcela nebo jen přibarvuje komorní pasáže několika nástroji. Nakonec se sólisté i orchestr spojili k efektnímu velkému beethovenskému závěru v bravurním tempu. Obecenstvo si vyžádalo vytrvalým potleskem ještě přídavek – nostalgicky procítěné Adagio z Beethovenova Klavírního tria B dur op. 11.

FOK, Inaugurační koncert: Tomáš Brauner (foto Petr Dyrc)

Po přestávce zařadil dirigent Tomáš Brauner Symfonii č. 1, H. 289 Bohuslava Martinů. A byla to paráda – ukázalo se, jaká hudba je blízká jeho srdci. První věta Moderato mi ještě přišla málo dynamicky odstíněná, stále jen hlasitá. Spíše jen hlasitá. Ale pak už to bylo s každou další větou jen lepší – slavnostní a optimistické Scherzo, dobře strukturované a přehledně vedené, vrcholilo až do zvukové extáze. V jeho půvabné střední části se ukázaly nástrojové sekce s parádními sóly (flétny, trubky, hoboj, harfa, zvonkohra ad.). Člověk si říkal, jak tuto hudbu, tak dynamickou, oslnivou a strhující, mohl autor napsat u příležitosti skonu manželky dirigenta Sergeje Kusevického? (Jenž ji následně premiéroval v roce 1942 v Bostonu.) Třetí věta Largo  ukázala pravou hloubku deprese a nikdy nekončícího smutku. Byl to nářek a postupně mohutnějící široký chorál celého orchestru, který opravdu bral za srdce. Martinůovský badatel Jaroslav Mihule nazval Largo „tím nejlepším, co ze sebe vydala hudba dvacátého století.“ Opět jsme slyšeli řadu vynikajících sól (anglický roh, trubka, flétna). Poslední věta Allegro non troppo vyrazila vpřed v odvážném tempu, v přesných a dobře sehraných rytmických figurách. Dirigent řídil orchestr bezpečně energickými a dobře čitelnými gesty, s jasnou koncepcí a s kuráží. Provedl těleso rozbouřenými vodami partitury ke sladkému ztišení, projasnění a k triumfálnímu závěru. Symfonie vzbudila u publika zasloužené nadšení a ovací se dočkaly také jednotlivé nástrojové sekce za svůj přesvědčivý výkon.

Hodnocení autorkou recenze: 80%

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments