Jubileum Jaroslava Slavického: Snažil jsem se vždy tanci sloužit

Jedna z nejvýznamnějších osobností českého tanečního umění, Jaroslav Slavický, se dožívá sedmdesátých narozenin. Jsem skutečně potěšen, že mám tu příležitost k významnému jubileu svého uměleckého přítele a vrstevníka napsat článek, který se pokusí sumarizovat a co nejstručněji dokumentovat široké veřejnosti, o jak významnou osobnost se jedná. Zvolil jsem formu rozhovoru, protože naše umělecká činnost byla úzce propojená od dětství, během studia na Konzervatoři a pak zejména coby členů baletu Národního divadla v Praze. Pak přišel čas, kdy se naše cesty rozrůznily, i když jsme jeden o druhém dobře věděli. Jaroušek se plně věnoval baletní pedagogice, která ho přivedla až na post skvělého ředitele Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a já dlouhá léta působil na tzv. „volné noze“ ve funkci choreografa, režiséra, scénáristy, dramaturga a v posledních letech pedagoga choreografie na HAMU.

Daniel Wiesner: Celou řadu věcí ze života Jaroslava Slavického jsem znal, např. že se narodil v Poděbradech. Jen jsem nevěděl, jak se dostal k tanci?

Jaroslav Slavický: Když jsme si doma pustili rozhlas, tak jsem se snažil při hudbě tančit a všelijak se pohybovat do rytmu. Otec byl hudebník a maminka hrála ochotnické divadlo, takže u nás bylo umělecké podhoubí. Chodil jsem na sborový zpěv a klavír do hudební školy v Poděbradech a chtěl jsem se nejdříve věnovat zpěvu. V 10 letech jsem ho chtěl začít studovat, ale bylo mi řečeno, že musím počkat až po mutaci. A tak jsem se rozhodl, že když nemohu studovat zpěv, budu chodit na hodiny rytmiky, kterou v Poděbradech vedla paní Soňa Macháčková z Prahy. Kurzy byly ve čtvrtek a pro mě se čtvrtek stal dnem D, na který jsem se těšil celý týden! Paní Soňa Macháčková byla úžasná, dělala s námi klasiku, akrobacii, charakterní a lidové tance, choreografovala, šila kostýmy, zařizovala vystoupení.

DW: To byl pro tebe jistě skvělý start pro budoucí kariéru, ale já tě poznal v baletní přípravce pražského Národního divadla.

JS: Právě, dozvěděl jsem, že v Praze existuje v Národním divadle baletní učiliště a jel jsem se tam s rodiči představit. Zpočátku jsem dojížděl do ND z Poděbrad 2x týdně, v roce 1961 jsem se s rodiči přestěhoval do Prahy.

DW: Jaká to byla pro tebe změna? Co na tebe nejvíce zapůsobilo?

JS: Na „Přípravku“ ND vzpomínám samozřejmě velmi rád. Přímo mě fascinovalo prostředí divadla, které pro mě vždy představovalo něco úžasného. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako úplně malý kluk viděl v Divadle Na kovárně v Poděbradech operetu Oskara Nedbala Vinobraní v provedení Divadelního spolku Jiří a v mateřské školce pak předváděl různé scény z inscenace. A najednou Národní divadlo!

DW: Vzpomínám si, že jsme se ve třídě prof. Páskové seznámili.

JS: Ano, učila nás tam paní prof. Olga Pásková (a jen taková poznámka „na okraj“, u paní prof. Páskové jsem také zakončil vysokoškolská pedagogická studia na AMU v Praze). Zcela nové pro mě bylo, že na hodiny se mnou chodili další kluci. Mimo tebe Jiří Kylián, Ivan Liška, Eduard Musil, Jaroslav Tůma – v Poděbradech jsem byl totiž jediný kluk!.

DW: No a jak vzpomínáš, že jsme vystupovali v některých inscenacích ND? Pamatuji si na taneček s Anettou Voleskou na konci baletu Doktor Faust v choreografii Jiřího Blažka a další drobné výstupy, které byly honorovány 25 korunami. Jak ty jsi byl do těchto aktivit zapojen?

JS:  Já konkrétně jako páže v Rusalce a také, opět jako páže, v baletu Jana Hanuše Othello v choreografii Jiřího Němečka. Bylo úžasné sledovat tehdejší hvězdy opery a baletu při představení, neméně fascinující bylo zákulisí, to jak představení probíhá, práce inspicienta, práce techniků při přestavbách apod. Myslím, že ta „fascinace“ divadlem mi zůstala celý život.

DW: Tak v tomto smyslu to cítíme naprosto stejně. Pro mne to bylo celoživotní okouzlení, které trvá dodnes. Jak se vyvíjel tvůj osud dál?

JS: Z „Přípravky“, už vedla cesta na taneční oddělení Konzervatoře. Bylo to naprosto spontánní, nedovedu si představit, že bych šel dělat něco jiného.

DW: A co studium na tanečním oddělení pražské Konzervatoře?

JS: Na to vzpomínám taky moc rád a s velkou vděčností. Na klasický tanec jsme měli paní doktorku Marianu Tymichovou, velmi kultivovanou a vzdělanou dámu, která žila a tancovala mnoho let ve Francii. Paní profesorku Mílu Urbanovou jsme měli na lidový tanec, ten jsem miloval. Klasika je z počátku statická, nezáživná, pomalá. V „lidovkách“ jsme, oproti klasice, opravdu tančili a to nás bavilo. Na novodobý tanec, jsme měli výbornou Věru Urbánkovou, která studovala v Londýně a přinesla do Československa základy Graham techniky a novodobých tanečních směrů.

Od třetího ročníku byl naším pedagogem na „klasiku“ velmi charismatický člověk, pan profesor Karel Lukšík. Byl sólistou baletu  Národního divadla a vedl nás jako „pánskou“ třídu. V pozdějších letech se mnou zkoušel mnoho rolí v ND. Nemohu samozřejmě zapomenout na pana profesora Františka Bonuše, kterého jsme měli na „lidovky“ ve vyšších ročnících. Byl to typ renesančního člověka, s velkými znalostmi o tanci, hudbě a národopisu vůbec. Nemohu zapomenout ani na Zoru Šemberovou, kterou jsme měli na hereckou výchovu. To, co nás učila o pravdivosti pohybu, o tom, aby každé gesto, každý pohyb byl vyjádřením vnitřního pocitu, to jsou zásady, kterými jsem se řídil jako interpret a nyní se je snažím vštípit jako pedagog žákům školy. Na všechny tyto i další pedagogy vzpomínám s úctou a vděčností. Otevřeli mi „dveře“ do krásného světa tance a po hybu a umožnili mi celoživotně se mu věnovat.

DW: Vím, že jsi také získal zahraniční stipendium. Jaký to pro tebe mělo význam?

JS: Po maturitě jsme se spolužačkou Michaelou Vítkovou obdrželi státní stipendium ke studiu na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v tehdejším Leningradě. Tato škola měla zásadní vliv na můj umělecký růst. Bylo to úžasné. Škola byla fantastická a měli jsme skvělé pedagogy. Na chodbách jsme potkávali tanečníky a pedagogy, o kterých jsme se učili v dějinách baletu. Na klasiku jsem měl Alexandra Puškina – opravdovou legendu, který mimo jiné byl také pedagogem Nurejeva a Baryšnikova. Vedl „klass soversestvovanija“ /mistrovskou třídu/, do které byli zařazení absolventi učilišť v SSSR a také já, po čtyřech letech studia v Praze! Jeho hodiny byly technicky náročné, ale nikdy se nejednalo jen o techniku samotnou. Kombinace byly logické, taneční a nesmírně muzikální. Mám řadu jeho hodin zapsaných a i dnes, po tolika letech, cítím jejich hudební frázování. Byla to krásná práce!

DW: A co Boris Bregvadze, který pak mnoho let působil v ND jako skvělý pedagog?

JS: Samozřejmě, že nemohu na tohoto skvělého sólistu baletu a pedagoga zapomenout. U něho jsem v Leningradě začínal. Vedl šestý experimentální ročník, který byl pro zvlášť nadané žáky. V té době ukončil hvězdnou kariéru v Kirovově divadle. Měl obrovské charizma, esprit a eleganci. Když šel po chodbě učiliště, děvčata „padala do mdlob“. Hodiny s ním byly krásné, nabité energií, žáky přímo elektrizoval. Kombinace úžasně „markýroval“, měl krásné port de bras, eleganci a koordinaci, která se projevovala v logicky vystavěných a tanečních kombinacích.

Máš pravdu. Později mnohokrát pracoval s baletním souborem ND, nastudoval inscenace klasického baletního odkazu a přispěl ke zvýšení interpretační úrovně celého souboru baletu ND. Uvědomoval jsem si, čeho se mi v Leningradě dostává, a proto jsem si v Praze vyjednal prodloužení studijního pobytu ještě o jeden rok. Zpáteční letenku do Leningradu jsem měl na 28. 8. 1968. Přišel ale 21. srpen, okupace, a já jsem odmítl do Leningradu odjet a nastoupil jsem do baletu ND v Praze. I tak však musím říci, že celý život jsem z tohoto zahraničního studia čerpal.

DW: Já byl v té době na vojně v Armádním uměleckém souboru, ale ty jsi získal angažmá v zahraničí.

JS: V říjnu1969 jsem nastoupil jako premier danseur do Théâtre Municipal ve Strassbourgu, který vedl Jean García. Dostal jsem tam celou řadu příležitostí, a hlavně pro mě bylo zajímavé seznámení s francouzskou baletní školou, kterou jsem do té doby neznal. V roce 1970 přijel Pavel Šmok s Baletem Praha hostovat do Strassbourgu. Nabídl mi angažmá v Basileji, kam od nové sezony 1970/1971 přecházel jako šéf baletu. Nabídku jsem přijal. Balet Praha jsem sledoval od jeho založení v roce 1964 a choreografie Pavla Šmoka a Luboše Ogouna mne velmi zaujaly.

DW: Jak dlouho jsi ve Švýcarsku působil?

JS: V Basileji jsem s Pavlem Šmokem byl dva roky. Seznámil jsem se tam také s mojí ženou, Kateřinou Elšlégrovou, které nabídl Pavel Šmok angažmá po světové premiéře Janáčkovy Glagolské mše, kterou v Brně choreografoval a kde tančila hlavní roli s Janem Šprlákem-Pukem.

DW: Jaké inscenace jste uvedli?

JS: První inscenací v choreografii Pavla Šmoka byl Sluha dvou pánů Jarmila Burgausera. Na jaře 1971 uvedl v Basileji světovou premiéru Janáčkovy Sinfonietty, ještě před Jiřím Kyliánem. Manželka v ní tančila hlavní roli s Petrem Koželuhem. Velmi zajímavým a osobitým představením byl Opilý koráb, který vytvořil Pavel Šmok na stejnojmennou báseň Arthura Rimbauda.

Petr Koželuh má video-záznam, který jsem nedávno viděl, a i když je to vlastně čtyřicet let, neztratilo představení nic ze své originality a zajímavosti. Vytvořil také parafrázi na Labutí jezero, představení se jmenovalo The Brainticket, bylo doprovázeno live rockovou kapelou a bylo plné humoru pro Šmoka tak typického. Na repertoáru jsme měli také Šeherezádu Rimského-Korsakova, kterou později inscenoval Pavel Šmok v souboru Leonida Jakobsona v Leningradě. Do Basileje přijel i Luboš Ogoun, který inscenoval Variations Deconcertant švýcarského skladatele Pierra Metrala a také Druhou řadu Dvořákových Slovanských tanců. Angažmá v Basileji se pro mne stalo báječnou zkušeností. Určitě posunulo mé chápání tance a pohybu, obohatilo schopnosti pohybového vyjádření obsahu a celkový pohled na choreografickou tvorbu.

DW: Dobře, ale v tak krásné zemi jste jistě jen netančili.

JS: Samotné Švýcarsko bylo úžasné. Ve volných chvílích jsme jezdili do hor, chodili po Alpách a poznávali krásy této nádherné země. Divadlo v Basileji nebylo typem repertoárového divadla. Inscenace se nastudovala, odehrál se určitý počet repríz a představení se stáhlo z repertoáru. Chyběla možnost dále pracovat na roli i absence velkých baletních titulů a stálého repertoáru.  Proto jsme se v roce 1972 vrátili s Katkou do Prahy.

DW: Jak se vyvíjela tvá kariéra v pražském Národním divadle?

JS: V ND jsem působil až do ukončení aktivní taneční kariéry. Prožil jsem tam hezké i složité chvíle, práce v divadle a v ND zejména, kde v té době působila celá plejáda vynikajících tanečních osobností, není „procházka růžovou zahradou“. Ale vůbec si nestěžuji! Dostal jsem krásné příležitosti vystoupit ve velkých  rolích klasického baletu, rolích demi-charakterních, dramatických i komických, nakonec jich bylo více jak 80!

DW: Když jsem se v roce 1983 stal choreografem baletu ND, tak jsi byl jedním z mých hlavních interpretů. Ať to byl Dialog tvarů, Banquo v Macbethovi, či expresivní role Kazatele v Jennifer. Jak na toto období vzpomínáš?

JS: Toto období si připomínám velmi rád a patřilo k těm nejlepším, které jsem v ND prožil. Bylo to ve druhém funkčním období působení Jiřího Němečka, kdy měl již určité zdravotní problémy a tak se zvýšil počet hostujících choreografů, kteří pracovali se souborem ND – Konrád Drzewieckij, Peter Darrel, Robert Balog, Ondrej Šoth a samozřejmě ty jako nový kmenový choreograf ND.

Všichni s tebou pracovali velmi rádi, na zkouškách panovala příjemná, uvolněná tvůrčí atmosféra a inscenace měly u publika velký ohlas. Ano, Dialog tvarů, Banquo v objevné inscenaci Macbetha a samozřejmě nádherná, dramatická role Kazatele v Jennifer, kterou jsem vlastně ani neměl tančit a nakonec jsem za ní získal Cenu Svazu českých dramatických umělců. K dramatickému výrazu napomáhal text v sugestivním přednesu Josefa Somra. A ještě bych si dovolil připomenout komickou postavu prince Bijou- Bijou v tvém Princi Bajajovi na hudbu Václava Trojana. Hezké vzpomínky!

DW: Současně jsi začínal působit, společně s tvou ženou Katkou Elšlegrovou, jako pedagog klasického tance na Konzervatoři, kde začínali tví studenti dosahovat výrazných úspěchů na mezinárodních baletních soutěžích.

JS: Začal jsem učit velmi brzy. Když jsem se v roce 1972 vrátil do Prahy, požádal mě můj pedagog, Karel Lukšík, který odjížděl na stáž do Leningradu, zda bych nepřevzal jeho třídu na tanečním oddělení Konzervatoře. „Mými“ žáky se tím stali např. Lubomír Kafka, Jan Kadlec, Vladimír Nečas, Martin Barotek. Od roku 1974 jsem začal na škole vyučovat pravidelně a vyučuji na ní dosud.

Účast na soutěžích je jednou z motivací pro studenty. Na tanečním oddělení studovala celá řada talentovaných mladých lidí, mými žáky byly Michaela Černá, Táňa Juřicová, Veronika Iblová, Ingrid Seidlová, Kateřina Štybnarová, později Libor Vaculík, Pavel Vokoun, Ivo Fiala, Pavel Knolle, Ivo Jirásek, Michal Matys, Jiří Jelínek, Roland Havlica a mnoho dalších až po Viktora Konvalinku, Jana Váňu, Matěje Urbana, Petra Strnada, Michala Krčmáře, Adama Zvonaře, Matěje Šusta, Ondřeje Vinkláta a další /určitě jsem na někoho zapomněl!/, kteří byli a ještě jsou vynikajícími tanečníky a mnozí získali i významná ocenění na baletních soutěžích.

DW: Jedním z nich byl také tvůj syn Lukáš, který byl pak dlouhá léta sólistou baletu v Bayerische Staatsoper a nyní působí jako šéf baletu v Českých Budějovicích.

JS: Ano máš pravdu, byl mezi nimi i náš syn Lukáš. Učil jsem ho dva poslední roky studia Konzervatoři a na scénickou praxi ho měl kolega Pavel Ždichynec. Zúčastnil se několika baletních soutěží, získal Grand Prix na Mezinárodní baletní soutěži ve Vídni, stal se absolutním vítězem Celostátní soutěže v Brně /1997/, 3. cenu získal na Mezinárodní baletní soutěži v japonské Nagoi /1998/ a na Mezinárodní baletní soutěži R. Nurejeva v Budapešti /1998/. Po absolutoriu v roce 1999 se stal členem Bavorského státního baletu v Mnichově, pod vedením Ivana Lišky, kde od roku 2003 působil jako první sólista. V roce 2003 získal cenu Prix Benois de la Danse, udělovanou nejlepšímu světovému interpretovi, v jeho případě za roli Jeana de Briena v Glazunovově Raymondě v choreografii Ray Barry.

Do Mnichova na představení jsme jezdili poměrně často a velmi rádi. Pod vedením Ivana Lišky byl soubor na velmi vysoké úrovni, získal několikrát cenu „Nejlepší evropský baletní soubor“, uváděl velmi zajímavou dramaturgii, od velkých klasických baletů přes neoklasiku až po současnou tvorbu. Byl to vždy velký zážitek. Jak píšeš, Lukáš je v současné době již třetí sezonu uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. K zhlédnutí bych doporučil nádhernou inscenaci Petra Zusky Klíče odnikud, určitě to stojí za to!

DW: Nyní se dostávám do období, které přímo navazuje. Stal ses ředitelem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Důvody, proč ses jím stal, jsem již vyjádřil v předešlé otázce. Jsem také toho názoru, že jsi výrazně zvýšil úroveň baletního školství u nás. Můžeš mi nastínit ve stručnosti, co jsi vše musel postupně na Konzervatoři změnit? Odpovíš mi, že je to patrně téma na knihu, ale řekni mi jen ten hlavní princip, který jsi nastolil?

JS: Ředitelem Taneční konzervatoře jsem se stal v roce 1996. Vést instituci, na které jsi vystudoval, máš k ní osobní vztah, je nejen velkou ctí, ale také závazkem. Mám rád tradice, tím spíše, pokud jsou pozitivní, a já jsem si stále více a více uvědomoval, jak prozíravé bylo od samého založení tanečního oddělní v roce 1945 realizovat koncepci všestranné taneční výuky, zahrnující základní typy tanečních technik. Ostatně jsem si to ověřil sám na sobě v rámci své umělecké činnosti. Proto jsem po nástupu do funkce ředitele necítil potřebu nějakých zásadních změn. Mou snahou či úkolem bylo a stále je zkvalitňovat úroveň výuky ve všech oblastech, a to jak praktického, tak teoretického vzdělávání. Máš pravdu, že je to široké téma /více jsem o tom hovořil v článku uveřejněném na portálu OperaPLUS v minulém roce/, alfou a omegou mé snahy je KVALITA. Znovu jsem si to uvědomil v rámci sedmdesátého výročí školy, které jsme si připomněli v roce 2015. Potvrdilo se, a to na základě uplatnění absolventů v praxi, že není třeba měnit koncepci výuky, ale především ji kvalitně naplňovat. Škola nemůže naučit všechno, ale měla by studentům dát dobrý řemeslný základ a rozvíjet jejich umělecké předpoklady, aby byli dobře připraveni a mohli si najít uplatnění podle svých představ. Velmi důležité je, aby škola naučila žáka disciplíně, profesionálnímu přístupu k práci a zodpovědnosti, protože to jsou vlastnosti důležité pro jeho další činnost, a to nejen ve světě tance.

DW: Je chvályhodné, že jsi vytvořil při Konzervatoři i vlastní interpretační soubor. Pověz mi v krátkosti o jeho významu a vztahu ke Konzervatoři.

JS: Nedílnou součástí práce školy od jejího založení v roce1945 jsou veřejná vystoupení, ve kterých prezentuje škola výsledky své činnosti před širokou veřejností. Je také motivací studia, neboť umožňuje ukázat studentům to, co se ve škole naučili a získávat jevištní a umělecké zkušenosti. Jistě si vzpomínáš na školní představení za našeho studia na škole, Kuchyňská revue, Svatebčané na Eiffelce Věry Urbánkové, Tmavomodrý svět a Mlhy Zory Šemberové, Lašské tance Míly Urbanové a další. Vystoupení nebyla, bohužel, příliš častá, konala se spíše v rámci absolventských představení. Již jsem zde uvedl, že jsem byl a stále jsem fascinován divadlem. Proto jsem po nástupu do funkce využil možnosti výjimečné spolupráce s baletem ND a připravoval se studenty školy baletní představení, která jsme uváděli na scénách ND, ale také při hostování v ČR i v zahraničí.

DW: Při Konzervatoři jsi vytvořil soubor, který nese název Bohemia Balet. Pověz mi něco o vzniku tohoto souboru.

JS: Rozsah mimoškolní činnosti a také časté hostování v zahraničí si vyžádalo označení, které by vyjadřovalo oblast činnosti a také odkud soubor pochází. Proto Bohemia Balet. Název jsme začali používat od roku 2005 a v roce 2009 jsme se pokusili soubor zprofesionalizovat. Je určen pro absolventy nejen naší školy, ale také dalších konzervatoří i škol zahraničních. Pracuje na základě grantového systému MHMP, MK ČR a za finanční podpory dalších institucí, organizací i soukromých dárců. To by bylo téma na obšírný článek. Podobných souborů jako Bohemia Balet je v celém světě celá řada, pracují buď při školách nebo souborech. Snad nejznámější je soubor NDT 2 založený Jiřím Kyliánem, který se stal inspirací i pro mě. Řekl jsem si, když to jde jinde, proč by to nešlo u nás?! Naivní představa! Přes všechny problémy, spojené s financováním a činností souboru, je však třeba říci, že jeho práce přináší velmi pozitivní výsledky. Potvrdilo se, že myšlenka projektu – vytvořit jakýsi most mezi školou a praxí, je správná a životaschopná! Při možnosti realizovat projekt za dostatečné finanční podpory by bylo možné výrazně podpořit umělecký růst mladých tanečních umělců a jejich zařazení do profesionální taneční praxe.

DW: Závěrem mi řekni o svých snech, co bys rád ještě ovlivnil?

JS: Píšeš článek k životnímu jubileu člověka, který ve světě tance je již v hodně důchodovém věku. Mé další sny?? Co jsem mohl, to jsem udělal. Snažil jsem se vždy tanci sloužit, ničeho nelituji a jsem šťastný, že jsem měl tu možnost. Přesně v den mých narozenin to bude 50 let, co jsem poprvé vystoupil na scéně ND jako profesionální tanečník. 50 let!! Strašné! A stále ty stejné problémy, mnohdy ještě horší!

A tak vlastně jeden sen by tu byl! Kdyby se balet a tanec stal u nás oborem s širokou společenskou podporou, se zájmem médií a vymanil se z onoho postavení Popelky mezi uměleckými obory. Určitě si to zaslouží! A také bych si moc přál, aby se ti, kteří se v tom oboru pohybují, dohodli, vážili si práce druhých, skončily „žabomyší války“ o tom, co je a není důležité, objevilo se více velkorysosti a méně sebestřednosti. I ten malý český „rybníček“ (někdy bohužel smetiště) je natolik velký, že umožňuje uplatnění všem a je úžasné, že tanec je ve svém spektru tak bohatý, že dává tvůrcům nekonečné možnosti. Jsem připraven v tomto procesu pomoci a pozitivně ho ovlivnit.

DW: Milý Jaroušku, Tvé sny míří od pozemské reality k oblačným výšinám. Jsou plné naděje v budoucnost tanečního umění a nepřeji si nic jiného, než aby se alespoň z části naplnily. A Tobě osobně Ti přeji k Tvým kulatinám zdraví, lásku a porozumění všech, které máš rád.

 

 

Vizitka:

Po absolutoriu na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze (1967) studoval Jaroslav Slavický u Alexandra Ivanoviče Puškina na Akademii Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v tehdejším Leningradě. První angažmá nastoupil v roce 1968 v baletu pražského Národního divadla (ND), poté byl sólistou v Théâtre Municipal Strasbourg (1969/1970) a Stadttheater Basel (1970 – 1972). V roce 1972 se vrátil do ND, kde působil jako sólista baletu, od roku 1975 první sólista a v letech 1990–98 baletní mistr a pedagog. Na scéně ND vytvořil cca 80 rolí a sólových úkolů (mj. Princ a Rottbart v Labutím jezeru, Albert v Giselle, Romeo a Mercutio v Romeovi a Julii, Princ ve Spící krasavici, Crassus ve Spartakovi, Adam ve Stvoření světa, Faust a Satan v Doktoru Faustovi). Jako choreograf nebo baletní mistr se v ND podílel na mnoha inscenacích (Labutí jezero, Don Quijote, Spící krasavice, Giselle, Marná opatrnost/Polovecké tance, Choreografie z Nizozemí, Americana ad.).
Od roku 1972 vyučoval klasický tanec a jevištní a výkonnou praxi na Taneční konzervatoři v Praze, v roce 1987 absolvoval Akademii múzických umění v Praze, obor taneční pedagogika, a v letech 1987 – 1996 zde vyučoval. Od roku 1996 je ředitel Taneční konzervatoře Praha (TKP) a umělecký ředitel souboru TKP Bohemia Balet. Pro TKP vytvořil inscenaci baletu Louskáček (1993, uvedena také v divadlech v Liberci a Ústí nad Labem) a Poloveckých tanců (1998, převzaty do repertoáru ND). V Národním divadle Brno inscenoval Dona Quijota (1996), v české premiéře balet La Bayadère (2003) a Raymondu (2008). Pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nastudoval Louskáčka (2001). V Městském divadle v Rio de Janeiru inscenoval Spící krasavici (1998 a znovu 2005).
S baletním souborem ND i samostatně hostoval v řadě zemí Evropy (Itálie, Francie, Německo, Belgie, Holandsko, Finsko, Bulharsko, Rusko), na Kubě a v Kanadě. V letech 1988 – 1992 byl uměleckým poradcem Newfoundland and Labrador Ballet Kanada. Pedagogicky působil v Bordeaux, Edinburku, Rio de Janeiru, v Bloomingtonu v USA ad. a byl členem mezinárodních porot baletních soutěží mj. ve Varně (1998), Prix Carpeaux ve Francii (2000 – 2007), Rudolfa Nurejeva v Budapešti (2008), Tanzolymp v Berlíně (2009), v polském Gdaňsku (2009) a Štětíně (2007 – 2010).
Mezi jeho žáky patří například Jiří a Otto Bubeníčkovi, Václav Kuneš, Daria Klimentová, Michal Matys, Jiří Jelínek a Lukáš Slavický.