Jubileum Saši Machova

Sudičky, které předou osudy baletního umění, byly roku tisícího devítistého třetího k zemi české a moravské velmi štědré. 1. května toho roku se v Přerově narodil Ivo Váňa Psota a přesně o dva a půl měsíce později, 16. července 1903, přišel ve vsi Zhoř nedaleko od Pacova na svět František Alexander Maťha, který se posléze proslavil pod jménem Saša Machov.František vyrůstal ve venkovském prostředí, kde jeho otec rolničil, věnoval se řemeslu a provozoval malý obchod. I když dle svědectví jeho vrstevníků se svými zálibami malý František dost lišil od běžného průměru venkovského kluka, nic nenasvědčovalo tomu, že v budoucnu se stane jedním z koryfejů baletního umění. Odešel do Prahy studovat gymnázium, které posléze zaměnil za průmyslovou školu, a po maturitě nastoupil místo chemického laboranta.

Zrod Saši Machova

Během svých pražských studií se zajímal o umělecké dění, statoval občas v Národním divadle, a nakonec jeho umělecké zájmy převážily nad vším ostatním. Ve svých osmnácti letech, tedy na prahu dospělosti (za první republiky byla úřední hranice dospělosti 21 let) se začal aktivně věnovat tanečnímu umění, které studoval u ruské emigrantky, tanečnice Jelizavety Nikolské. Nikolská, která byla o rok mladší než Machov, si v Praze otevřela taneční školu, kterou prošla řada budoucích významných tanečnic a tanečníků.Nikolská brzy rozpoznala Machovův talent i všestranné dispozice, které urostlý, velice muzikální a vzdělaný mladík pro balet má, a v produkcích jejího souboru se stal jejím partnerem. Zúčastnil se i zájezdu jejího souboru do Paříže v roce 1926.

Pohyboval se v kruzích tehdejší pražské umělecké, zejména divadelní avantgardy. S jedním z jejích nejvýraznějších představitelů, Jiřím Frejkou, se znal už z mládí, protože Frejka pocházel ze staré myslivecké rodiny v Outěchovicích, nedaleko od Machovova rodiště. To ovšem už definitivně mizí František Maťha (jeho otec byl tvrdě proti tomu, aby se syn živil tanečním uměním, což patrně také sehrálo svou roli při přijetí pseudonymu) a na jeho místo nastupuje Saša Machov.

V roce 1924 se neúspěšně snaží o přijetí do baletního souboru Národního divadla. Tančí ve smíchovské Aréně, kde se provozuje první pražská revue, účinkuje v přestaveních Legie mladých neboli Scény amatérů, kde působili mladí pokrokově orientovaní umělci. 18. října 1925 si poprvé zatančí na scéně profesionálního divadla. Stane se tak v tehdejším Novém německém divadle (Neues Deutsches Theater – nynější Státní opera), kde pod vedením choreografa Joe Jenčíka vystoupí ve všech třech tanečních číslech Smetanovy Prodané nevěsty, a ve Furiantu si dokonce zatančí sólo.

Magnetem pro něj je ovšem moderní divadelní a taneční výraz. Jeho první samostatnou choreografickou prací je inscenace baletu Láska kouzelnice španělského autora Manuela de Fally, kterou vytvoří se souborem Jarmily Kröschlové, ve kterém v jeho dalších inscenacích vystupuje jako sólista.Díky Jiřímu Frejkovi se dostává do styku se vznikajícím Osvobozeným divadlem, kde vystupuje ve Frejkově inscenaci Cocteauových Svatebčanů na Eiffelce v roli Generála a v Revui v povijanu režiséra Jindřicha Honzla. Tančí rovněž v legendárním zahajovacím představení Voskovce a Wericha Vest pocket revue. Největší význam ovšem pro Machova má sblížení s Emilem Františkem Burianem. O rok mladší všestranně talentovaný, výrazně levicově orientovaný umělec jej vyzve ke spolupráci při inscenaci svého baletu Fagot a flétna, který je pod taktovkou šéfa opery Národního divadla Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana poprvé uveden dne 2. února 1929 na scéně Národního divadla. Saša Machov je autorem choreografie a po boku Milči Mayerové v roli Flétny ztvárnil roli Fagota.

Ostravské intermezzo

V roce 1929 dostává úspěšný tanečník a choreograf nabídku z Ostravy. Ostrava konce dvacátých let minulého století žije velmi dynamickým životem, a to i ve sféře umění a kultury. (Všimněme si, do jaké míry to platí o tomto specifickém městě i dnes, kdy přemnozí mu prorokovali brzký zánik, a porovnejme to s některými jinými městy.) V opeře suverénně kraluje odvážný a koncepční Jaroslav Vogel, do divadla je angažován jako tajemník a dramaturgický poradce mladý progresivní divadelník Oldřich Stibor. V Ostravě hostuje Osvobozené divadlo, jehož představení se těší velkému diváckému zájmu. A vedení divadla, v němž se právě uvolnilo místo choreografa a vedoucího baletu, se rozhodne angažovat Sašu Machova, který nabídku přijímá.Zdálo se, že zde bude moci realizovat alespoň část svých záměrů. S minimálním, technicky nepříliš vybaveným čtrnáctičlenným souborem uvádí ve své první sezoně ve dvou večerech čtyři baletní inscenace. Jsou jimi balet Manuela de Fally Čarodějná láska, poprvé u nás uvedené balety Javotta Camille Saint-Saënse a Harlekýnovy milióny Riccarda Driga a dále Princezna z Tragantu Oscara Strausse. Mladí divadelníci vedeni především Oldřichem Stiborem, se rozhodnou vytvořit studio, v němž by mohli realizovat své vize. V rámci tohoto programu, který ovšem neměl dlouhého trvání, protože skončil především na nepřízni konzervativní části publika, jež měla rozhodující slovo v přidělování finančních prostředků divadlu, režíroval Saša Machov hru irského autora Johna Millingtona Syngea Jezdci k moři a hrál roli Paddyho ve hře Egona O´Neilla Chlupatá opice.Druhá sezona přinesla další zajímavou premiéru, balet rumunského autora Konstantina C. Nottary Iris (uvedený pod taktovkou Jaroslava Vogla v jednom večeru s operou Ermanna Wolfa-Ferrariho Zuzančino tajemství). Bohužel, velká hospodářská krize, která v té době zachvátila celý svět, se nevyhnula ani městu uhlí a ocele, divadlo se dostalo postupně do značných provozních potíží. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že stálé české profesionální divadlo v Ostravě skončí. K mezní situaci sice nedošlo, ale až do doby Machovova odchodu z Ostravy v roce 1934 nebyla uvedena žádná samostatná baletní inscenace. Machov ovšem nijak nezahálel, za dobu svého ostravského působení realizoval celkem devětačtyřicet tanečních vložek v operních inscenacích. V některých z nich, jako například ve Wagnerově Tannhäuserovi, Borodinově Knížeti Igorovi či Verdiho Aidě, hrál balet mimořádně významnou roli.

Do doby ostravského působení také patří Machovovo choreografické nastudování několika tanečních čísel pro Světovou výstavu v Chicagu. Sám Machov se ale zájezdu do Spojených států nezúčastnil.

Nejlepší a nejdůkladnější znalec Machovova díla Vladimír Vašut shrnuje Machovovo ostravské působení následovně: „…Ostrava – to jsou pořád ještě jen Machovovy tovaryšské Wanderjahre, tady ještě stále neskládal své mistrovské zkoušky. Talent, to ano, ten se musel výrazně jevit již tehdy. Talent interpretační, choreografický, pedagogický i organizátorský. Vždyť pracoval v Ostravě v těch nejhorších letech, kdy divadlo dnes a denně zápasilo o holou existenci. …Věřím rád, že zkonsolidoval soubor a podstatně zvedl jeho technické a umělecké nivó, jsem si jist, že jeho choreografie měly vysokou úroveň, kulturu nápady a vtip…“ Opravdovou silnou osobností se ale stal až poté v Burianově Déčku.

Machov, E. F. Burian a Déčko

Dva roky, které Machov strávil v Burianově Déčku, měly pro jeho další vývoj rozhodující vliv. Zde, po boku, svého přítele a do značné míry všestranného guru, nalezl prostředí, kde poprvé mohl realizovat své představy. Dejme slovo jemu samotnému:

„Tanec na jevišti v rámci divadelního programu se liší ve své podstatě od všech jiných tanečních forem. Jako součástka určitého představení je tanec včleněn do celku a stává se organickou složkou. Moje spolupráce s E. F. Burianem se vyvinula v tom směru, že tanec a pohyb se stal stejně důležitou složkou jevištní realizace jako světlo, barva nebo hudba. Odpovídá to Burianově i mému pojetí tance. Každý pohybový projev, ať jednotlivce, nebo skupiny, musí mít svou dramatickou funkčnost, chce-li dospět k svému uměleckému výrazu. … Pohybem lze vyjádřit vnitřní prožitky, které se někdy dají těžko vystihnout slovem.“

Machovovo působení v Déčku je mimořádně všestranné. Je tvůrcem pohybové koncepce Burianových představení, de facto v mnoha případech Burianovým spolutvůrcem. Jeho působení má nesmírný pedagogický význam pro růst souboru, sám účinkuje v řadě představení jako herec. Hraje například Lorenza v Burianově adaptaci Shakespearova Kupce benátského, Waltra v Žebrácké opeře, Jeníka Rilova ve slavné inscenaci Wedekindova Procitnutí jara či Aljošu v Pogodinových Aristokratech.Z Machovových choreografií připomeňme Kupce benátského, voicebandovovou kantátu Píseň písní, výrazný byl jeho podíl na úspěchu Brechtovy–Weillovy Žebrácké opery i Nezvalových Milenců z kiosku. Především je ale nutné jmenovat dva tituly, v nichž naplno mohl rozvinout svébytnost svého pojetí. Byla to Burianova adaptace Máchova Máje, která byla uvedena 16. dubna 1935 u příležitosti stého výročí Máchova úmrtí, a inscenace, která se stala jedním z úhelných kamenů tvorby Déčka – Burianova Vojna. Zde Machov naplno prokázal svůj vztah k folklóru a jeho inspirativní využití k modernímu pohybovému a tanečnímu výrazu, k němuž se ve svém vrcholném období stále častěji vracel.

V této době také nastudoval pozoruhodné inscenace Allegro Barbaro Bély Bartóka a Lašské tance Leoše Janáčka, k nimž se později znovu vracel. Se souborem pražského Německého divadla inscenoval Lišáka Igora Stravinskéjho, s nímž soubor hostoval ve Švýcarsku. Velký vliv na Machova měl v tomto období významný německý choreograf Kurt Jooss.

Lze říci, že ve spolupráci s E. F. Burianem Machov definitivně vyzrál. Přesto Machov, kterému asi začal být svazek s Burianem, jehož si ovšem nadále po všech stránkách velice vážil, poněkud těsný, přijal nabídku od šéfů Osvobozeného divadla, které se mu dostalo po odchodu Joe Jenčíka. Zde dostal Machov zcela volnou ruku k realizaci svých tanečních kompozic. Nepochybně mu velmi vyhovovala i zcela jednoznačná politická linie, která v době akutního nacistického nebezpečí a španělské občanské války byla jednou ze základních konstant programu Osvobozených. Zde vytvořil choreografie Balady z hadrů, Nebe na zemi, hry Rub a líc, Těžké Barbory či Pěsti na oko. Zahrál si také několik pohybově hereckých kreací jako například Merkura v Nebi na zemi anebo Bezhlavého jezdce v Rubu a líci.

Se souborem Osvobozeného divadla nastudoval rovněž Hořké balady Roberta Davida, Ravelovo Bolero a znovu se vrátil k Janáčkovým Lašským tancům.

Machov se v té době mimořádně silně politicky angažoval v řadě aktivit, jako byla například pomoc republikánskému Španělsku a podobně. V roce 1939 nastudoval s tanečním souborem Osvobozeného divadla program pro výstavu v New Yorku. Když mu a několika členkám souboru nebylo uděleno vízum, z výjezdu sešlo.

Saši Machova léta válečná

Díky kontaktům v pražském německém divadle se podařilo Machovovi opustit Protektorát Čechy a Morava. Získal choreografické angažmá v Královském divadle v Athénách. Zde vytvořil řadu choreografií, například v Prodané nevěstě, v Mozartově Figarově svatbě, ve Straussově Netopýrovi. Na inscenaci Pucciniho Madame Butterfly se částečně podílel i jako režisér.

Po napadení Řecka nacistickými vojsky se přihlásil do armády. Nejprve nebyl do československého afrického sboru přijat, jeho opakované žádosti bylo vyhověno . Jako prostý vojín, posléze svobodník se zúčastnil řady bitev (El Alamein, Tobruk). Prodělal těžké onemocnění tyfem. Posléze byl odvelen do Londýna, kde vytvořil v operním divadle Sadler´s Wells výtečnou choreografii k Prodané nevěstě. Na jejím základě mu bylo nabídnuto angažmá. Zde se značným úspěchem u diváků i kritiky režíroval inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte a Pucciniho Madame Butterfly. Během svého londýnského pobytu měl možnost seznámit se s prací špičkových britských choreografů.
Machovova „pětiletka“ v Národním divadle

Po konci války nabídlo vedení Sadler´s Wells Opera Sašovi Machovovi místo choreografa a charakterního tanečníka. Machov tuto velice lákavou nabídku odmítl stejně jako nabídku působení v Austrálii a vrátil se do vlasti. Ta ho ovšem nevítala s otevřenou náručí. Brány Národního divadla, kde baletu šéfoval Emanuel Famíra, zůstaly před ním uzavřeny. Machov tedy přijal nabídku přítele Emila Františka Buriana, který v roce 1945 mimo jiné šéfoval také tehdejšímu Zemskému divadlu v Brně, a nastoupil v něm angažmá. Formálně byl spolu s Josefem Judlem a Stanislavem Remarem zodpovědný za chod baletu, ale toto pověření ve skutečnosti nefungovalo.

Machov se v Brně uplatnil jednak jako choreograf v Burianových činoherních adaptacích Dykova Krysaře a Věry Lukášové Boženy Benešové a hlavně jako režisér a choreograf operních inscenací Prodané nevěsty a Verdiho Rigoletta a režisér Smetanova Tajemství. Prodanou nevěstu poté inscenoval znovu v Londýně a posléze i v Budapešti V Divadle D se znovu vrátil jako choreograf k inscenaci Žebrácké opery.

V roce 1946 se konečně „protrhly ledy“ a Saša Machov vstupuje do Národního divadla. Nejdříve jako pověřený vedoucí baletu, posléze jako jeho šéf. Do šéfovské funkce se vrhl s plnou razancí a nasazením a s touhou realizovat svou představu moderního tanečního divadla. Plně se věnoval inscenační a choreografické činnosti stejně jako dramaturgii a organizační práci. Podařilo se mu v krátké době vybudovat z poněkud nesourodého tělesa kompaktní ambiciózní soubor schopný plnit ty nejnáročnější úkoly. Koncentroval se výrazně na českou tvorbu, a to jak klasickou, tak současnou. Hned ve své první sezoně uvedl tři české tituly, z klasické tvorby Stamicovu Jarní symfonii, z tvorby moderní Janáčkovy Lašské tance, které patřily k jeho nejmilovanějším titulům, a z tvorby nejsoučasnější dílo skladatele Václava Nelhýbla Svatby. Důležitým momentem při stavbě dramaturgického plánu bylo jeho zaměření na konkrétní vyvážený růst souboru a jednotlivých tanečníků. Ačkoli byl jednoznačně vnímán především jako stoupenec moderních směrů baletního umění, prokázal, že mu klasická tvorba není nijak ciz,í a dosáhl v ní řady pozoruhodných úspěchů.Pozoruhodný byl jeho mozartovský večer, na jehož programu byly Maličkosti, taneční ztvárnění Symfonie Es dur a jednoaktová opera Bastien a Bastienka. Věnoval se dílu slovanských autorů, do baletní podoby převedl Musorgského skladbu Noc na Lysé hoře, z polské tvorby inscenoval Maklakiewiczův balet Cagliostro ve Varšavě a Chopinianu, z tvorby jihoslovanské Gotovacovu skladbu Symfonické kolo. 

V centru Machovovy pozornosti stála pochopitelně tvorba ruská. Na jeviště naší první scény přivádí Stravinského Petrušku, Glierův Rudý mák, Čajkovského Spící krasavici (pod tehdy často uváděným názvem Šípková Růženka), jejíž slavnostní premiéra proběhla zcela v dobovém duchu dne 22. prosince 1948 v rámci oslav sedmdesátin Josifa Vissarionoviče Stalina.Jedním z vrcholů Machovova působení v Národním divadle se stala jeho inscenace Romea a Julie, v níž se k titulní ženské roli vrátila (tentokráte v definitivní podobě díla) někdejší brněnská Julinka z Psotovy první inscenace díla, Zora Šemberová, a vytvořila v něm jeden ze svých strhujících výkonů. Své dokonalé taneční umění měla tato špičková tanečnice dvou špičkových choreografů znovu prokázat při další Machovově legendární inscenaci, kterou se stala v české linii repertoáru Vostřákova Viktorka. Tomuto titulu předcházela Filosofská historie stejného autora a Viktorka se stala spolu s Dvořákovou Českou suitou dalším z vrcholů Machovovy éry.Saša Machov jako všestranný divadelník výsostně dbal o výtvarnou složku díla, a tak se mezi jeho spolupracovníky setkáváme kromě špičkových specialistů scénografů, jako byli František Tröster či Věra Fridrichová, také s řadou skvělých výtvarníků, kteří se divadlu soustavně nevěnovali, jako František Tichý, Karel Svolinský a další.

Saša Machov a spolu s ním baletní soubor Národního divadla se také podíleli významně na vzniku operních inscenací. Tou první byla v roce 1946 Bizetova Carmen, po ní následovaly mnohé další jako například Čajkovského Evžen Oněgin, Verdiho Aida, Dvořákův Čert a Káča, Prokofjevova Vojna a mír či premiéra původní opery Rafaela Kubelíka Veronika.

Zdálo se, že cesta Saši Machova je plně zalitá sluncem. Jenomže skutečnost byla jiná. Stále častěji na ni začaly doléhat temné stíny. Machov, upřímný a zanícený levičák, předválečný komunista, se stal pro mnohé „soudruhy“ podezřelým. Svou roli zřejmě sehrálo jeho válečné angažmá na straně západních spojenců a především v Čechách a na Moravě tak oblíbená a rozšířená žlučovitá závist.

Saša Machov neprošel stranickými prověrkami v roce 1950. Tento fakt nesl velice těžce. 26. ledna 1951 sice proběhla s velkou slávou premiéra jeho skvělého, v mnohém novátorského nastudování Labutího jezera, ale kruh kolem Machova se začal stahovat. Vedení Národního divadla nabídl svou rezignaci na šéfovskou funkci, reakce na tento čin se nedočkal. Saša Machov, muž mimořádně citlivé povahy, neunesl tíhu všeho, co se na něj valilo. 19. června 1951 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa. Na následky sebevražedného pokusu 23. června zemřel.Sudičky, které v roce 1903 přinesly českému baletu požehnání, se tentokráte opět zachovaly pozoruhodně jednotně. Necelých osm měsíců po Machovově dobrovolném odchodu ze světa umírá 16. února 1952, pár dní před premiérou Spící krasavice za okolností, které dodnes nejsou zcela vyjasněny a jsou předmětem nejrůznějších dohadů, v Brně jeho velký rival Ivo Váňa Psota. Krátce po sobě odešli dva zcela odlišní mužové, kteří, každý jiným způsobem, vyvedli české baletní umění z nížin služebnosti a vydobyli mu plnou suverenitu. Přitom jim k tomu byl vyměřen velmi krátký životní běh, z něhož se tvorbě ve své vlasti mohl opět věnovat jen ve velmi omezeném časovém úseku. Přesto dosáhli nesmrtelnosti.

Dovolím si tuto vzpomínku na Sašu Machova uzavřít dvěma citacemi. První je hodnocení z úst nejpovolanějšího znalce Machovovy tvorby Vladimíra Vašuta: „Machov ve své osobě spojoval citlivého choreografa s vynikajícím dramaturgem a režisérem. Vyvážená a promyšlená architektura jeho inscenací, nepůsobících nikdy ‚vymyšleně‘ a suše, ale naplněných svrchovanou mírou emocionality a dramatického vzruchu, byla příkladná. Měl výjimečný cit pro detail, dramatickou nadsázku, metaforu a zkratku. Jeho kompozice byly muzikální, inventované a citlivé k stylu pojednávaného díla, zejména však vždy nasycené hlubokým, obsahem.“

A takto zní hodnocení z úst Zory Šemberové, skvělé Julie a Viktorky z Machovových inscenací: „Machov byl jediný z choreografů v mém životě, který dovedl využít všeho, co jsem byla schopna nabídnout. Když odešel, odešla s ním část mého interpretačního nitra, které už nikdo nepotřeboval.“
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, archiv ND Praha, David Sedlecký