Juliette nejen bez vzpomínek, ale také bez nápadů

  1. 1
  2. 2

Devatenáct hodin po velmi jasném úplňku se na scénu Národního divadla vrátila snová opera Bohuslava Martinů Juliette (komponována 1936-1937, premiéra v Národním divadle v Praze 1938). Byl to diváky i kritiky velmi očekávaný návrat. Nečekal na ně ale ani vzrušující sen, ani bezesná noc nebo dokonce noční můra. Osobně jsem měl druhý den ráno po premiéře silný pocit, jako bych byl po požití silného hypnotika před spaním – vyspíte se, ale žádné detaily si nepamatujete.

Původně ohlášenou britskou režisérku Irinu Brook na začátku této divadelní sezony nahradila slovenská režisérka Zuzana Gilhuus, která je také výtvarnicí a vede umělecké dílny.

Pokud jste předpokládali, že představení bude tedy scénografickou záležitostí prvého řádu, nemohli jste se více mýlit. Prvé dějství ještě vzbuzovalo jakousi inspiraci surrealistickým (výtvarným i literárním) hnutím. Bohužel v inscenaci nejsou dostatečně rozvedena základní témata opery – paměť a její selhávání, relativita vzpomínek i sen jako odraz a transformace podnětů z reality.

Opera je postavena na libretu podle hry předního francouzského surrealistického spisovatele a autora divadelních her Georgese Neveuxe, podle které si skladatel sám libreto upravil. Svého času úspěšná divadelní předloha, která byla uvedena i jako činohra na Národním divadle (Julie aneb Snář s Eduardem Kohoutem a Jiřinou Šejbalovou v režii Jiřího Frejky na počátku třicátých let dvacátého století), je ukázkou výjimečného opusu surrealistického divadla. Surrealismus se na jevišti etabloval spíše výtvarnou formou než literárními texty. Režisérka (a zároveň výtvarnice scény) sice cituje oblíbené výtvarné motivy surrealismu – levitující schodiště (René Magritte), klavír, kterým prorůstá vegetace (Salvador Dalí) nebo titulní hrdinka pohrávající si s pírkem (malířka Toyen vícekrát využila tento motiv v erotické symbolice). Ale zcela chybí to, co je surrealismu vlastní, a to propojení výtvarných motivů do nového významového celku. Vše na scéně existuje spíše odděleně bez dalších souvislostí. Scénografie prvního dějství z městečka, kde obyvatelé nemají žádné vzpomínky a jejich paměť obsahuje pouze posledních pár minut, na první pohled vypadá efektně, ale její silně omezená barevnost (bílá-šedá-černá) brzy omrzí a stává se monotónní.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) - Jevhen Šokalo (Starý Arab), Michaela Kapustová (Malý Arab), Ondřej Koplík (Komisař), Peter Berger (Michel), Vladimír Chmelo (Muž v okně) a Marek Gurbaľ (Muž s helmou) - ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Jevhen Šokalo (Starý Arab), Michaela Kapustová (Malý Arab), Ondřej Koplík (Komisař), Peter Berger (Michel), Vladimír Chmelo (Muž v okně) a Marek Gurbaľ (Muž s helmou) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Jediný barevný prvek v kostýmech vnáší Juliette se svými smaragdovými šaty a rudou parukou coby symbolem ženství. Vizuální nuda se spojuje s režijními stereotypy, režisérka doslovně a se zmenšujícím se počtem nápadů aranžuje konverzaci operních postav bez větších diferenciací, s občasným využitím pohybové stylizace (choreografie Radim Vizváry), takže některé epizodní figury vycházejí lépe, jiné velmi nerozlišeně. Na častou otázku teatrologů a literárních vědců – zda vůbec existuje surrealistické divadlo – tato inscenace odpovídá jasným ne. Zcela chybí surrealistická poetika ireálnosti, nepojmenovatelných motivací i scénografických řešení, která vycházejí z lidského podvědomí.

Rozpaky u mě především budí závěr třetího dějství, které je již prakticky bez výpravy, kdy na scéně zůstává pouze bílý klavír (výsledek vypadá jako scéna snové taneční scény filmového muzikálu s Fredem Astairem a Cyd Charisse). Takto oproštěné finále díla by mělo svou divadelní oprávněnost v případě, že by se spojilo s předchozími režijně-výtvarnými postupy, což ale v žádném případě nenastane. Závěru také zcela chybí auratická kvalita, která by měla přesunout volání Julietty do naší mysli. Mělo by dojít ke ztotožnění pocitů Michela s divákem, bohužel žádné takové kouzlo se nedostaví. Režijní složka je největším zklamáním inscenace.

Ani kostýmy Tomáše Kypty, podřízené vidění režisérky, nenesou zvláštní vlastní významy, tak jak by si to dílo zasloužilo. Vždyť právě historické inscenace Juliette v pražském Národním divadle svedly ke spolupráci významné výtvarníky (1938 František Muzika ve světově proslulé scénografii, 1963 Josef Svoboda a Jan Skalický, 1989 Vladimír Nývlt a Josef Jelínek).

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) - Peter Berger (Michel) - ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Peter Berger (Michel) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Hudební nastudování pod taktovkou dirigenta Jaroslava Kyzlinka zní přitažlivě, bohužel mnoha příliš rychlými tempy a takřka stálou silnou intenzitou zvuku posunuje výsledný tvar daleko od zvukové kvality, kterou známe z legendární Krombholcovy nahrávky. Na řadě míst chybí rafinovanost a prostor pro detailnější prokreslení, ve kterém by vynikl zvuk sólových nástrojů a jemnost vypracování. Spíše dochází ke slévání do jednoho mohutného zvukového proudu, který zakrývá kvalitu barevné orchestrace. V některých vypjatých místech dochází i k překrytí zpěváků.

U pěveckých výkonů je ale tentokráte potřeba vyzdvihnout výbornou srozumitelnost slova takřka u všech rolí. V řadě vedlejších rolích (někteří zpěváci vytvářejí až čtyři party, většinou podle schématu, který doporučoval již skladatel) zaujmou jak zkušení pěvci (Ivan Kusnjer, Yvona Škvárová, Luděk Vele nebo Vladimír Chmelo), tak mladí umělci (Michaela Kapustová). Většina vedlejších postav je ale spíše charakterizována silnými interpretačními osobnostmi než cíleným režijním vedením. Alžběta Poláčková disponuje pro roli Juliette atraktivním zjevem i charakterizačními schopnostmi, ale její hlas se zdá pro roli snad již trochu robustní a chybí mu určitá tajemnost nutná pro tuto postavu. Pěvecky i herecky má roli dobře zvládnutou. Vhodný hlasový typ pro tuto roli byl již tématem diskuzí během přestávky mezi diváky.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Juliette (Snář) (ND Praha)

[Celkem: 101    Průměr: 3.2/5]

Mohlo by vás zajímat


13
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
10 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
9 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Souhlasím v mnoha směrech s recenzentem – nová Julietta byla pro mne polovičním zklamáním. Myslím, že dílo bylo pečlivě nastudováno a většina solistů odvedla velmi hezké výkony i když vavřín pěveckého mistrovství si určitě zaslouží především hlavní představitel Michela P. Berger. Režie byla ustrnulá, bezradná, jakoby bez fantazie a to zvláště u takového kusu (plného symbolů, tajemství a hádanek) opravdu vadí. Škoda jedné promarněné šance. Praktická poznámka: paní režisérka by se příště při zkouškách měla posadit i např. do 1.balkon (2. řada uprostřed) – takže ne zas tak vysoko !, kde ve scéně Lesa bylo většině účinkujích vidět jen nohy.… Číst vice »

JP

Pro mne velké zklamání. Hudební nastudování až na příliš hlasitý orchestr sice slušné, ale ta režie… Absolutní bezradnost, stupňující se od dějství k dějství, a to málo co paní režisérku napadlo, šlo absolutně proti smyslu díla. Hodně smutné. Nedivím se, že o přestávce lidi odcházeli a že si režisérka při děkovačce vyslechla bučení.

Milan V.

B. Martinů: JULIETTE (SNÁŘ) II. premiéra v Národním divadle Učebnicový příklad, jak se režie, scénografie a kostýmy mohou zcela minout s duchem opery, libreta, děje, nálady, hudby… Pokud režisérku Zuzanu Gilhuus nedokázala snová, surrealistická, místy i vtipná a naopak zase hodně melancholická opera Juliette nijak inspirovat, tak bych nechtěl vidět její další režie… Takhle nenápaditou inscenaci jsem už dlouho neviděl. Přitom zdánlivě je vše v pořádku: inscenace nejde proti libretu, nevymýšlí si žádné absurdnosti a naschvály, scéna i kostýmy jsou samy o sobě velmi pěkné (ale asi by se hodily do jiné opery). Jenže to je právě problém: režisérka si… Číst vice »

NJ

Neodešla půlka balkónu! Jestli odešlo pár lidí, tak tipuji, že kvůli náročnosti díla samotného, které se nebude nikomu jen tak líbit na první poslech. Ne kvůli režii, která neurazí. Někteří zpěváci ji dokázali naplnit velmi působivě. Ale chápu, že z dálky, pokud vidíte jen pidisiluety, to nemusí tolik zapůsobit.

Lada

Nová inscenace Juliette, výtvarně čistá, režijně a hudebně propracovaná – jistě ne všechno se na představění zdaří na 100% – byla pro mně i mnohé diváky první premiéry výrazně emočně komplexním hudebně-divadelním zážitkem!

Pro koho je to “dost divná opera”, nedivím se, že se nudil. Není ovšem nutno odřazovat další diváky. Dopřejte lidem vlastní prožitky a reflexe.

Milan V.

Nikoho neodrazuji, pouze jsem napsal svůj komentář a pohled na představení, tak jako Vy a jako jiní a jako recenzenti, kteří se až na paní Janáčkovou víceméně shodují a inscenaci kritizují. Ale každý ať si názor udělá sám. A že je pro mě Juliette “divná” opera, to mi nebrání v tom, abych se nenudil, kdyby byla lepší režie. Výtvarně možná čistá je, ale to je tak vše. Hudební a pěvecké výkony byly dobré. Ale o propracované režii bych tedy nehovořil v žádném případě, tu si opravdu představuji jinak. Ale asi máme jiné nároky. Jenže takto (ne)režírovat by dokázal skoro každý.… Číst vice »

dalibor

Je jisté, že Juliette není “typická” opera a nenazval bych ji “divná” . Nicméně poslední skvělá brněnská inscenace s Pavlou Vykopalovou a Patrikem Bergerem – nezapomenutelný zážitek!!!

Lada

Pane, vždyť vy ani netušíte, v čem spočívá úloha režiséra. Já jsem také mluvil s jinými, i s cizinci a byli nadšeni. Všichni dokázali bez problémů pochopit symboliku a jemné psychologické nuansy téhle inscenace. Kupříkladu přímo geniální interpretace motivu postav v šedivých šatech jako Čekání na Godota. Holt, každý se na umělecké dílo dívá vlastníma očima a duší. Nicméně to, že někdo nedokáže postrehnout nějaké nuansy aneb esenci výkladu nemusí vůbec nic vypovídat o kvalitě inscenace, ale třeba spíše také o povaze diváka. Poroučím se se vzpomínkou na slavná slova Jana Wericha a přeji hezký zbytek svátků.

Milan V.

Postřehnout nuance a výklad opravdu dokážu, pokud je inscenace obsahuje. Tady jsem ale nic takového téměř neviděl. A ponechat vše na fantazii diváků je sice pěkné, ale svědčí to o bezradnosti režisérky. I když možná lepší toto než nějaký kontroverzní režisérismus a exhibicionismus, jaké známe hlavně z německých scén… Vzpomínám na krásnou Juliette v režii Davida Pountneyho (v ND v roce 2000), u té jsem se nenudil a dílo samé mi nijak “divné” nepřipadalo. A pěkná byla i Nekvasilova inscenace v Brně (2009, hrála se dva roky), kde už stejné role zpívali M. Kobielska a J. Březina.

Quido

Pán Milan ste veľmi prisný kritik, do akej miery však spravodlivý ? Píšete k pani režisérke: ” Scénu a kostýmy navrhli jiní a její vklad skoro žádný nevidím.” Zabudol ste si prečítat v programe, že paní režisérka Zuzana Gilhuus vytvorila ako jedna osoba réžiu i SCÉNU. Juliettu( Snář) som videl včera vo Veľkonočný pondelok 28.3. od 16 hod.,ako prvú reprízu po dvoch premiérach. Predchádzajúce naštudovania tejto opery o ktorých sa tu v kritikách písalo nepoznám, tak Juliettu som videl prvý krát a musím ju zhodnotiť kladne, bol som spokojný. Nestačím sa teraz viacej zaoberať detailami. I po predstavení paní uvádzačka… Číst vice »

Milan V.

Ano, omlouvám se, paní režisérka je i autorkou návrhu scény, to jsem přehlédl.
O tom lístečku s hodnocením, to je zajímavé, s tím jsem se v ND ještě nesetkal…

HonzaB

Po včerejším zhlédnutí musím žel konstatovat, že se ztotožňuje s těmi, kteří tuhle inscenaci hodnotí s jistými rozpaky. Nechci říct, že vše bylo špatně. Určitě za skvělé lze považovat samotné hudební nastudování a i některé pěvecké výkony. Ovšem samotné scénické a režijní zpracování mě fakt moc neoslovilo. Za vcelku zajímavě řešenou považuji snad jen závěrečnou scénu, kdy Michel prožívá návrat do snové „reality“ a vrací se mu některé jeho prožitky z jeho “pobytu” ve městečku. Scéna, kdy Michel obrácen hledišti zády odchází vstříc schodišti, které jej přivádí nazpět do snu, vyznívá poměrně působivě. Ovšem to je asi vše, co mě… Číst vice »

Ari

Přečetla jsem si komentáře k provedení Julietty Bohuslava Martinů a ráda bych připojila svůj názor diváka, který se rozhodně necítí být odborníkem a mluví pouze o tom, jaký dojem v něm představení zanechalo. Nechci hovořit o kvalitách pěvců nebo orchestru, zmíním se o scéně a režii, jež se stala hlavním předmětem kritiky ve výše uvedených příspěvcích. Rozhodně mi nepřipadala nenápaditá nebo dokonce bezradná. Myslím, že kostýmy i převážně bílá nebo černá scéna velmi dobře odpovídaly záměru režie. Proč by znakem nereálného světa nemohla být bílá sjednocující všechny postavy v jejich stejnosti ztráty vzpomínek? Všichni stejně poznamenaní jako by bloudili ztracení… Číst vice »