K nedožitým pětaosmdesátinám dirigenta Františka Vajnara

15. září před pětaosmdesáti lety se ve Strašicích na Rokycansku narodil František Vajnar, jeden z nejvýznamnějších českých operních i symfonických dirigentů druhé poloviny minulého století. Vyrůstal v prostředí plném hudby. Jeho otec byl zaníceným amatérským muzikantem, kapelníkem místní výtečné dechové hudby, který podle svědectví svého syna hrál dobře snad na všechny dechové nástroje. Nadání a lásku k hudbě po něm zdědil i syn František, jedno z deseti dětí početné rodiny. Od mládí hrál na několik nástrojů.Vliv na něj měl i jejich strašický soused Antonín Modr (1898–1983). Ten začínal původně jako amatérský hudebník, po první světové válce vystudoval konzervatoř, hrál na violu v České filharmonii, v Národním divadle a v rozhlasovém orchestru a nakonec se stal profesorem konzervatoře. Příležitostně se věnoval i kompozici, především chrámové hudby, a do dějin české hudby vstoupil zejména jako autor zasvěcené knihy Hudební nástroje.

František se nakonec rozhodl jít studovat hru na housle na konzervatoř k profesoru Karlu Šnebergerovi. Stále více u něj ale převažoval zájem o dirigování, a tak souběžně studoval i dirigování u profesora Aloise Klímy. Hrál v houslové skupině orchestru Opery Národního divadla. V roce 1953 nastoupil základní vojenskou službu, kterou si odbyl v Armádní opeře.

Myslím, že je nutné si občas připomenout ten navenek sice velmi bizarní útvar, kterým byla Armádní opera, jež z hlediska určité fáze historie české opery a baletu v padesátých letech minulého století sehrála významnou roli. (Podrobněji jsem o tomto tématu psal v článku Poděkování Luboši Ogounovi, který byl publikován na Opeře Plus v únoru 2014 – najdete ho zde). Zde se František Vajnar setkal s dirigentskou osobností Jaroslava Krombholce a se svými dvěma o něco staršími vrstevníky, Bohumilem Gregorem a Zdeňkem Košlerem. K nim jako k řadě dalších choval František Vajnar, sám mimořádně skromný umělec, velikou úctu. Psal o tom v textu, který v roce 2009 připravila pro Hudební rozhledy Daniela Bělohradská.

V roce 1955 se František Vajnar stal dirigentem Hudebního divadla v Karlíně, které tehdy disponovalo velmi kvalitním souborem. Zde strávil pět let a oddirigoval tam spoustu představení – především bych připomenul jeho nastudování stěžejních a interpretačně obtížných děl klasické operety, jakými byly Heubergerův Ples v opeře, Boccacio Franze von Suppé a také opera Oto Nicolaie Veselé paničky windsorské.V roce 1960 jej jeho starší druh z Armádní opery Bohumil Gregor, který se mezitím stal šéfem operního souboru Státního divadla v Ostravě, angažoval do Ostravy. Jako ostravský operní šéf Bohumil Gregor pokračoval v praxi svých předchůdců Jaroslava Vogela a Rudolfa Vašaty v budování vysoce kvalitního souboru, jenž po Praze a Brnu zaujal čelné místo v hierarchii českých operních těles. Spolu s Františkem Vajnarem angažoval Bohumil Gregor i dalšího mladého adepta dirigování, Jana Štycha, jehož osmdesátiny si připomeneme letošního 27. prosince.

Hned první Vajnarův ostravský titul byl velmi zajímavý. Byly jím Verdiho Sicilské nešpory, což bylo teprve druhé provedení této opery na české scéně (prvním byla plzeňská inscenace z roku 1953). Ostravský soubor tehdy byl pro představitele hlavních rolí znamenitě disponován – obtížnou tenorovou roli Arrriga tehdy například zpíval výrazně na sebe upozorňující Jiří Zahradníček, Procidu Karel Průša. Následoval Stravinského Petruška uvedený v jednom večeru s Bartókovým Podivuhodným mandarinem, kterého si ale šéf Gregor nenechal jako dirigent ujít. Na konci sezony dirigoval Vajnar inscenaci Fibichova melodramatu Námluvy Pelopovy, kterou režíroval Miloš Horanský. Ve své druhé ostravské sezoně František Vajnar nastudoval Čajkovského operu Střevíčky, v baletu Janáčkovy Lašské tance a také Lowiczké tance polského autora Jana Adama Maklakiewicze; své ostravské působení ukončil inscenací Smetanovy Hubičky.

V roce 1962 se stal František Vajnar šéfem opery tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Na šéfovské pozici tam setrval neuvěřitelných dvanáct let a za tu dobu se mu podařilo vybudovat z provinčního souboru těleso, které bylo často schopné říci výrazné slovo v tehdy hojně probíhajících kritických diskusích týkajících se kvality české opery. Shromáždil v Ústí velmi kvalitní soubor; inscenační kvartet dirigent Vajnar – režisér Snítil – výtvarnická dvojice Landa (scéna) a Brychtová (kostýmy) byl v té době příkladem koncepční týmové práce. Pečoval o kvalitní obsazení sólistického kolektivu, jehož špičky, sopranistka Libuše Prylová a barytonista Václav Zítek, se posléze staly oporami v té době mimořádně silného sólistického souboru Opery Národního divadla.Připomeňme alespoň některé z inscenací tohoto období, které Vajnar sám nastudoval a řídil, a uvědomíme si, jaké nároky na ústecký soubor měl. A výsledky byly vesměs velmi dobré. Svůj vztah k české tvorbě nemanifestoval jenom svými inscenacemi smetanovskými a dvořákovskými (pod jeho taktovkou zazněly v Ústí poprvé velebné tóny Smetanovy Libuše), ale především Janáčkovou Její pastorkyní a Českými jesličkami Jaroslava Křičky; uvedl Suchoňovu Krútňavu, z ruské operní tvorby se odvážil na Musorgského Borise Godunova a Knížete Igora. Do dějin českého operního umění se zapsal jako šéf a dirigent, který si poprvé a na dlouhou dobu naposled troufl po roce 1945 na Wagnerova Tristana a Isoldu.

Nastudoval rovněž Mozartova Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu, Pucciniho Toscu. V jednom večeru s Leoncavallovými Komedianty uvedl jeho Bohému, z italské tvorby se zmiňme především o Macbethovi. Premiéra této opery v prosinci 1963 byla jejím prvním uvedením pod taktovkou českého dirigenta, protože její československou premiéru, která se konala v lednu 1947 v Plzni, nastudoval a řídil tehdy v Plzni působící americký dirigent švýcarského původu, žák Artura Toscaniniho Walter Ducloux, kterému jenom únorový převrat v roce 1948 zabránil v trvalém zakotvení v českém prostředí, jež si oblíbil. Z dalších Vajnarových ústeckých inscenací alespoň telegraficky jmenujme Beethovenova Fidelia, premiéru původní německé novinky autora Karla Friedricha Tartuffe či Straussovu Ariadnu na Naxu a Brittenovu Žebráckou operu. Kromě inscenací, které sám nastudoval, byly v jeho období uvedeny v Ústí i mnohé další náročné opery, jako například Janáčkova Káťa Kabanová, Mozartovy Così fan tutte anebo Händelův Julius Caesar.

Soubor ústecké opery pod jeho vedením absolvoval úspěšný zájezd do Itálie s inscenací Mozartova Dona Giovanniho a provedl Verdiho Rekviem na nádvoří Malé pevnosti v Terezíně.

Na podnět režiséra a zástupce šéfa opery Hanuše Theina byl František Vajnar pozván k pohostinskému dirigování v Národním divadle. Stalo se tak při představení Rusalky 29. září 1965. Vajnar představení dirigoval bez jediné zkoušky a uspěl. Následovala potom řada jeho pohostinských pražských vystoupení, bylo to například v inscenacích Smetanovy Prodané nevěsty, Dalibora, Hubičky a v roce 1964 dokonce v Libuši, ve Verdiho Donu Carlosovi anebo v Borisi Godunovovi. Když se v září 1973 po prázdninách na scénu Smetanova divadla vracel Wagnerův Lohengrin, převzal František Vajnar dirigování této inscenace a dirigoval většinu zbývajících repríz, ty poslední už jako člen souboru Národního divadla.V Národním působil Vajnar s přestávkami až do počátku devadesátých let, v letech 1985–1987 dokonce ve funkci šéfa Opery. Myslím si, že funkce šéfa tak složitého organismu, jakým je operní soubor naší první scény, k níž přišel souhrou nejrůznějších okolností, pro něj příliš nebyla. Vajnar, rozený a zanícený muzikant, byl svůj tam, kde bylo jeho nejvlastnější místo, za dirigentským pultem. V Národním dirigoval řadu inscenací, o nichž jsem se již zmínil, z těch dalších jmenujme Dvořákovu Armidu, Janáčkovu Káťu Kabanovou, Hry o Marii Bohuslava Martinů, ze současné české tvorby Pauerovu Zuzanu Vojířovou a Jiráskova Medvěda. Z operní tvorby světové jmenujme například Pucciniho Bohému a Madame Butterfly, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, které s velkým úspěchem nastudoval také na proslulém operním festivalu ve Wexfordu v roce 1989, či premiéru sovětské opery Kirilla Molčanova s válečnou tematikou A jitra jsou zde tichá. Zvláště bych chtěl zdůraznit dvě inscenace Mozartovy Figarovy svatby, tu první v režii Přemysla Kočího, druhou v pojetí Václava Věžníka, a také Vajnarovo nastudování Gayovy Žebrácké opery v podobě s hudbou rekonstruovanou podle původní podoby inscenace.Početná byla řada baletních představení, v nichž baletní soubor Národního divadla tančil pod jeho hudebním vedením (Nedbalova Pohádka o Honzovi, Janáčkovy Lašské tance a Taras Bulba, baletní zpracování Sukova a Zeyerova Radúze a Mahuleny, které jevištně připravil tandem Miroslav Kůra a Petr Weigl, Chačaturjanův Spartakus, Debussyho Faunovo odpoledne anebo baletní večer Paquita, sestavený z úryvků klasického baletního odkazu). Byl také dirigentem zajímavého projektu, v němž byly pod názvem Návraty ke krásám provedeny jevištně skladby starých českých autorů na hudbu barokních mistrů Františka Ignáce Tůmy, Josefa Myslivečka, Františka Adolfa Míči a Jana Antonína Bendy.

Posledně jmenovaným titulem se dostáváme k další významné oblasti Vajnarova tvůrčího zájmu. Po celé čtvrtstoletí byl vedoucím sdružení Collegium musicum Pragense, složeného z předních orchestrálních hráčů, které intenzivně objevovalo a propagovalo hudbu starých českých i evropských mistrů. Collegium musicum pod jeho vedením pravidelně získávalo vavříny na špičkových hudebních festivalech jako Pražské jaro, Salzburské hudební slavnosti nebo Berliner Festwoche a natočilo mnoho výtečných nahrávek této hudby.

Pravidelně se věnoval symfonické tvorbě. Spolupracoval pravidelně s Českou filharmonií, se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dalšími českými i zahraničními orchestry, v letech 1979–1985 byl šéfdirigentem Symfonického orchestru československého rozhlasu. Pod jeho taktovkou vznikly desítky výborných nahrávek symfonických skladeb i oper, a to jak pro rozhlasové vysílání, tak pro nahrávky na gramofonové desky. V roce 1977 obdržel Zlatou desku Supraphonu.

V roce 1975 se úspěšně zúčastnil Mezinárodní dirigentské soutěže v brazilském Rio de Janeiru. V zahraničí účinkoval na čtyřech kontinentech (Evropa, Asie, Amerika, Austrálie). V australském Sydney dirigoval představení Prodané nevěsty a v Melbourne koncertní provedení Rusalky. Dva roky byl šéfem orchestru ve švédském Örebrö, kde propagoval českou hudbu, především díla Bedřicha Smetany.

Programově se věnoval nahrávání českých oper. Jednalo se například o nahrávky Smetanovy Hubičky, Dvořákova Šelmy sedláka, Foersterovy Evy, Novákovy Lucerny, Pauerovy Zuzany Vojířové anebo Jiráskova Medvěda.

Po léta se věnoval pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky na HAMU patřili například Tomáš Netopil, Jiří Štrunc, Jiří Malát nebo Norbert Baxa. František Vajnar byl členem mnoha porot při interpretačních soutěžích. I této činnosti se věnoval s plnou mírou zaujetí a zodpovědnosti.

Závěrečná léta jeho bohaté a úspěšné umělecké kariéry patřila městu Hradec Králové. Roku 1991 se stal uměleckým šéfem Symfonického orchestru v tomto městě, který se pod jeho vedením proměnil v roce 1993 na Filharmonii Hradec Králové. Proměna nebyla ale jenom formální, orchestr vyzrál pod jeho vedením do podoby velmi kvalitního tělesa, které se výrazně dokázalo prosadit v hudebním světě. S tímto orchestrem natočil rovněž řadu kvalitních snímků.

Život všestranného, pilného a velmi skromného muzikanta Františka Vajnara se uzavřel v Praze dne 4. prosince 2012.
Foto archiv ND Praha, archiv, Severočeské divadlo Ústí nad Labem, Hudební rozhledy