K nedožitým pětaosmdesátinám dirigenta Františka Vajnara

  1. 1
  2. 2

15. září před pětaosmdesáti lety se ve Strašicích na Rokycansku narodil František Vajnar, jeden z nejvýznamnějších českých operních i symfonických dirigentů druhé poloviny minulého století. Vyrůstal v prostředí plném hudby. Jeho otec byl zaníceným amatérským muzikantem, kapelníkem místní výtečné dechové hudby, který podle svědectví svého syna hrál dobře snad na všechny dechové nástroje. Nadání a lásku k hudbě po něm zdědil i syn František, jedno z deseti dětí početné rodiny. Od mládí hrál na několik nástrojů.František VajnarVliv na něj měl i jejich strašický soused Antonín Modr (1898–1983). Ten začínal původně jako amatérský hudebník, po první světové válce vystudoval konzervatoř, hrál na violu v České filharmonii, v Národním divadle a v rozhlasovém orchestru a nakonec se stal profesorem konzervatoře. Příležitostně se věnoval i kompozici, především chrámové hudby, a do dějin české hudby vstoupil zejména jako autor zasvěcené knihy Hudební nástroje.

František se nakonec rozhodl jít studovat hru na housle na konzervatoř k profesoru Karlu Šnebergerovi. Stále více u něj ale převažoval zájem o dirigování, a tak souběžně studoval i dirigování u profesora Aloise Klímy. Hrál v houslové skupině orchestru Opery Národního divadla. V roce 1953 nastoupil základní vojenskou službu, kterou si odbyl v Armádní opeře.

Myslím, že je nutné si občas připomenout ten navenek sice velmi bizarní útvar, kterým byla Armádní opera, jež z hlediska určité fáze historie české opery a baletu v padesátých letech minulého století sehrála významnou roli. (Podrobněji jsem o tomto tématu psal v článku Poděkování Luboši Ogounovi, který byl publikován na Opeře Plus v únoru 2014 – najdete ho zde). Zde se František Vajnar setkal s dirigentskou osobností Jaroslava Krombholce a se svými dvěma o něco staršími vrstevníky, Bohumilem Gregorem a Zdeňkem Košlerem. K nim jako k řadě dalších choval František Vajnar, sám mimořádně skromný umělec, velikou úctu. Psal o tom v textu, který v roce 2009 připravila pro Hudební rozhledy Daniela Bělohradská.

V roce 1955 se František Vajnar stal dirigentem Hudebního divadla v Karlíně, které tehdy disponovalo velmi kvalitním souborem. Zde strávil pět let a oddirigoval tam spoustu představení – především bych připomenul jeho nastudování stěžejních a interpretačně obtížných děl klasické operety, jakými byly Heubergerův Ples v opeře, Boccacio Franze von Suppé a také opera Oto Nicolaie Veselé paničky windsorské.František VajnarV roce 1960 jej jeho starší druh z Armádní opery Bohumil Gregor, který se mezitím stal šéfem operního souboru Státního divadla v Ostravě, angažoval do Ostravy. Jako ostravský operní šéf Bohumil Gregor pokračoval v praxi svých předchůdců Jaroslava Vogela a Rudolfa Vašaty v budování vysoce kvalitního souboru, jenž po Praze a Brnu zaujal čelné místo v hierarchii českých operních těles. Spolu s Františkem Vajnarem angažoval Bohumil Gregor i dalšího mladého adepta dirigování, Jana Štycha, jehož osmdesátiny si připomeneme letošního 27. prosince.

Hned první Vajnarův ostravský titul byl velmi zajímavý. Byly jím Verdiho Sicilské nešpory, což bylo teprve druhé provedení této opery na české scéně (prvním byla plzeňská inscenace z roku 1953). Ostravský soubor tehdy byl pro představitele hlavních rolí znamenitě disponován – obtížnou tenorovou roli Arrriga tehdy například zpíval výrazně na sebe upozorňující Jiří Zahradníček, Procidu Karel Průša. Následoval Stravinského Petruška uvedený v jednom večeru s Bartókovým Podivuhodným mandarinem, kterého si ale šéf Gregor nenechal jako dirigent ujít. Na konci sezony dirigoval Vajnar inscenaci Fibichova melodramatu Námluvy Pelopovy, kterou režíroval Miloš Horanský. Ve své druhé ostravské sezoně František Vajnar nastudoval Čajkovského operu Střevíčky, v baletu Janáčkovy Lašské tance a také Lowiczké tance polského autora Jana Adama Maklakiewicze; své ostravské působení ukončil inscenací Smetanovy Hubičky.

V roce 1962 se stal František Vajnar šéfem opery tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Na šéfovské pozici tam setrval neuvěřitelných dvanáct let a za tu dobu se mu podařilo vybudovat z provinčního souboru těleso, které bylo často schopné říci výrazné slovo v tehdy hojně probíhajících kritických diskusích týkajících se kvality české opery. Shromáždil v Ústí velmi kvalitní soubor; inscenační kvartet dirigent Vajnar – režisér Snítil – výtvarnická dvojice Landa (scéna) a Brychtová (kostýmy) byl v té době příkladem koncepční týmové práce. Pečoval o kvalitní obsazení sólistického kolektivu, jehož špičky, sopranistka Libuše Prylová a barytonista Václav Zítek, se posléze staly oporami v té době mimořádně silného sólistického souboru Opery Národního divadla.František Vajnar (foto Severočeské divadlo Ústí nad Labem)Připomeňme alespoň některé z inscenací tohoto období, které Vajnar sám nastudoval a řídil, a uvědomíme si, jaké nároky na ústecký soubor měl. A výsledky byly vesměs velmi dobré. Svůj vztah k české tvorbě nemanifestoval jenom svými inscenacemi smetanovskými a dvořákovskými (pod jeho taktovkou zazněly v Ústí poprvé velebné tóny Smetanovy Libuše), ale především Janáčkovou Její pastorkyní a Českými jesličkami Jaroslava Křičky; uvedl Suchoňovu Krútňavu, z ruské operní tvorby se odvážil na Musorgského Borise Godunova a Knížete Igora. Do dějin českého operního umění se zapsal jako šéf a dirigent, který si poprvé a na dlouhou dobu naposled troufl po roce 1945 na Wagnerova Tristana a Isoldu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments