K úmrtí Kurta Masura: hudba byla jeho elixír

  1. 1
  2. 2
Dirigent jednoty, velký umělec, světoobčan. Jako šéf lipského Gewandhausu a dirigent dalších velkých orchestrů formoval Kurt Masur kulturní život Německa. Zemřel v osmaosmdesáti letech.
Témata:Kurt Masur

(spiegel.de – 20. 12. 2015 – Ralf Dombrowski)

Muselo to pro něj být těžké, když 10. října 2012 vystoupil na veřejnosti s oznámením, že už několik let trpí Parkinsonovou chorobou. Velikán, známý svou vytrvalostí a schopností přesvědčovat, umělecky i politicky, a nyní trpí nemocí, která tělo postupně a nemilosrdně zbavuje síly!

Kurt Masur (foto archiv)
Kurt Masur (foto archiv)

Ale dirigoval dál, o dva měsíce později téměř kompletní Beethovenův cyklus v Mnichově, jako důkaz pro všechny skeptiky, kteří o jeho tvůrčí síle pochybovali, ale také jako vlastní povzbuzení. Neboť hudba ho po celý život hnala vpřed, inspirovala – právě Beethovena uctíval jako revolucionáře lidství v umění – a živila jeho osobní humanismus a udělala z něj jednu z oněch poctivých a světově uznávaných osobností oboru, jehož marnivosti ani mládí nepodlehl.

Kurt Masur byl považován za dirigenta pevně stojícího na zemi, nebyl z těch, kdo dílo studují až do posledního zákoutí spirituality, věřil na bezprostřednost energie, která může vycházet z orchestru. Život s hudbou pro něj nebyl samozřejmostí, ale vědomým rozhodnutím.

Orchestr místo klavíru
Kurt Masur se narodil 18. července 1927 ve slezském Brzegu (tehdy Brieg), maloměstě vzdáleném 50 km od Wrocławi. Otec byl elektroinženýr, měl vlastní obchod s elektrickými potřebami a chtěl, aby se i jeho syn vyučil elektrikářem. Mladík uměl přiložit ruku k dílu, šplhal po elektrických sloupech, pomáhal v rodinném provozu. Ještě po mnoha letech se Kurt Masur považoval za velkého kutila se smyslem pro praktickou činnost a věnoval se koníčkům jako plachtění, soukromému boji člověka s živly.

Hudbu vnesly do rodiny matka a obě starší sestry. Večer před spaním děti zpívaly lidové písně, v bytě stál klavír. Jedna sestra se na něj učila, a tak se i Kurt Masur začal o hudbu zajímat. V deseti letech bral hodiny u kostelní varhanice a obrovský nástroj ho fascinoval, chtěl se stát varhaníkem. Ukázalo se ale, že pravý malíček nemůže řádně napnout, a tyto dveře se mu zavřely. Lékař mu tehdy řekl, že by se mohl přece stát dirigentem. Plachý hoch o tom dlouho přemýšlel – a rozhodl se, že se jeho nástrojem stane orchestr.

Znamenalo to mnoho práce na sobě samém. Masur se učil jazyky, pracoval na svém vystupování, aby překonal ostýchavost a nedostatek sebevědomí a mohl se stát vůdčí osobností. To se stalo jedním z jeho životních úkolů a také proto působil Kurt Masur u pultu tak přesvědčivě.

Kurt Masur (archiv)
Kurt Masur (archiv)

Když ho roku 1991 povolali za svého šéfa Newyorští filharmonikové, orchestr zavázaný tradici v USA jako žádný jiný, hledali někoho přesně takového jako on. Někoho, kdo po experimentálním Pierru Boulezovi a elegantním Zubinu Mehtovi přinese do jejich řad opět „power“ à la Leonard Bernstein. Maestra jako Kurt Masur, který nedělal dlouhé cavyky a dirigoval.

Kariéra na východě i na západě
Než se mohl s touto přesvědčivostí postavit před orchestr světové třídy, prodělal řadu úspěchů i krizí. Masur studoval od roku 1946 na lipské Mendelssohnově akademii klavír, skladbu a dirigování, za dva roky však studium přerušil a nastoupil jako korepetitor a kapelník do Zemského divadla v Halle a přes štace v Erfurtu a Lipsku přišel roku 1955 jako dirigent k Drážďanské filharmonii. Než byl roku 1970 povolán ke Gewandhausu do Lipska, vystřídal ještě více angažmá, pracoval ve Schwerinu, od roku 1960 čtyři roky v Komické opeře v Berlíně a po několika žíznivých letech od roku 1967 opět v Drážďanech.

Především však začal mít úspěchy v zahraničí. Statný maestro s rozhodným, na hudbě založeným humanismem, jehož v Americe kvůli jeho fyzickému zjevu někdy považovali za Texasana, se vyvinul v režimem vítaný export Německé demokratické republiky a jako takový hostoval v západní Evropě a Jižní Americe a získal si důvěryhodnost, kterou ve své socialistické vlasti potřeboval. Jeho nástup k orchestru Gewandhausu se například mohl hodnotit také jako kulturněpolitický signál. Zvlášť když Masurův předchůdce Václav Neumann roku 1968 demonstrativně položil taktovku na protest proti spoluúčasti vojsk NDR na porážce „pražského jara“.

„Dneska to zase všem ukážeme“
Masur pracoval, vybojoval si pověst, vzdoroval krizím jako těžké automobilové nehodě roku 1972, při níž kromě jeho druhé manželky Irmgard Elsy Kaul zemřeli také řidič a spolujezdec v trabantu, do nějž jeho mercedes na dálnici narazil. Vrhl se do práce, s Gewandhausorchestrem absolvoval do konce roku 1996 jen na zájezdech přes 900 koncertů. V časech NDR mu málo vadilo, že obsahové představy stranických kádrů spočívaly především v péči o hudební tradici orchestru. Protínalo se to s jeho vlastní ideou vážné a precizní interpretační činnosti. Vytvořil si prostor pro odvážnější programy ve vlastní zemi. V samotném Lipsku popohnal výstavbu nové (v historii třetí) budovy Gewandhausu, jejíž předchůdkyni zničil letecký útok roku 1943. Od 8. listopadu 1981 už nemusel orchestr hrát v kongresové hale lipské ZOO, nyní měl vlastní sál proti budově opery.

Nejpozději od tohoto okamžiku nebyl Kurt Masur už jen dirigent, jehož bohatá koncertní a nahrávací činnost rychle nabrala karajanovské rozměry. Stal se autoritou, jejíž slovo mělo na veřejnosti váhu. Proto mělo takový význam, že roku 1989 jako znamení změny otevřel koncertní sál pro Rozhovory v Gewandhausu, kde se diskutovalo o otázkách demokracie a budoucnosti NDR.

Pokud vůbec může být hudba politická, pak se jí stala v těchto dnech při jeho koncertech. Když se situace kolem 9. listopadu vyostřila, byl to opět Kurt Masur, kdo společně spolu s dalšími prominentními osobnostmi Lipska sepsal provolání Žádné násilí! a ovlivnil tak nálady pondělních demonstrací v zájmu klidného vývoje. Téhož večera dirigoval v Gewandhausu koncert – s pocitem nesmírné nervozity, jak později přiznal. Ale lidé zůstali rozvážní. Někteří ho v následujících dnech dokonce chtěli ustanovit prezidentem NDR. Zřejmě by to nebyla špatná volba.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář