Osobnosti české opery
Alena Míková, narozena 21. listopadu 1928 v Praze, je jednou z posledních velkých operních interpretek slavné operní éry v Čechách, kterou dnes zpětně nazýváme zlatou. Je z generace, narozené ve dvacátých letech minulého století, tak jako letošní velký jubilant a čerstvý držitel Thálie Zdeněk Švehla. Alena Míková získala tuto cenu za celoživotní mistrovství v roce 2008.
Alena Míková byla velký pěvecký talent v cenném dramatickém sopránovém oboru. Dokázala se prosadit v době, kdy tomuto oboru kralovala Marie Podvalová, směřovala k němu i fenomenální Milada Šubrtová, v Brně jako zjevení zapůsobil zjev Hany Svobodové-Janků a rýsoval se již typicky dramatický talent Ludmily Dvořákové a Naděždy Kniplové. Obor vzácný, ceněný a obvykle nedostatkový. V Čechách si hned představíme hlavní roli Smetanovy Libuše, podobně jako Miladu v jeho Daliborovi či heroinu Šárku stejnojmenné opery Zdeňka Fibicha.
S těmito rolemi se právě Alena Míková báječně identifikovala, její průrazný soprán tmavší barvy, ale s leskem a jadrnou špičkou ve vyšších polohách, byl pro ni charakteristický. K tomu nádherný jevištní zjev opravdu ztepilé, krásné ženy na jevišti, smysl pro dramatický výraz a vysoká míra muzikality. Alena Míková se školila ve zpěvu soukromě, tak jako většina pěvců její generace. Absolvovala pěveckou školu profesorky Augusty Fassatiové. V roce 1954 až 1957 vstoupila na profesionální prkna tehdejší opery Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Bylo jí jen dvacet šest let a její obor nedovoloval začínat menšími rolemi, v tomto hlasovém oboru to jinak nejde. A tak si hned okusila na vstup nejen mladodramatickou Smetanovu Mařenku v Prodané nevěstě, coby jen „úlitbu“ pro začátek, ale hned poté dramatickou Miladu v Daliborovi, Cizí kněžnu v Dvořákově Rusalce, Fibichovu Šárku i Verdiho Aidu, Katrenu v tehdy slavné a uváděné opeře Krútňava Eugena Suchoně. A posléze i Libuši, tuto dominantní Smetanovu partii českých dramatických sopranistek.
Když v roce 1957 získala stříbrnou medaili na velké mezinárodní pěvecké soutěži při světovém festivalu v Moskvě, byla její cesta do souboru Národního divadla nezvratná. Angažována v červenci v roce 1957 a ihned byla doslova vržena dirigenty do víru nejobtížnějších rolí dramatického repertoáru. Někdo obdobnou zátěž hlasově neunese, je to zejména v tomto oboru velké riziko. Ale Alena Míková byla zřejmě technicky i dispozičně velmi dobře na tuto enormní zátěž připravena a spolehlivě zvládala celou šíři dramatického oboru výborně. Patřila sem vedle zmíněných Smetanových heroin také výrazná Janáčkova Emilia Marty ve Věci Makropulos, kterou jsem mohl osobně obdivovat v krásné inscenaci šedesátých let spolu s Ivo Žídkem (Albert Gregor) a ještě i Zdeňkem Otavou (Jaroslav Prus).
Podobně se mi dokáže snadno vybavit Alena Míková jako skvělá Straussova Salome spolu s Oldřichem Spisarem v roli Heroda a v nastudování Jaroslava Krombholce.
Tímto dirigentem byla obsazena rovněž do těžké titulní role Straussovy Elektry. A samozřejmě pro mne byla asi zjevem nejvýraznější Fibichova Šárka, kterou jsem kdy z jeviště vnímal, neobyčejně přesvědčivá ve výrazu. Byla také tehdy kolem krásné čtyřicítky svého věku, v rozkvětu sil. Podobně působila v roli Kateřiny v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů nebo Mariny v Musorgského Borisi Godunovi. Velký ohlas vzbudila jako Šostakovičova Kateřina Izmajlovová či Prokofjevova Lubka v jeho premiéře opery Semjon Kotko. Měl jsem možnost zhlédnout také její kreace v díle Richarda Wagnera, kde excelovala jako Brünnhilda v Kromholcově Valkýře, ale byla i výraznou Sentou Bludného Holanďana. V italské tvorbě se prezentovala jako Verdiho Aida a Lady Macbeth, zažil jsem ji také v inscenaci Pucciniho Turandot, kde zazářila tehdy na zřejmém vrcholu spolu s Kalafem Ivo Žídka a Jiřího Zahradníčka.
Nemohu ale nevzpomenout první poznání velikého pěveckého a jevištního talentu Aleny Míkové ještě v době gymnaziálních studií v Plzni. Tehdy totiž Bohumír Liška angažoval pro Libuši právě Alenu Míkovou, která ji dlouho zpívala v Plzni jako stálý host. Dnes je to, pravda, běžné, asi to nikoho neudiví. Tehdy to byl jev výjimečný, hostovali jen prvořadí sólisté z Národního divadla nebo z Evropy, ale jednorázově, v rámci jednoho představení! Hostování na smlouvy o dílo se pokládalo za příliš drahou záležitost, tudíž bylo právě z ekonomických důvodů výjimečné. Alena Míková byla tehdy, v Liškově éře, jediným a vzácným vybočením. Patrně odůvodněným slavnostním určením díla jen při různých výročích. Ale tehdy jsem poznal Alenu Míkovou poprvé jako imponující Smetanovu Libuši, spolu s Josefem Hořickým jako Přemyslem, o jehož výročí jsem psal zde.
Zmapovat dlouhou a úctyhodnou kariéru Aleny Míkové snad ani nelze. Defiluje v celé řadě rolí. V zahraničí vystupovala úspěšně v berlínské Státní opeře jako Cizí kněžna v Rusalce Antonína Dvořáka a brzy poté jako Verdiho Aida. Ve Vídeňské státní opeře zase hostovala Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni, v Dublinu v Irsku naopak Kostelničku z téhož Janáčkova díla. V Bulharsku v Sofii představila svoji interpretaci Pucciniho Toscy, ve Francii a Německu ji zvali často především do hlavní role Straussovy Salome, čemuž se nedivím. Jako Salome byla jevištně výtečná a představitelek této mimořádně náročné role nemá žádná doba nikdy nadbytek.+++
===Alena Míková se dočkala v roce 1966 titulu zasloužilá umělkyně a v roce 2008 na ni bylo vzpomenuto udělením Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. V době svého působení nebyla, škoda přeškoda, více dirigenty zvána do nahrávek Supraphonu, Pantonu nebo Československého rozhlasu. Zase jde o generační otázku, tak jako u přemnoha našich vynikajících pěvců. Vlastně podobnou, jako tomu bylo i u Zdeňka Švehly. Do studia pro nahrávky operních kompletů byla Alena Míková u dirigentů trošku ve stínu Marie Podvalové a Milady Šubrtové. A dílo Richarda Strausse, kde tolik vynikla, se nenahrávalo, ani její Elektra, ani strhující Salome, ba ani kněžna Werdenbergová z Růžového kavalíra. V těchto případech pěvců, jejichž jevištní výkony nebyly zavčas zachyceny v jejich době auditivně, lze jen smutně konstatovat, že nebyli v pravý čas na onom pravém místě. Čas bývá generačně právě u pěvců neúprosný, co se nezachytí v době jejich vzestupu a zenitu, již nelze později nahradit.
Alena Míková zemřela v sobotu 26. dubna 2014 ve věku šestaosmdesáti let.
Foto archiv ND, Jaromír Svoboda
