Requiem za zvěčnělou Alenu Míkovou

„Bílým šátkem mává, kdo se loučí, 
Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí 

Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima, 
Každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.“ 

Jaroslav Seifert – Píseň (Poštovní holub) 
*** 

Jsou dny v životě lidském, které nám darují nevšední zážitek. Třpytivý okamžik, ve který jsme snad ani nedoufali, ale který nás svou výjimečností poznamenal a možná i změnil. Stejně tak jako ty okamžiky, existují i lidé, které jsme dříve neznali, ale kteří se nám, dílem osudu a dílem náhody, v nečekaný okamžik zjevili a vnitřně nás svým bytím obohatili. Pro mne je tím člověkem, a navždy jím i zůstane, operní pěvkyně a velká žena, paní Alena Míková.

S paní Alenou jsem se toužil setkat od doby, kdy jsem se začal zajímat o operu a pražské Národní divadlo, jehož byla dlouholetou sólistkou. Naše cesty se však zcela nespravedlivě a krutě míjely. Marně jsem po paní Aleně pátral, ale veškeré mé snažení přicházelo vniveč. Štěstí se na mě usmálo až jednoho březnového dne roku 2011, kdy jsem navštívil paní Jagwigu Wysoczanskou, rovněž dlouholetou sólistku opery Národního divadla v Praze. V rámci družného hovoru jsem si paní Jadwize jen tak mimochodem postěžoval na svou marnou snahu dopátrat se paní Aleny. Paní Wysoczanská pookřála, zajiskřilo ji v očích, a při ladném zatočení zápěstím, přesně tak, jak to dovede pouze ona, mi svým zpěvným, lehce žoviálním hlasem řekla: „Ale prosím vás, a v čem je problém, no tak Alence zavoláme“. A skutečně paní Aleně zavolala. Paní Míková nebyla proti a po dohodě se svým manželem, muzikologem doktorem Štilcem mě pozvali na čtvrtek 10. března k sobě do svého skromného bytečku na Donovalské ulici v Praze-Chodově.

Pln očekávání jsem se přesně v udaný čas dostavil na smluvené místo a byl jsem více než mile překvapen. Dvorný a pozorný pan doktor Štilec mě již očekával u vchodu a s neskrývavým zájmem a vrozenou pozorností mě zavedl k cíli mé cesty, své manželce a ikoně české opery, paní Aleně Míkové. Páně doktorovo jemné zaklepání na dveře s dotazem, zda je možno vstoupit, a odpověď paní Aleny s prosbou o chvilku strpení, aby si mohla nanésti růž na rty, jak se na dámu sluší, mě přenesla do zcela jiného světa. Ale jen zdánlivě. Paní Alena i pan doktor se mi nesmírně milým a lidským způsobem otevřeli. Nejenže maximálně vyhověli mé vášni pro Národní divadlo a věcně se mnou rozebírali podstatu divadelních rolí paní Aleny a situaci kolem divadla, ale zajímala je také má osoba. Přátelsky se mnou hovořili o mé profesi, zájmech a životních peripetiích. Z návštěvy jsem odcházel naprosto fascinován a při loučení s panem doktorem jsem věděl, že jsem u paní Míkové a doktora Štilce rozhodně nebyl naposled.

Příslib dalšího setkání jsem mile rád dodržel. Při svých návštěvách Prahy jsem se vždy snažil vyšetřit si chvilku času, abych se, samozřejmě vždy předem řádně ohlášen, podíval za paní Alenkou a panem doktorem. Z příležitostných návštěv se stala pravidelná setkání, na která jsem se vždy nesmírně těšil. Vřelost těchto setkání a důvěrnost, která se při nich vyskytovala mi navozovala pocit, že se mohu kdykoliv vrátit a budu vítán. Vždy jsem se těšil na setkání s těmito dvěma milými lidmi, kteří na mě svou radostí z života a vroucností působili jako zjevení. Při šálku čaje a nezbytných chlebíčcích nebo jiných pochutinách jsem se zaujetím poslouchal vzpomínky paní Aleny na vzrušivé momenty její oslnivé kariéry. Se skromností sobě vlastní mi paní Alena s jistou nostalgií v hlase vyprávěla například o pohnutých dnech podzimu roku 1968, kdy promlouvala z jeviště Národního divadla k národu ústy bájné kněžny Libuše. Vzpomínala na okamžiky, kdy při proroctví a slovech o tom, že český národ neskoná, vstávali ze sedadel všichni přítomní včetně členů sovětské delegace, která tam dorazila v doprovodu ministrů tehdejší vlády, a bouřlivě tleskali. Popisovala jiskřivou atmosféru mezi jevištěm a hledištěm a soudržnost, která tehdy ve společnosti vládla a posilovala vědomí těch, kteří se nevzdali a měli ještě sílu bojovat.

Kromě vzpomínek na divadelní kariéru paní Aleny jsem se těšil i na milé všednodennosti, které se v době mých odjezdů a návratů v domácnosti paní Míkové a pana doktora Štilce udály. Naučil jsem se tak například vítat sýkorku, kterou si ochočili a které dávali na balkon stravu, nebo si prostě jen tak povídat o životě. Pan doktor a paní Alena mi svým životem a vzájemnou souhrou a porozuměním připomínali Filemona a Baucis našich dní. Byli navzájem srostlí vzájemnou láskou a vším, co prožili a čím až do osudné soboty 26. dubna 2014 žili. Filemon zůstal na své životní pouti osamocen a nebylo mu umožněno splést své ruce s milovanou Baucis a proměnit se ve dvojici sousedících stromů s propleteným větvovím. Marně teď Filemon vzpíná ruce k milované Baucis. Ona jej však jednou, až nadejde i jeho čas a svatý Petr zachrastí pověstnými klíči, přivítá znovu ve svém náručí.

Chtěl bych tímto svým příspěvkem poděkovat osudu, že jsem měl tu čest setkat se na své cestě životem s tak velkou ženou a výjimečnou umělkyní, jakou paní Alena Míková bezesporu byla. Chtěl bych popřát mír její duši a věčný klid tam nahoře, kam patří. Děkuji Vám za vše, paní Aleno! Budu na Vás s láskou a vděčností vzpomínat.

„Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali,
bylo to překrásné a bylo toho dost.
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali,
možná že nepřijdem, že přijde jiný host.
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec.
Mlč umíráčku, mlč, ten smutek já už znám.

Sbohem a šáteček, vyplň se osude!“

Vítězslav Nezval: Sbohem a šáteček

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv ND

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky