Kašlíkova Rusalka již v únoru na DVD

Vydavatelství Filmexport Home Video připravuje po pětiletém odkladu vydání DVD s filmovým přepisem Dvořákovy opery Rusalka v režii Václava Kašlíka z roku 1962. Po televizním zpracování z roku 1975 (režie Bohumil Zoul) a filmové adaptaci z roku 1977 (režie Petr Weigl) se jedná již o třetí filmovou Rusalku, která se objeví na DVD. Teoreticky tak zbývá vydat už jen televizní černobílou inscenaci této opery v režii Ilji Hylase z roku 1960, aby byla rusalkovská filmografie zájemcům k dispozici ve své úplnosti. Převedení této poslední položky na DVD je však pravděpodobně utopií. Vydání Kašlíkovy Rusalky lze považovat za oceněníhodný počin, neboť film, který měl svoji premiéru v kinech v květnu roku 1963 a záhy se objevil i na obrazovkách tehdejší Československé televize, výrazně ovlivnil vnímání této opery pro celou generaci diváků. Z televizního vysílání se však později vytratil a teprve v poslední době ho bylo možno znovu zhlédnout na kabelové televizi CS Film.Václav Kašlík (1917 – 1989), jeden z nejvýznamnějších českých operních režisérů minulosti, měl s inscenováním Rusalky na divadelních jevištích bohaté zkušenosti. Poprvé se s touto látkou setkal již ve svých šestadvaceti letech v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Úspěšná inscenace, která měla premiéru roku 1943, dosáhla na oblastní divadlo úctyhodného počtu pětapadesáti repríz. Ve stejném roce Kašlík režíroval Rusalku také v Brně a o sedm let později v pražském Národním divadle. Pražská inscenace dosáhla 150 repríz a hrála se po dobu čtyř let. Kašlík sám tato čísla překonal ve svém dalším nastudování Rusalky pro Národní divadlo: inscenace z roku 1960 měla svoji derniéru až po jedenatřiceti letech a dosáhla 642 repríz. Kašlík byl jako „rusalkovský specialista“ zván i na zahraniční scény. Roku 1963 nastudoval operu v Amsterdamu, 1964 ve vídeňské Volksoper, 1970 v Mnichově a 1978 v Karlsruhe. Celoživotní zájem o Dvořákovo vrcholné operní dílo režiséra přivedlo také k myšlence na její filmové zpracování (jemuž předcházely dva Kašlíkem režírované živé televizní přenosy v letech 1954 a 1955).

 Celková koncepce Kašlíkova filmu v zásadě vychází z výkladu, který režisér uplatňoval při jevištních realizacích díla, totiž z vizuálně velkorysého pojetí tradičně pohádkového stylu, jehož scénická okázalost podle dobových kritik mnohdy příliš potlačovala Dvořákovu hudbu. Využití filmových vyjadřovacích prostředků navíc tvůrcům umožnilo pracovat s různými trikovými záběry apod., které by byly na jevišti nerealizovatelné. Na dnešního diváka, přivyklého vizuálním orgiím současné kinematografie, už samozřejmě Kašlíkův film nijak příliš „akčně“ nepůsobí. Snaha o rozpohybování určité statičnosti, která je obecně pro operní žánr příznačná, je zde však jasně patrná. Velký podíl na celkovém vizuálním účinku snímku má legendární kameraman Jan Stallich, který s režisérem spolupracoval rovněž na televizní inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek. Časté jízdy kamery či invenční práce se světlem působí i po padesáti letech svým způsobem moderně a významně přispívají k celkovému vyznění filmu. Kašlíkovi se díky možnostem filmové techniky a originálním režijním nápadům podařilo oživit řadu míst, která na jevišti někdy působí staticky (hemžení nadpřirozených bytostí v lese během orchestrální mezihry před čarováním ježibaby, ohňostroj na vrcholu svatební polonézy atd.). Na druhou stranu působí některé dějové úseky nepřesvědčivě, a to především kvůli natočení části filmu ve studiu (týká se to zejména druhého jednání v zámecké zahradě). Dekorace, ve kterých se herci pohybují, příliš kontrastují se snahou o realistickou a životnou podobu postav.

 Na rozdíl od filmové adaptace Petra Weigla, která se záměrně vzdaluje od (domnělé) lidové pohádkovosti příběhu, která klade akcent spíše na psychologické vazby mezi postavami a v celkové koncepci vychází z atmosféry přelomu 19. a 20. století, Kašlíkův přístup k látce je méně progresivní, tradičnější a – dalo by se říci – téměř erbenovský. Tyto tendence lze vysledovat zejména ve zdůraznění kontrastu mezi lidským a pohádkovým světem, v téměř hororové atmosféře některých výstupů a ve vyhrocené démoničnosti postav ježibaby a zejména vodníka. Není úplně zřejmé, zda se jednalo o záměr či nikoli, ale vodník v této filmové adaptaci nepůsobí ani v nejmenším jako „tatíček“ vodních víl, ale spíše jako jakési odpudivé vodní monstrum, k čemuž bezpochyby přispívá i fyziognomie jeho představitele. Volba herce Josefa Hlinomaze pro roli vodníka zůstává pro autora tohoto textu záhadou.

Představitelé ostatních rolí jsou již typově mnohem přesnější. Pro titulní roli zvolil režisér dnes již neznámou Janu Andrsovou – Večtomovou, jejímž hlavním oborem nebylo herectví, ale balet. Působila především v Laterně magice, ale několikrát byla obsazena také do filmových rolí, především v pohádkách. Roli prince ztvárnil přesvědčivě Vladimír Ráž, jedinou nevýhodou tohoto obsazení jsou neodmyslitelné asociace na hercovu nejslavnější roli ve filmu Pyšná princezna. Role ježibaby byla svěřena typově přesné Jiřině Šejbalové, která svým expresivním hereckým výkonem dokonale zapadá do celkové režijní koncepce. Cizí kněžnu spolehlivě hraje i zpívá Ivana Mixová.

 Hudební nastudování, kterého se ujal sám Václav Kašlík (všeobecně není příliš známo, že byl také dirigentem, studoval i u Václava Talicha) se vyznačuje kvalitními pěveckými výkony v čele s legendární Miladou Šubrtovou v titulní roli, Zdeňkem Švehlou (princ), Ondrejem Malachovským (vodník), Věrou Soukupovou (ježibaba) a Ivanou Mixovou (cizí kněžna). Značně problematický je ovšem způsob, kterým byla pro potřeby filmu seškrtána Dvořákova partitura. Kvůli zkrácení celkové stopáže byly vynechány nejen úseky, jejichž absence nemá na vyznění děje žádný vliv (scéna lesích žínek ve třetím dějství), ale i místa vrcholného dramatického účinku, jakým je například vodníkovo zoufalé „Běda, běda!“ za scénou ve chvíli, kdy Rusalka volá na pomoc ježibabu, nebo Dvořákem obdobně koncipované místo v samotném závěru před zpěvem Rusalčina odpuštění (zásahy o to nepochopitelnější, že ušetří jen několik vteřin filmového času). Množství těchto dílčích drobných škrtů je skutečně enormní: v celkovém součtu zkracují operu asi o hodinu, ale především mají negativní dopad na plynulost hudebního toku, který díky náhlým tempovým a tóninovým skokům působí dojmem mozaikovitosti či spíše „slepenosti“.

Navzdory uvedeným negativům je Kašlíkova Rusalka respektuhodným filmovým dílem, které má svoji hodnotu jistě nejen pro „pamětníky“, ale rovněž pro všechny příznivce této Dvořákovy opery. Ve své době se navíc jednalo o technicky poměrně unikátní projekt, a to nejen kvůli formátu, ve kterém byl snímek natočen (2,35:1), ale i vzhledem k vysoce kvalitnímu stereofonnímu zvukovému záznamu pořízenému na magnetický pás, což bylo tehdy značně neobvyklé. Kvůli potížím při distribuci musely být dokonce vyrobeny i kopie s tradičním optickým záznamem. Doufejme, že vydavatel převede film na DVD v co možná nejkvalitnější obrazové i zvukové podobě a že se nedočkáme neduhu některých nosičů se staršími českými filmy, totiž ořezu do televizního formátu 4:3. Na pultech by se DVD mělo objevit (za pouhých 99,- Kč) v polovině února. 

Rusalka
Režie: Václav Kašlík
Scénář: Václav Kašlík
Kamera: Jan Stallich
Hudba: Antonín Dvořák
Natočeno: Československo 1962
Česká premiéra: 31. května 1963

Hrají: Jana Andrsová (Rusalka), Milada Šubrtová (Rusalka – zpěv), Vladimír Ráž (princ), Zdeněk Švehla (princ – zpěv), Jiřina Šejbalová (ježibaba), Věra Soukupová (ježibaba – zpěv), Josef Hlinomaz (vodník), Ondrej Malachovský (vodník – zpěv), Ivana Mixová (kněžna), Josef Beyvl (hajný), Antonín Votava (hajný – zpěv), Přemysl Kočí (hlavní lovec), Iwetta Pešková (1. žínka), Maria Tauberová (1. žínka – zpěv), Astrid Štúrová (2. žínka), Eva Hlobilová (2. žínka – zpěv), Naděžda Blažíčková (3. žínka), Věra Krilová (3. žínka – zpěv), Elvíra Němečková (žínka), Jaroslava Formánková (žínka), Eva Poslušná (žínka), Antonín Krčmář (kuchtík), Helena Tattermuschová (kuchtík – zpěv), Karel Bednář (sloužící), Růžena Elingerová (lesní můra), Jaroslav Holeček (smrtihlav), František Maxián (kuchtík), Tomáš Němeček (netopýr), Marie Sikulová (vesničanka), Věra Starková (vesničanka), Hana Talpová (vesničanka)
Délka: 115 minut