Kaspar Zehnder – švýcarský patriot s českou duší

V průběhu letošního března proběhne pod poetickým názvem Švýcarské jaro obdivuhodně komplexní prezentace Švýcarské konfederace v České republice. V rámci multižánrového programu se uskuteční přibližně 60 akcí v Praze, Brně, Hradci Králové, Olomouci Liberci a dalších vybraných regionech a městech České republiky. V úterý 5. března 2012 bude v pražském Rudolfinu tento ambiciózní projekt zahájen slavnostním koncertem. Ve Dvořákově síni se v programu sestaveném s důrazem na Švýcarsko představí hornista Radek Baborák a Filharmonie Brno pod vedením Kaspara Zehndera, který se řadí mezi nejžádanější švýcarské dirigenty současnosti a který je dobře znám i našemu publiku – v roce 2005 se stal nástupcem Jiřího Bělohlávka na postu šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie. Od té doby také hostoval u většiny předních českých orchestrů (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Filharmonie Hradec Králové ad.). Nadšený propagátor a fundovaný znalec české hudby, který v tomto smyslu bývá označován za pokračovatele Sira Charlese Mackerrase, nyní stojí v čele symfonického orchestru ve švýcarském Bielu (Sinfonie Orchester Biel).
Jste nejen dirigentem ale zároveň také dramaturgem zahajovacího koncertu Švýcarského jara, v jehož rámci kromě proslulé Rossiniho předehry k Vilému Tellovi a neméně známé Straussovy Alpské symfonie v premiéře zazní unikátní čtyřdílná Alpská svita pro lesní a alpský roh. Svou vlast představujete převážně prostřednictvím děl zahraničních autorů, kteří byli Švýcarskem inspirováni. Nelákalo vás sestavit koncert výhradně z děl švýcarských autorů?

Upřímně řečeno, vůbec ne!  Nemá cenu snažit se reprezentovat Švýcarsko něčím, čím nedisponuje.  Nemáme národního skladatele, jako je Smetana, Dvořák nebo Janáček. Švýcarská hudba se začala vyvíjet ve XX. století, a to především v zahraničí. Arthur Honegger – ostatně budu v rámci Švýcarského jara 21. března v Hradci Králové dirigovat jeho melodramatické oratorium Nicolas de Flüe – žil v Paříži. Heinz Holliger a Klaus Huber se nejprve proslavili ve Francii, Itálii nebo Německu, až o hodně později ve Švýcarsku. Nejvýznamnějším profesorem švýcarských skladatelů byl Maďar Sándor Veress, který přišel do Bernu v roce 1956, nebo třeba Pierre Boulez v Basileji.

Jsem si jistý, že Švýcarsko vyjádřím daleko lépe prostřednictvím Rossiniho a Straussových alpských dojmů. Další možností by byla Haydnova symfonie Hodiny, ale tu jsem nabídl už při svém prvním pražském koncertu před deseti lety. A za deset let si třeba nechám složit „čokoládovou“ symfonii!

Ostatně, kdo inicioval vznik unikátní čtyřdílné Alpské svity pro lesní roh, alpský roh a orchestr, v níž vedle sebe stojí kompozice Charlese Koechlina, Radka Baboráka, Jeana-Luca Darbellaye a Jeana-Gasparda Páleníčka?

Napadlo mě, že přesvědčím Radka Baboráka, aby hrál na alpský roh. Radek můj návrh přijal, ale nechtěl se představit v již existujících kusech, jako je Sinfonia pastorale Leopolda Mozarta nebo koncerty pro alpské rohy Jeana Daetwylera či Daniela Schnydera. Přál si vytvořit skladbu, která by spojila lesní roh s alpským, přírodu s kulturou, švýcarskou a českou hudbu. Ve čtvrtek a v pátek minulého týdne proběhly v Brně předpremiéry zahajovacího koncertu Švýcarského jara. Nabízí se tedy jedinečná šance nalákat posluchače, kteří se chystají do pražského Rudolfina, na slavnostní koncert prostřednictvím čerstvých dojmů…

Program funguje velmi dobře. Když jsem navrhnul Rossiniho ouverturu Vilém Tell a Straussovu Alpskou symfonii, netušil jsem, kolik styčných bodů tato díla mají – ne pouze v hudebním vyjádření bouře, ale také v alpském rondu – oba dva užívají anglický roh jako imitaci rohu alpského. A Alpská svita pro lesní a alpský roh je naprosto úžasný experiment, samozřejmě využívající hudebního génia Radka Baboráka, který do svity přispěl brilantní kadencí. Radek se naučil v neuvěřitelně krátké době na alpský roh nejenom hrát, ale dokonale pochopil i jeho duchovní sílu. Celkově tak Alpská svita získala téměř filozofický přesah.Celá polovina slavnostního koncertu bude patřit slavné Straussově Alpské symfonii. Vícekrát jste na sebe prozradil, že jste milovníkem horských výšlapů. Představujete si u některých částí Straussova „zhudebněného výletu“ konkrétní místa, pocity nebo dokonce situace?

A jak! Mám velmi přesné akustické i vizuální představy a obrazy. Procházel jsem se ve výšce 2000 metrů, abych si nahrál kravské a kozí zvonce na alpských pastvinách. Znám zurčení potůčku a perlení vodopádu, viděl jsem pevnou a nehybnou masu ledovce, zažil jsem nebezpečné okamžiky při výstupu a vnímal monumentální a téměř nábožnou nádheru vrcholku hory, pořídil jsem tisíce fotografií ,což je má vášeň… A také dobře vím, že bouře v horách přichází velmi rychle a hrozivě. Richard Strauss musel všechny tyto věci znát a prožít podobným způsobem; jeho talent vykreslit hudební obrazy je ohromující.

Jde v případě projektu, jakým je Švýcarské jaro, o speciální švýcarskou strategii kulturní zahraniční politiky?

Ne, absolutně ne! Švýcarské jaro je výjimečný projekt, který se uskutečnil pouze díky vášni, komunikačnímu nadání a energii švýcarského velvyslance v České republice, kterým je v současnosti André Regli. On a jeho báječný tým ve spojení s dobře vybranými českými partnery realizovali projekt, který se zpočátku zdál naprosto megalomanský. Nemyslím si, že by podobný helvétský projekt byl možný v mnoha zemích. Vůbec nebylo snadné přesvědčit švýcarské autority, aby podpořily tento projekt nějakou zásadní částkou. Švýcarsko se totiž nerado předvádí a staví do světel ramp; náš charakter je spíše demokratický a skromný než extravagantní či bouřlivý.

Byl jste „hudebním režisérem“ Švýcarského jara od prvopočátku?

Jádro tohoto projektu se zrodilo po jednom mém pražském koncertě. Slíbil jsem, že sepíšu své hudební návrhy a idey. Můj koncept byl mnohokrát upravován, doplňován a přepracován. Soustředil jsem se na dva symfonické koncerty. Jazz, koncert Sophie Hunger a Erika Truffaze, stejně jako veškeré konference o architektuře, turistice, politice atd. vznikaly beze mě, ve všech doménách s těmi nejlepšími českými partnery. Výsledný produkt je mimořádně působivý. Být patriotem není ve Švýcarsku právě v módě, hlavně proto, že v posledních letech se s pojmem národní hrdost zacházelo nešetrně; ale přiznávám, že když si čtu program Švýcarského jara, stávám se patriotem znovu v tom dobrém slova smyslu a jsem víc než spokojen, že jsem jedním z protagonistů této výjimečné události.Nyní budete ve Dvořákově síni dirigovat Filharmonii Brno, jejíž novou ředitelkou se k velkému potěšení hudební veřejnosti stala Marie Kučerová. Měl jste možnost seznámit se s jejími uměleckými záměry a plány? Pokud ano, co na ně říkáte?

Filharmonii Brno to velmi přeji a jsem za ni šťastný. Znám Marii Kučerovou již dlouhou dobu a zdá se mi, že její osoba je ta nejlepší volba. Nehovořil jsem s ní o výhledech a uměleckých plánech orchestru, protože ve Filharmonii Brno plním roli hostujícího dirigenta bez odpovědnosti. Ale zajímají mě budoucí kroky a vývoj souboru. Marie Kučerová se může spolehnout na veškerou mou podporu, bude-li toho třeba. Filharmonie Brno je orchestr, se kterým bych ještě velmi rád pracoval. Patří bezpochyby k pěti nejdůležitějším orchestrům střední Evropy.

V období svého pražského angažmá u PKF jste často pracoval v prostorách Rudolfina. Máte zároveň srovnání s evropskými vyhlášenými koncertními pódii. Když odhlédneme od toho nejdůležitějšího, tedy interpretů, s nimiž vystupujete, našel jste při své práci něco, čím by vás Rudolfinum zaujalo a kvůli čemu se do něj rád vrátíte?

Ó ano, už jenom výhled z dirigentské šatny na Vltavu a Hradčany! Je pouze jediná šatna, která snese srovnání: je to ta bernská s výhledem na čtyřtisícové alpské vrcholky. Ale v Praze na rozdíl od Bernu vidíte něco pořád, i když prší… Potom samozřejmě akustika, zcela transparentní, ale naprosto ne suchá. A nakonec potlesk, který se podobá poryvům rozbouřeného moře narážejícího na skaliska… Do Rudolfina bych se rád vracel neustále, protože jeden z mých vůbec prvních hudebních snů byl vystoupit zde. Bude pro mě tedy velmi zvláštní právě v Rudolfinu představovat skrze hudbu svou vlast.

Jste zároveň velmi zřetelně vnímán jako jeden z mála skutečných znalců a propagátorů české hudby v zahraničí. Tvorbě našich skladatelů jste dokonce věnoval jeden kompletní ročník svého respektovaného hudebního festivalu Murten Classics, v jehož rámci také často představujete české interprety. Kde se tento blízký vztah zrodil a co rozhodlo, že je váš profesionální život tak pevně spjat s naší zemí?

Když jsem se poprvé procházel po Praze, cítil jsem se jako doma. Má snad ta blízkost něco společného s některým z mých předchozích životů? V tom případě bych byl – bohužel – pražský Němec, protože mé snahy naučit se češtinu skončily naprostou frustrací. Ale pokusím se o to brzy rozhodně znovu, protože se mi nabízí práce na českých operách Rusalka, Řecké pašije a Káťa Kabanová. Ročník 2014 festivalu Murten Classics opět předloží hojnost české hudby, protože bude dramaturgicky zaměřený na „pohádku“. Když diriguji českou hudbu, cítím se být obklopený pohádkovými vílami!

Jaké další zajímavé české projekty chystáte?

Těším se na několikeré provedení Martinů Kytice v roce 2014 a na další vystoupení po boku Magdaleny Kožené, především v komorním projektu, který vzniká v produkci projektu České sny a bude také natočen pro label Deutsche Grammophon.

Získal jsem u vás mnoho přátel mezi sólisty, orchestrálními i komorními hráči. Tyto vztahy jsou pro mne stále velmi inspirativní a naplňují mě, svým přátelům zůstávám věrný. Projektů je tedy mnoho, v profesionálním i osobním životě.

Děkuji za rozhovor!

www.kasparzehnder.com
www.svycarskejaro.cz

Foto Guy Perrenoud, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat