Káťa Kabanová: Janáček versus Ostrovskij

Je nad veškerou pochybnost jasné, že Leoš Janáček (1854–1928) byl ke kompozici Káti Kabanové inspirován a „popoháněn“ láskou ke Kamile Stösslové. Nasvědčuje tomu již samotný výběr syžetu, kdy je mladá, sebevědomá a inteligentní žena psychicky mrzačena a v závěru utlučena zaostalým, nesvobodným a inertním okolím, a to i přes ten fakt, že Kamila se v takové pozici ve skutečnosti nenacházela. Inspiraci Kamilou Stösslovou jednoznačně dokládají i výňatky z korespondence mezi ní a Janáčkem („Má Káťa roste v ní, v paní Kamile…“), kterou jako vděčnou četbu nechme stranou.

Janáček po uvedení své opery Výlety páně Broučkovy, jež byla přijata s určitými rozpaky, malinko zaváhal nad Tolstého románem Živá mrtvola, ale pak byla jeho volba jasná a rychlá. Hra Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (1823–1886) Bouře nevybízela Janáčka jen svým příběhem, ale snad i tím, že byla na ruské poměry nadobyčej krátká. Janáčka nezarazilo ani to, že Bouře se jako název používala velice často, ať se jednalo o zpracování stejnojmenné hry od Shakespeara (opera Bouře od Zdeňka Fibicha), nebo o to, že zpracováním hry od Ostrovského vzniklo postupně pět (!) oper na toto téma. Snad proto Janáček zvolil název opery Káťa Kabanová (správně Káťa Kabanova). Na Janáčka při výběru syžetu zapůsobilo snad i to, že zhlédl představení Madame Butterfly od Pucciniho na podobné téma a operou byl nadšen.

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij vystudoval práva a právničinou se vydržel ve státní službě živit pouhých osm let. Pak se již věnoval pouze dramatické tvorbě a činnostem, které byly od psaní her vskutku vzdáleny. Ostrovskij miloval vesnici a zvláště řeku Volhu (kdo by to byl řekl); v roce 1856 se vydal na cestu po krajích právě v oblasti Volhy, protože se ucházel o funkci ministra námořnictví a připravoval se na tuto pozici tím, že prováděl na Volze průzkum říční navigace a také etnologický průzkum místního obyvatelstva. Tyto zkušenosti měly pochopitelně dopad na jeho dramatickou tvorbu, zejména na Les a Bouři. Ostrovskij je pohřben ve vesnici Ščelykovo v centrální části evropského Ruska. Za svůj život napsal neuvěřitelných sedmačtyřicet her, nadto jich ještě mnoho přeložil. Bouři dokončil v roce 1859 a v Praze byla uvedena až v roce 1870. V souvislosti s Ostrovského dramatem je nutno pronést pár poznámek ohledně významu některých ruských slov, a to zejména bouře – groza – a kaban. Groza totiž neznamená jen bouři, ale také hrůzu. Kaban je pak divoké prase, tedy špinavé, odporné zvíře, které strká rypák do čehokoli.

Janáček zkomponoval Káťu Kabanovou v neuvěřitelně krátké době, začal v lednu 1920 a skončil v únoru 1921, premiéra se pak uskutečnila 23. listopadu 1921 v Brně.

Janáčkovi tehdy bylo sedmašedesát let. Dlužno podotknout, že nejen Ostrovského drama, ale i Janáčkova opera je poměrně krátká – její provedení trvá okolo hodiny a půl, nepočítaje v to přestávku. Na rozdíl od Zápisků z mrtvého domu (též ruské téma!) se Janáček neodvážil vytvořit libreto sám, překladem přímo z ruského originálu, ale použil překladu Vincence Červinky, jehož požádal o svolení použít jeho překlad. Janáček se však ve svém životě obecně dopouštěl mnoha roztomilých nedopatření, a tak žádostí o svolení oslovil úplně jiného Červinku, a sice Adolfa Červinku, jenž ovšem nikdy Bouři nepřeložil – ten Janáčka přátelsky upozornil na jeho omyl, a on pak oslovil Červinku „správného“.

Poučený čtenář jistě předjímá, jak Janáček s původní Ostrovského hrou naložil. Z porovnání textu původní hry a Janáčkova libreta zcela evidentně vyplývá, že Janáček, postupuje od věty k větě, škrtal, co mohl, a to až do té míry, že ze třetího jednání původní hry v libretu nezůstalo skoro nic. Svědčí o tom i počty dějství – v Bouři je jich pět, u Káti Kabanové pouhá tři jednání.

Podobně Janáček „zatočil“ i s postavami. Spojil postavy Kuligina a Kudrjáše tak, že Kudrjáš převzal dosti podstatné věty Kuliginovy, ale přesto Kuligin v opeře setrval jako poměrně nevýznamná postava. Z Varvary, která je v původním textu dcerou Kabanichy, a tak i sestrou Tichona, Janáček udělal schovanku rodiny Kabanových. Janáček také vypustil z předlohy Ostrovského vše, co se týkalo ruského koloritu – Kudrjáš (původně Kuligin) nepátrá jen po hromosvodech, ale také zkoumá perpetuum mobile, chce instalovat sluneční hodiny – svérázné vyprávění Feklušy o dalekých zemích, Turecku a Persii, nebo výklady staré Kabanové o tom, jak by měla vypadat ruská rodina. Ale hlavně Ostrovského Bouře je přímo zaplavena bouřemi, blesky, ohněm, jež se vyskytují stále v průběhu děje a mají také svou funkci – sužují Káťu jako projev nadzemských a božských sil, jež chtějí postihnout její hřích, nevěru s Borisem. V tomto punktu mimochodem nevychází Janáčkovi úplně motivace Káti – v jeho libretu je koneckonců Boris Grigorijevič poměrně nevýrazná postava, jež by ve skutečnosti nestála Kátě ani za pokrčení ramen. Nicméně vzpomeňme třeba na Evžena Oněgina s tím, že tyto nevýrazné mužské typy na scéně prostě fungují v odrazu ostatních vztahů.

Janáček se tak jasně a pochopitelně soustředil zcela na postavu Káti a její osobní, výjimečné vlastnosti. Co však škrtl úplně nepochopitelně, je postava staré dámy, která je u Ostrovského zcela geniálně napsána a jako by patřila do dramatu dvacátého století. Ve hře se stará dáma objevuje vždy se dvěma lokaji (proč, to nikdo neví) a svými slovy podstatně ovlivňuje Kátin zápas, pochopitelně ve smyslu negativním. V prvním jednání se Kátě a Varvaře zjeví s tímto textem: