Káťa Kabanová: Wilson stále kouzlí, stále stejně

Pavel Šimáček, 27.06.2010 7:30

Asi všichni, kdo viděli v roce 2002 inscenaci Janáčkovy opery Osud od Roberta Wilsona, se shodnou, že se jednalo o mimořádnou událost, která tehdy působila jako zjevení. Režie promyšlená do nejmenších detailů s téměř magickými obrazy budila při každém představení (navštívil jsem jich několik) nadšení, stejně jako vysoká kvalita hudebního nastudování. Znovu jsme se pak s inscenací Roberta Wilsona mohli setkat v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, kdy v roce 2008 Berliner Ensemble přivezl do Stavovského divadla Brechtovu a Weillovu Žebráckou operu. A také nyní se pozornost publika soustředila při novém nastudování Janáčkovy Káti Kabanové asi především na vklad režiséra, který je zároveň autorem scénické výpravy a světelného designu.

Ch.Vasileva (Katěrina) (foto H.Smejkalová)

Představení začíná na prázdné scéně, v zadní části jeviště leží pruh z lesklého materiálu a na něm bíle oblečená žena. Kátin osud ukončit svůj život ve vlnách Volhy je tak určen od samotného počátku. Pomalu vstává a typickým „wilsonovským“ krokem odchází. Pomalu mává rukama a napodobuje pohyby ptáků. Později postava Káti tyto pohyby opakuje znovu, když zpívá: „Proč lidé nelétají…“, o ptácích zpívá těsně po té, co se rozhodne spáchat sebevraždu. Symbolizují pro ni volnost, již ztratila po sňatku s Tichonem, kdy musí žít v domě, který ovládá sadistická Kabanicha.

V.Prolat (Tichon), K.Jalovcová (Varvara), E.Urbanová (Kabanicha), Ch.Vasileva (Katěrina) (foto I.Sochorová)

L.Šmídová (Glaša) (foto H.Smejkalová)

Scéna je laděna do několika základních barev: černé, bílé, modré a šedé a jejich odstínů. Kostýmy jsou černé, jen Káťa má kromě prostých bílých ještě šaty šarlatové a Varvara světle modré. Oblečení příslušníků (malo)měšťanských vrstev kontrastuje s kostýmy prostých žen, které jsou typicky „venkovsky ruské“. Jsou také představeny spíše jako mechanické figurky, tak např. Glaša v první scéně neustále utírá talíř. Všechny postavy jsou silně nalíčeny, někdy připomínají až karikatury (Váňa Kudrjáš, Tichon). Emoce nevyjadřují přechodem, ale prudkou změnou výrazu: jako by si nasadili jinou masku. Výraz jim zůstane po určitou dobu na tváři, než ho opět rychle změní.

A.Briscein (Boris), Ch.Vasileva (Katěrina) (foto H.Smejkalová)

K.Jalovcová (Varvara), L.Šmídová (Glaša), Ch.Vasileva (Katěrina), E.Urbanová (Kabanicha), V.Prolat (Tichon) (foto H.Smejkalová)

Rekvizity jsou omezeny na minimum. Proměna veřejného sadu v dům Kabanových se děje pouze pomocí spuštění stěny z prken a příjezdu tří židlí, jejichž výměna za kvádry – lavičky – změní scénu v rokli. O to větší roli hrají změny světel a jejich barev. Vizuálně atraktivně působí obrazy, kdy postavy v popředí vidíme díky nasvícení zřetelně, vzdálenější jako siluety na horizontu (tak se zřejmě jeví i postavy v popředí, pokud nejsou nasvíceny, to ale není z první galerie vidět). Ve druhém dějství například v popředí komicky tančí Kudrjáš s Varvarou a na horizontu vidíme siluety Káti a Borise v postoji plném opatrnosti, pak se obejmou.

E.Urbanová (Kabanicha), L.Vele (Dikoj) (foto I.Sochorová)

J.Březina (Kudrjáš) (foto H.Smejkalová)

Bohužel, člověk si po chvíli na stylizované pohyby zvykne a začíná se poněkud nudit. Jak barevně studené ladění scény, tak jisté odosobnění postav tomu jen napomáhají. Zpívá se o hlubokých citech a vášních, ale téměř vše je jen chladné. Já jsem „prostřednictvím vzdálenosti a odcizení… stále silnější bezprostřední blízkost, vědomí metafyzické pravdy“ necítil (citace z Ellen Hammer: Úvahy o inscenaci Káti Kabanovév režii Roberta Wilsona, publikováno v programu k inscenaci). Pokud jsem emoce v představení vnímal, bylo to prakticky vždy zprostředkováno Janáčkovou hudbou: v dvojzpěvu Káti a Borise v druhém dějství či v závěru opery. Mocně však působil úvod třetího jednání – scéna je již „zaplavena“ vodou, v níž stojí kostra domu. Z půdy vylézá Káťa a vztyčí se na střeše domu, odkud „vykřičí“ svůj hřích. Nastává bouře a dům se i s Káťou propadá do vod. Oproti tomu byl závěrečný výstup s „Děkuji vám…“ Kabanichy málo hrozivý. Zřejmě kvůli výše naznačenému si Robert Wilson na konci představení odnesl nejen volání bravo, ale i silné bučení.

J.Březina (Kudrjáš), K.Jalovcová (Varvara) (foto H.Smejkalová)

G.Brázdová (Žena), J.Březina (Kudrjáš), L.Vele (Dikoj), E.Urbanová (Kabanicha), Ch.Vasileva (Katěrina), V.Prolat (Tichon), K.Jalovcová (Varvara), A.Briscein (Boris) (foto H.Smejkalová)

Všichni účinkující podali dobré až vynikající výkony. Zvlášť je třeba ocenit, jak naplnili režisérovy záměry – kolik práce asi muselo dát naučit se všechny ty pohyby, grimasy a pohledy a ještě je na vteřinu načasovat! Jako Káťa podala strhující výkon Christina Vasileva, při závěrečném zpěvu se tajil dech – její Káťa byla dramatická i lyrická. Eva Urbanová mne překvapila, že byla jako Kabanicha méně hlasově průrazná i méně „odporná“, než jsem čekal. Mimicky však byla skvělá. S každou další rolí je patrnější, že v Kateřině Jalovcové roste velká mezzosopranistka. Výrazné ovace publika sklidil ještě Jaroslav Březina (Váňa Kudrjáš), kterému role perfektně seděla. Výborně zazpíval píseň „Po zahrádce děvucha…“, nemohl jsem si nevzpomenout na stejně skvělé „Ty naše malé sluníčko“ z Osudu. Ušlápnutého Tichona zdařile zahrál i zazpíval Valentin Prolat, méně výrazný byl tentokrát Aleš Briscein jako Boris. Dikojovi předepsal režisér civilnější herecký projev, Luděk Vele v roli podal dobrý výkon. Karikující pojetí role Glaši sedělo hereckému naturelu Lenky Šmídové. Všem zpěvákům a zpěvačkám bylo velmi dobře rozumět. Hudebně dílo nastudoval Tomáš Netopil, orchestr hrál na výbornou, vady, které by stály za řeč, jsem nepostřehl. Dokáži si představit, že by hudební nastudování bylo ještě více emotivnější, ale jak jsem již uvedl, byl to zejména orchestr a někteří účinkující, kdo mi zprostředkoval emoce v díle obsažené.
Co říci závěrem? Snad jen to, že Káťa Kabanová trvá i s přestávkou jen dvě hodiny, ale jevila se mi delší než poslední inscenace Tristana ve Státní opeře nebo Hoffmanových povídek v Národním divadle, i když ani v jednom z těchto případů jsme se nesetkali s tak promyšleným divadlem.

Leoš Janáček:
Káťa Kabanová
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Robert Wilson
Scéna: Robert Wilson
Kostýmy: Yashi Tabassomi
Světelná režie: Robert Wilson, A. J. Weissbard
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Beno Blachut / Ellen Hammer
Režijní spolupráce: Jean Yves Courregelongue
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 26.června 2010 v Národním divadle

Savjol Prokofjevič Dikoj – Luděk Vele
Boris Grigorjevič – Aleš Briscein
Marfa Ignatěvna Kabanová – Eva Urbanová
Tichon Ivanyč Kabanov – Valentin Prolat
Katěrina – Christina Vasileva
Váňa Kudrjáš – Jaroslav Březina
Varvara – Kateřina Jalovcová
Kuligin – František Zahradníček
Glaša – Lenka Šmídová
Fekluša – Michaela Šrůmová (alt. Ladislava Šindelková)
Pozdní chodec – Václav Hajduch
Žena – Gabriela Brázdová