Opery Antonína Dvořáka III: Král a uhlíř poprvé

  1. 1
  2. 2

„Je to vážná práce, plná geniálních nápadů, ale myslím, že to k provedení nedojde.“
Bedřich Smetana

Za jeden z nejvýraznějších rysů Dvořákovy povahy lze považovat vytrvalost, nezlomnost, se kterou postupoval nesnadnou cestou ke světovému úspěchu. Je příznačná jak pro celý skladatelův umělecký vývoj, tak pro jeho dílčí úseky. Snad nejvýmluvněji o tom vypovídá osud zhudebnění libreta s názvem Král a uhlíř, osud v dějinách hudby zřejmě zcela ojedinělý: několik měsíců poté, co byla Dvořákovi opera – na níž usilovně pracoval téměř třičtvrtě roku – vrácena jako neproveditelná, zasedl skladatel znovu ke stolu a vytvořil na stejné libreto operu novou, aniž by použil jediný takt z prvního znění. Ale od začátku:
Libreto Bernarda Guldenera vypráví jednoduchý příběh o králi Matyášovi, který při lovu zabloudí v lese a najde útočiště u uhlíře Matěje. Nikým nepoznán neprozradí své inkognito a z vděčnosti pozve uhlíře i jeho ženu do Prahy na návštěvu. Teprve tam odhaluje svoji totožnost a zasnoubí Matějovu dceru Lidku s jejím nápadníkem Jeníkem, kterého zároveň povyšuje na velitele královské stráže. Dvořák první znění opery zkomponoval v průběhu roku 1871, ve kterém dovršil třicátý rok života. Měl již v té době na kontě celou řadu skladeb, ale žádná z nich nebyla dosud veřejně provedena. Tehdejší povědomí o Dvořákovi jako skladateli nejnázorněji dokládá zpráva z časopisu Světozor, podle které novou operu komponuje „člen orchestru českého divadla p. Josef (sic!) Dvořák“. Skladatel dokončené dílo nabídl Prozatímnímu divadlu k nastudování, k němuž však vedení opery přistoupilo po velmi dlouhé době, teprve na počátku sezóny 1873/74, zřejmě ovlivněno až mimořádným ohlasem premiéry Dvořákova Hymnu „Dědicové Bílé hory“. Zatím byla v rámci orchestrálního koncertu provedena alespoň předehra, kterou kritika označila za „zajímavou, ba účinkem svým překvapující novinku.“ Neustálé odkládání studia samotné opery však bylo pro Dvořáka jistě velmi frustrující jak z uměleckého, tak finančního hlediska. V žádosti o hmotnou podporu, kterou podal v květnu 1873 u Podpůrného spolku Svatobor, uvádí, že je “s největším posud svým dílem, operou “Král a uhlíř”, od národního divadla [zde ve smyslu „českého divadla", nikoli pozdějšího ND] po 2 léta již odstrkován a sliby a opět vytáčkami stále na budoucnost odkazován, ačkoliv právě za tuto práci hmotný zisk nějaký si sliboval.” V době, kdy v Prozatímním divadle začaly zkoušky, se v časopise Dalibor objevila zpráva předznamenávající budoucí nešťastný osud opery, „ku kteréž započaly již se vší horlivostí přípravné zkoušky, kteréž pro nevšední komplikovanost skladby a nemalé obtíže technické ovšem vyžadovati budou ještě delší dobu.”

první strana Dvořákovy rukopisné partitury

Ony „komplikovanosti“ nebyly nic jiného než složitý polyfonní sloh, kterým Dvořák svoji partituru vybavil. Pěvci zvyklí na přehlednější fakturu oper Meyerbeerových, Verdiho aj., které se objevovaly na repertoáru nejčastěji, měli s příliš náročnou strukturou ansámblových scén značné problémy. O těžkostech, které jim partitura opery přinášela, se dochovala řada svědectví. Nejsugestivněji vylíčil atmosféru zkoušek hudební kritik V. J. Novotný: „Opera byla zadána, rozepsána, počalo se pilně se studováním partií, však nechtělo to vše jaksi kupředu: každý sólista naříkal si na nesnadnost a nevděčnost partií a sboru nechtěly melodie Dvořákovy nijak do hlavy – vše, co bylo po Dvořákově opeře určeno ku provedení, se tím zdržovalo, každý s nechutí šel do zkoušek, poněvadž byl ve svém nitru přesvědčen, že marná je všechna práce, ta hudba že nikdy obliby nedojde. Však ona okolnost, že za chaotickými místy, jež nijak rozumně při všem namáhání sboru nechtěla zníti, objevila se opět místa krásy a lahody netušené, dovedla toho, že naděje na dobrý výsledek poznovu se na všech stranách oživovati počaly. Radost ta ale netrvala dlouho, sotvaže učiněn byl krok k následujícímu číslu, kde sbory i hlasy sólové v ensemblu s orchestrem v obrovské směsici polyfonní se potýkati počaly, tu zahalily opět mraky beznadějnosti mnohou tvář. V nejprudším rozbouření vln zvukových zatíná každý jednotlivec zoufale prsty do své partie a nemilosrdně z plných plic vyraženými tóny otřásá rozvlněný kolem vzduch, kapelník v rozčilení vyskočil se svého sedadla a šlehá svou taktovkou jako posedlý – vše namáhání marné: nikdo se více neslyší, pekelný rámus otřásá stavením, kapelník uštván klesá v tupé resignaci na sedadlo a nechá bez vlády bouřiti vlny rozpěněné nad hlavou svou – jeden za druhým přestává a v koutě parketu schoulený skladatel vzdechne si: Nejde to!”

autor libreta Bernard Guldener

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
operomaniak

Zase velká škoda. Dvořákovy náměty zjevně nebyly životné ani v době vzniku oper, natož teď. Velká škoda, protože hudba je nádherná.