Kateřina Javůrková: Ty nejlepší věci přicházejí samy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Možná stačilo málo a místo vynikající hornistkou mohla být Kateřina Javůrková vynikající violoncellistkou. Ale nestalo se tak. Ze základní umělecké školy Na Popelce odešla na Pražskou konzervatoř a na pražskou AMU. V roce 2013 zvítězila na Mezinárodní interpretační soutěži Pražské Jaro a v roce 2016 získala 2. cenu na Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově. V roce 2016 navíc obdržela ocenění Talent roku na Classic Prague Awards a v roce 2019 se stala, už jako členka České filharmonie, první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka. Hornistkou nejprestižnějšího tuzemského orchestru se stala v lednu 2014.

Kateřina Javůrková (foto Adéla Havelková)

Kromě sólových vystoupení s tuzemskými i zahraničními orchestry spolupracuje s komorními soubory. A již patnáct let působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. „Potřebujeme si vychovat své nástupce,“ říká dnes devětadvacetiletá hornistka, když hovoříme o jejím pedagogickém působení a práci s mladými hornisty. Přitom ona sama je řazena mezi interpretky mladé generace. Když si s Kateřinou Javůrkovou povídáte, okamžitě pochopíte, proč tato bezprostřední mladá žena plná nakažlivého entuziasmu uvažuje o nástupcích. Nepatří totiž k lidem, kteří by ustrnuli, kteří by se spokojili se statusem quo. Přemýšlí, srovnává, plánuje. Jako by viděla až za další horizont.

A přitom jí přítomnost obohacuje už osm měsíců neposedný syn. „Všechno se dá zvládnout. On si hraje a já můžu cvičit. A můžu cvičit, i když spí. Máme domek, a tak jdu tam, kde mě není slyšet,“ směje se. „S partnerem se už můžeme vystřídat při hlídání, dokážeme si sladit diáře,“ naráží na rodinný život dvou hudebníků. „Snažím se být samozřejmě nejlepší máma, ale neumím si představit, že bych byla teď najednou tři roky doma. Nedokázala bych to a ani to v naší profesi dost dobře nejde,“ říká.

Jak jste se dostala ke hře na lesní roh?
Na hornu jsem začala hrát v době, kdy se jí ještě tolik dívek nevěnovalo, ještě před „dívčím boomem“. A tak jsem byla raritou – „jé, holčička hraje na hornu!“ Dneska už je to pomalu obráceně. Nevybrala jsem si ji, dostala jsem ji přidělenou. Můj táta hrál jako amatérský hráč na trubku, dechové nástroje, byly jeho láska a lesní roh vysněný hudební nástroj. Bylo jasné, že budeme s bráchou na dechové nástroje hrát. Bratr začal hrát na klarinet, a horna zbyla na mě. I když jsem si tehdy představovala, že budu hrát spíš na nějaký „holčičí“ nástroj, na příčnou flétnu, nebo na hoboj. Ale v hudební škole, kam začal chodit brácha, učil tátův kamarád Tomáš Krejbich právě lesní roh. Tak jsme za ním šli, abych vyzkoušela, jestli to půjde. A ono to šlo. Tak jsem ve svých osmi, devíti letech začala hrát na lesní roh.

Slyšela jste někdy předtím jako dítě sólovou hornu? Znala jste její zvuk?
Ne, nemyslím si. Z nejranějšího dětství si pamatuji flétničky. Protože byl bratr astmatik, jezdila každý víkend celá rodina na flétnové kurzy pana profesora Žilky Pískání pro zdravé dýchání a ještě během týdne jsme k němu chodili na soukromé lekce. U pana profesora Žilky to byly to opravdu rodinné víkendy, hrály děti a zapojili se i rodiče. Říkal – „když hrají děti, vy budete hrát taky. To není nic, co by se dospělý nenaučil“. Nepamatuji si, že bychom víkend trávili jinak. Moje dětství – to je tedy zobcová flétna s panem profesorem Žilkou. Oba jsme tam s bráchou dostali už v těch dětských letech naprosto neprůstřelné vzdělání, co se týče přirozeného, dobrého dýchání.

Kateřina Javůrková (archiv respondenta)

Měla jste tedy jako osmiletá už na čem stavět.
Ano, ale výuka tehdy nešla tak rychle, jako dnes. Pamatuji se, že jsem celý první rok na hornu fakticky nehrála. Cvičili jsme dýchání a nátrubek, pan učitel to bral strašně poctivě. A táta měl neuvěřitelnou trpělivost, dokázal s námi půl hodiny kvůli cvičení dechu foukat do plamene svíčky…

I malé dítě musí mít dost velkou trpělivost, aby takové cvičení vydrželo.
My jsme to nesnášeli! Nebavilo nás to. Které dítě by tohle bavilo! Ale táta nás k tomu dotlačil, donutil. On je taková povaha. Nezajímalo ho, že nás to nebaví. Tehdy to bylo děsné, ale vyplatilo se nám to. Zdá se mi, že dnes jde všechno zbytečně rychle. Všichni chtějí co nejdřív hrát, hlavně honem honem zahrát písničku. A poctivé přípravě se mnohdy nevěnuje patřičná pozornost. Já jsem až po půl roce dostala do ruky lesničku. Nedostatek trpělivosti je, podle mě, úskalím dnešní doby.

Nezatoužila jste někdy hrát jako dítě na úplně jiný hudební nástroj?
Ano. Na violoncello. A dokonce jsem začala, ale pak jsem tu zkušenost úplně vytěsnila. Prostě jsem na ni zapomněla a vzpomínka se mi vrátila až třemi lety, když mě kolega ve filharmonii poprosil, abych mu violoncello podržela. Vzala jsem ho do ruky a najednou jsem si to uvědomila – vždyť já jsem na něj hrála!

To se dá zapomenout, že člověk hrál na nějaký hudební nástroj?
Já jsem to opravdu úplně zapomněla. Pustila jsem to z hlavy.

Kateřina Javůrková (zdroj variace.cz)

Kdy jste na něj hrála?
Bylo to v období začínající puberty, mohlo mi být tak 12 – 13 let. Hrála jsem na hornu, docela mi to šlo, hrála jsem i ve školním orchestru. Ale přitom jsem strašně moc milovala violoncello. Měla jsem doma na deskách komplet všechny cellové koncerty a pořád jsem je poslouchala. A Apocalypticu jsem poslouchala, za ušetřené peníze jsem si kupovala její cédéčka. To stálo plno peněz – za pět set korun jedno CD!

To jste musela dlouho šetřit!
To ano, ale měla jsem štěstí, vydělávala jsem si už v té době na koncertech. Hrála jsem v krematoriu.

Hrála jste v krematoriu? Od kolika let?
Tak od dvanácti. Můj učitel Tomáš Krejbich sháněl hornisty do krematoria. Pamatuji si, jak se rodičů opatrně, decentně ptal, co si o tom myslí. Jestli by mě tam občas mohli poslat, že bych si něco přivydělala. A tak jsem hrála v krematoriu na pohřbech a mohla si kupovat cédéčka.

Jak dlouho jste se na violoncello učila hrát?
Krátce. Měli jsme známou na Kladně, která učila hru na violoncello. Jezdila jsem k ní jednou týdně, violoncello v zeleném látkovém futrálu. Bylo to celé špatně. Mně to nešlo tak, jak jsem si představovala. A jak jsem už uměla na jeden nástroj hrát, nějak mi nešlo začínat na jiný znovu od nuly. Neměla jsem sama tolik vůle a trpělivosti. Chodila jsem na hodiny asi rok a pak jsem cello pokorně odevzdala a řekla jsem si „o. k., tak cellistka už ze mě už nebude“. Ale lásku k tomu nástroji jsem neztratila. Jen jsem se už držela od té doby své horny.

Belfiato Quintet (foto Adéla Havelková)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.8 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments