Večer s PKF ve znamení hoboje a anglického rohu

PKF - Prague Philharmonia zahájila komorní řadu své 27. sezóny v pondělí 21. září 2020 koncertem zasvěceným hoboji a anglickému rohu. Sólistky Jaroslava Tajanovská a Lenka Filová představily spolu se Zemlinského kvartetem program složený z originálních děl 20. století a soudobých úprav.

Jaroslava Tajanovská a Lenka Filová (foto Petra Hajská)

Přestože hlavní dramaturgickou linku dnes ztělesnila literatura pro dva zmíněné dechové nástroje, podařilo se vytvořit pestrý program. Přispěla k tomu stylová rozrůzněnost hudby minulého století, ale taktéž množství aranží zpravidla o něco starší hudby, z nichž některé byly vytvořeny přímo pro dnešní koncert. Oceňuji taktéž způsob seřazení dnešního repertoáru; obě poloviny koncerty byly časově, instrumentálně i z hlediska posluchačské náročnosti vyvážené a navíc kopírovaly stejnou souslednost: 1) skladba pro dechový/é nástroj(e) bez doprovodu, 2) skladba pro anglický roh s doprovodem smyčcového kvarteta, 3) ansámblová efektní tečka. Tento způsob hry s dramaturgií koncertu je pak potřeba vyzdvihnout o to více, že základna literatury pro toto uskupení (a zvláště pro anglický roh vyskytující se mimo orchestr) je opravdu nevelká.

Dramaturgovi však práci usnadnila možnost aranží skladeb, které se do výběru hodily. V rámci výše definované skupiny „skladby pro anglický roh s doprovodem smyčcového kvarteta“ zazněly hned dvě. Nejprve to bylo Largo ze Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka v úpravě Karla Chudého, v druhé polovině večera se představila skladba Oblivion Astora Piazzolly. Druhá ze jmenovaných se v rámci komorního cyklu PKF objevila již podruhé; tentokrát však v úpravě pro anglický roh a smyčcové kvarteto od Viktora Kozánka.

Petra Filová a Zemlinského kvarteto (foto Petra Hajská)

Viktor Kozánek měl oproti Karlu Chudému výhodnější aranžérskou pozici, jelikož neredukoval celý orchestr; přesto je však třeba podotknout, že zatímco Piazzolla úpravou nijak „neutrpěl“, Dvořákův známý kus bohužel ano. Naše ucho je už navyklé slyšet za onou úchvatnou melodií anglického rohu celý orchestr, který se přelívá jako tichá, ale velice kompaktní masa. Dnes však, přes veškeré kvality Zemlinského kvarteta, zněl Dvořák poněkud „vykostěně“; jednotlivé party smyčců se jevily jako příliš konkrétní, a tak nedaly dostatečně vyniknout anglickému rohu. Tento jev je však naprosto pochopitelný, jelikož v této úpravě byly všechny smyčce sólové, čímž nemohli dosáhnout barvy orchestru. Otázkou pak ovšem zůstává, zda má vůbec smysl vytvářet takové typy úprav, které ztratí hodně z atmosféry původního díla.

Mistrovské aranžérské dílo jsme si však mohli vyslechnout hned po Dvořákovi: původně dechový sextet Mládí Leoše Janáčka nyní v úpravě pro (přímo Zemlinského) smyčcové kvarteto od Kryštofa Mařatky. Nejen, že toto přepracování nebylo samoúčelné, ale dokonce dle mého názoru dodalo skladbě nový rozměr. Skladba zněla plně a vzhledem k větší pojivosti smyčců oproti dechům se některá místa stala barevnější a zvukově kompaktnější. Je však samozřejmé, že na výsledném dojmu se podílela především interpretační stránka. O technické vyspělosti i vzájemné sehranosti členů Zemlinského kvarteta netřeba pochybovat, velice se mi však líbil velice citlivý přístup k celkovému nastudování.

Jaroslava Tajanovská a Lenka Filová (foto Petra Hajská)

Z kompozic originálně napsaných pro dnešní (část) obsazení pak byly zahrnuty: Pastýři s Provence pro hoboj a anglický roh, op. 43 Eugéna Bozzy, Šest metamorfóz podle Ovidia pro sólový hoboj op. 49 Benjamina Brittena a na úplný závěr koncertu Kvartet pro anglický roh, housle, violu a violoncello Jeana Francaixe. Zpravidla první dvě daly vyniknout interpretačním schopnostem Lenky Filové (anglický roh) a Jaroslavy Tajanovské (hoboj). V Bozzovi přinesly náladově se proměňující dialog dvou pastevců, kteří na sebe i přes vkusnou míru zvolené agogiky hudebně navazovali a přesní byli i v homorytmických pasážích. Pro celkové vyznění zafungovala taktéž práce s prostorem. Zde naznačené technické kvality Jaroslavy Tajanovské jsme si poté mohli plně vychutnat v Brittenově sólové kompozici. Všechny části byly dobře vypracovány, přesto se však posluchač možná neubránil pocitu, že sólistka sází až moc na jistotu – že by některé části mohly být tempově odstíněnější, či charakterově detailnější, aby se tak dosáhlo větší kontrastnosti a ještě větší posluchačské atraktivity.

Jako přídavek si dnešní obsazení vzhledem k přítomnosti dvou sólistek zvolilo úpravu (bohužel nám nebyl sdělen autor) písně Zajatá z Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments