Kateřina Kněžíková – co ji čeká a kde až chorobně ráda tráví čas

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z perspektivních pěvkyní mladé generace. Již během studií na sebe upozornila řadou úspěchů. Je členkou operního souboru Národního divadla v Praze, posluchači ji mohou vidět například i v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě nebo Divadle J. K. Tyla v Plzni. Účinkovala na řadě festivalů u nás i v zahraničí, nahrála také poslední oficiální verzi české národní hymny pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Zatím poslední významnou událostí v jejím uměleckém životopisu bylo účinkování v Myslivečkově L’Olimpiade na scéně pražského Stavovského divadla v květnu letošního roku. 
V Myslivečkově opeře L’Olimpiade jste zpívala jednu z hlavních postav. Byla pro vás práce na této opeře něčím výjimečná?

Byla výjimečná v mnoha směrech a v minulé sezoně pro mě představovala vrchol celoroční práce. Opět jsem měla tu čest spolupracovat s paní režisérkou Ursel Herrmann, Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704 a v neposlední řadě se skvělými kolegy. Výsledek byl, myslím, skvělý a po všech stránkách připravený do nejmenšího detailu a právě to mi přijde tolik výjimečné. Bohužel to tak není pokaždé…

Lze nějak například srovnat nastudování a provedení Myslivečkovy opery a Händelova Rinalda?

Řekla bych, že jedinými společnými prvky by mohlo být excelentní hudební nastudování Václava Lukse a výjimečnost obou inscenací. Po stránce režijní byla však každá inscenace odlišná, co se průběhu přípravy týká. Olympiáda se nesla v duchu neustálých změn a hledání ideální podoby. Každá scéna měla několik možných verzí ztvárnění, což bylo občas komplikované po stránce zafixování role. Čtení partu bez hudební linky a permanentní diskuze byly na denním pořádku. O to to bylo na jevišti snazší a člověk se na něm cítil svobodněji. Zkoušelo se přes deset týdnů, což je v běžné praxi nemyslitelné, měli jsme postavené zkušební jeviště, k dispozici jsme měli kostýmy a veškeré rekvizity. V generálkovém týdnu bylo pak samozřejmostí zkoušet do nočních hodin, ale i přes každodenní vyčerpání jsme si práci užívali.  U Rinalda byla pak největším oříškem barokní gestika. V každé volné chvíli jsme ji buď s režisérkou, nebo její asistentkou opakovali. Ze začátku to byl pro nás jen „tělocvik“, ale postupem času se gesta přenesla i do těla a člověk se naučil mluvit rukama. Seznámila jsem se se spoustou cviků na koncentraci a používání nejen vnější, ale hlavně vnitřní energie těla, bez které by gesta nebyla čitelná. Bylo to velmi sebepoznávající.Otevírá vám tato spolupráce pomyslné dveře v cizině? Nepřemýšlíte o zahraničním angažmá?

Je to opravdu hodně těžké, obzvlášť když jste soprán. V mé dnešní pozici je ale zahraniční angažmá nemyslitelné. Ráda vyjedu na měsíc, na dva, ale být někde uvázaná tři roky, to nejde. Jsem šťastná, když mohu být součástí zahraničních angažmá mého manžela, a to mi stačí. Dělám krásnou práci a pro mě je nejpodstatnější, s kým pracuju, ne kde. 

Váš repertoár je již celkem obsáhlý, věnujete se interpretaci barokních a klasicistních děl, operám 19. století, ale i soudobé hudbě. Plánujete se v budoucnu vymezit pouze v jediné oblasti, nebo si myslíte, že pěvec by měl být všestranný? Je nějaká oblast, kterou preferujete, nebo které se spíš vyhýbáte?

Určitě se vymezovat nechci. Co chci, je držení se mého hlasového oboru a toho, co je mi blízké. Mám velké štěstí, že můj lyricko-koloraturní obor má široké využití a mohu se tak setkat s opravdu různorodým repertoárem. Preferuji samozřejmě repertoár klasicistní, ale v poslední době se velice dobře cítím ve smetanovských rolích a minimálně jednu přidám v příští sezoně do své „sbírky“. Ráda bych však dělala více písňového repertoáru. Bohužel si u nás posluchači vyslechnou raději operní árie než písňový recitál, jehož program jim často přijde neznámý.  

Na začátku srpna vystoupíte spolu s cembalistou Vojtěchem Spurným na festivalu Hudební léto Kuks. Jsou pro vás koncerty duchovní hudby v chrámových prostorách něčím povznášejícím?

Povznášející je už ten fakt, že mohu opět vystoupit s Vojtěchem Spurným. Je to úžasný dirigent, cembalista a asi nejvzdělanější člověk, kterého znám. Z každé zkoušky s ním odcházím obohacena. Duchovní koncerty jsou vedle písňových recitálů tím nejniternějším sdělením a otevřením se posluchači. Vždy je pro mne velkým svátkem a výzvou takovýto koncert interpretačně naplnit.Máte za sebou již řadu úspěchů. Jistě se v blízké době dočkáme vašeho sólového CD. Jaký repertoár byste nahrála nejraději?

Nejraději bych nahrála písňový nebo duchovní repertoár. Například písně Antonína Dvořáka, Franze Liszta, Richarda Strausse, Klementa Slavického nebo kantáty Johanna Sebastiana Bacha. Obávám se však, že tento repertoár by nebyl zajímavý pro vydavatele. 

Jaké projekty vás vůbec v nadcházející sezoně čekají?

Vedle mých běžných představení mě čeká Violetta v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Liška Bystrouška v Národním divadle v Praze, Katuška v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a obnovená představení Gloriany, na která se obzvlášť těším. V říjnu to bude speciální projekt scénického provedení písňového cyklu Zimní cesta od Franze Schuberta na festivalu Struny podzimu pod režijním vedením Jiřího Heřmana. A nespočet koncertních vystoupení.

Minulé léto jste vstoupila do svazku manželského s Adamem Plachetkou. Ovlivnilo vás to nějak profesně?

Nevím, proč by mělo. Mám však možnost se setkávat s úžasnými umělci, od kterých jsem se toho už velice mnoho naučila, a chorobně ráda trávím čas ve Vídeňské státní opeře jak na zkouškách, tak na představeních. Je to studnice inspirace. Samozřejmě vedeme s manželem hodinové rozhovory. Je mým rádcem a tím nejkritičtějším posluchačem, za což jsem mu víc než vděčná.

Hudba vás asi neustále plně zaměstnává. Máte čas se věnovat něčemu jinému, máte nějaké mimohudební koníčky?

Velice ráda cestuji, hraji badminton, čtu detektivky, ráda chodím do kina, a když si opravdu potřebuju vyčistit hlavu, tak nejraději uklízím nebo žehlím…

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Kateřina Kněžíková (*1982 Bohumín)
V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební fakultě Akademii múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La finta giardiniera), Servilia (La clemenza di Tito), Blonde (Die Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (L’elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff) a mnoho dalších. V roce 2007 a 2008 byla zařazena do nominace na cenu Thálie. V současné době je stálým hostem v Národním divadle moravskoslezském.

V rámci své hudební činnosti spolupracovala s dirigenty, jako je Serge Baudo, Jiří Bělohlávek, Ascher Fisch, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Robert Jindra,Václav Luks, Enrique Mazzola, John Nelson, Tomáš Netopil, a s významnými hudebními tělesy jako Pražská komorní filharmonie, Česká filharmonie, Camerata Salzburg, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, Collegium 1704, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších. Vystupuje na mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (Mezinárodní festival Pražské Jaro, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Svatováclavský hudební festival, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Music Bridge Prague – Dresden, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

(Zdroj: osobní stránky Kateřiny Kněžíkové)

www.katerinaknezikova.com 

Foto archiv K. Kněžíkové, H. Smejkalová, archiv