„Každého cizince popravit…“ Händelovo pasticcio Oreste ve Vídni

Vezmu to tentokrát pro změnu od konce: Výtečně se zpívá. Americký kontratenor Eric Jurenas (Oreste) ovládá hlas dokonale, rozsah, koloratury na jedné a plynulá legata na druhé straně, dynamické odstíny, rytmus, žádná z vokálních nástrah ho nepřekvapí, zvuk je plný, rejstříky vyrovnané, poslechový požitek. Výteční jsou také Carolina Lippo (Ifigenia), Julian Henao Gonzales (Pilade), Matteo Loi (Toante), který by ovšem už měl trochu dát pozor na šarži „systemizovaného zloducha“ (naprosto stejně ztělesnil Císaře v Ullmannově Císaři Atlantidy), Florian Köfler (Filotete) – a rovněž Frederikke Kampmann (Ermione), která sice ohlásila indispozici, ale na jejím výkonu patrná nebyla. Všichni byli při věci i herecky, ačkoli je režie nepostavila před nijak snadnou úlohu.

Pro pasticcio uvedené poprvé 18. prosince 1734 v Covent Garden využil Georg Friedrich Händel hudbu z patnácti svých starších děl. K dispozici měl vynikajícího kastráta Giovanniho Carestiniho a další pěvce, jejichž schopnosti dobře znal. Libreto Giovanniho Gualberta Barlocciho bylo pro londýnské poměry upraveno, doplněno o balet, recitativy napsal Händel nové.

Režisér Kay Link se pokusil o vytvoření spojovací linie mezi řeckým dramatem dědičné viny a dneškem, což u příběhu Ifigenie a jejího bratra Oresta není obtížné. Ifigenie je vyhnankyně, kterou zachrání bohyně Artemis, otcovrah Orest je uprchlík, za svůj čin pronásledovaný Eryniemi. Sejdou se v Tauridě, ale Ifigenie bratra nepozná; když měla být obětována, byl Oreste ještě chlapec. Tauridě vládne krutý Toante, sužovaný strachem z věštby, že ho o vládu připraví jakýsi Oreste. Proto má být pro jistotu zabit každý cizinec, který se v jeho říši objeví. Oproti známému mýtu a Euripidově předloze, z níž veškerá pozdější zpracování čerpala především, je v libretu přidělena role také Orestově manželce Ermione, která se vydá svého muže spolu s jeho přítelem Piladem hledat, dostane se na Tauridu a vyvolá chtíč krále Toanteho. Erotický motiv je součástí zápletky, přistupuje také motiv věrného přátelství, reprezentovaný Orestovým druhem Piladem, a motiv politického přeběhlictví, zastoupený Toanteho generálem Filotetem.

Nevítaní cizinci a strach z neznámého ohrožení, to jsou pocity dneška, a z nich režisér Kay Link ve spolupráci se scénografkou Olgou von Wahl vyšli. Pravou stranu jeviště tvoří cosi jako maketa letadla; do jeho útrob se ukládají bomby, Toantemu slouží jeho trup jako „velín“, úkryt, palác. U levého portálu je jakýsi turniket, který pustí příchozí dovnitř, ale už nedovolí odejít. Z provaziště se občas spustí sledující „oko“, kamera nebo mikrofon – prostředky Toanteho policejního státu. Ve smyslu své aktualizace odstranil režisér lieto fine, kdy „Oreste zvěstuje lidu tauridskému znovuzískanou svobodu, slibuje lepší budoucnost a velebí věrnost své manželky“.

Kay Link mění vyznění pasticcia po „mackbethovsku“. Cizinci uniknou s pomocí Ifigenie Toanteho rozsudku, krutovládce je Orestem (podle věštby) zbaven moci. Ale na jevišti vidíme užaslého Pilada nad zakrvácenou Toanteho mrtvolou, Ifigenii zbavenou atributů a funkce kněžky (a ve spodním prádle) a překvapenou, téměř s odporem se od svého muže odvracející Ermionu. Oreste se proměnil v nového tyrana a všechno může začít znovu. K tomuto závěru spěje režisér od začátku a logickou linii příběhu sleduje.

A přesto: podceňují nás (diváckou veřejnost) skutečně režiséři natolik, že nás považují za neschopné pochopit nadčasové poselství? (Také bych skutečně ráda už jednou viděla jiné kostýmy než maskáče…) A hlavně: Režisérova promyšlená snaha koliduje s hudbou. Co zbývá zpěvákovi během dlouhých sinfonií (baletní scény byly vypuštěny) a při áriích da capo, než rozpačitě postávat, přecházet nebo gestikulovat… Proč by se příběh nemohl odehrávat ve dvou rovinách, když už režisér na přesunu do dneška trvá? Co kdyby v takových situacích představitel „odhodil civil“, stal se „pouhým“ zpěvákem a vrátil se (například s pomocí osvětlení) na chvíli do baroka? Zde ovšem vidíme snahu vyhrát detailně každou situaci, takže se Ermione musí za zpěvu obtížné árie vysvlékat z „neoprenu“ (připlula na Tauridu pod vodou a vylézá z orchestřiště), ze zavazadla lovit součásti oděvu a měnit se v ženu-vampa, a podobných nápadů se najde víc. Včetně i poněkud přihlouplých, jako když se Filotet snaží získat Ermionu nejen květinou, ale také bonboniérou (ze které na poslední chvíli odstraňuje cenovku) nebo vlastnoručně upečenou bábovkou. Je obdivuhodné, jak se s tím vším zpěváci vyrovnali. A jak to tak bývá, při aktualizaci dochází také k rozporu s textem – například už na samém začátku, kdy Ifigenie při prvním spatření Oresta konstatuje podle jeho oděvu, že bude zřejmě „vznešený“, ten však rozhodně vznešeně nevypadá.

Každopádně je ale namístě poděkování za uvedení téměř neznámého Händela, a všem představitelům – a zejména souboru Bach Consort Wien s dirigentem Rubénem Dubrovskym – za skvělé výkony.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

 

Georg Friedrich Händel:
Oreste
Dirigent: Rubén Dubrovsky
Režie: Kay Link
Scéna a kostýmy: Olga von Wahl
Světla: Franz Tscheck
Bach Consort Wien
Premiéra 6. března 2017 Wiener Kammeroper Vídeň
(psáno z reprízy 11. března 2017)

Oreste – Eric Jurenas
Ermione – Frederikke Kampmann
Ifigenia – Carolina Lippo
Pilade – Julian Henao Gonzalez
Toante – Matteo Loi
Filotete – Florian Köfler
Un guardiano – Gabriel Scheib

 

www.theater-wien.at