Každý žák je osobnost, která potřebuje prostor, říká kandidátka na ředitelku Pražské konzervatoře Veronika Höslová

Zkušená pedagožka a manažerka školy pracuje na Pražské konzervatoři od roku 2001, posledních šest let jako zástupkyně ředitele. Od srpna 2024 řídí tento kolos čítající 550 žáků a 250 pedagogů erudovaně a s velkou empatií. Ve své pedagogické práci se zaměřuje na předmět intonace, proto se nejen na půdě školy setkává s lidmi mnoha oborů. Ne každý však ví, že Veronika Höslová je také aktivní výkonnou umělkyní, jejíž jméno se objevuje na seznamu mnoha ansámblů a sborů.

Pojďme nejdříve představit vaši osobnost – jak jste se dostala k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Tatínek byl magistr farmacie, maminka učitelka v mateřské škole, pradědeček byl pedagogem deskriptivní geometrie. Hudba mě ale od dětství provázela, protože už od malička jsem chodila do “hudebky”, prošla jsem klasickým vzděláním v oborech klavír a zpěv v ZUŠ v Černošicích, zpívala jsem v dětském a dívčím sboru. Poté jsem ve šlépějích svých předků šla studovat pedagogickou školu, ale hudbu jsem neopustila, vystudovala jsem obor český jazyk a hudební výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Souběžně jsem soukromě studovala zpěv u profesorky Marie Urbanové. Už při studiu jsem zároveň učila na ZUŠ v Řevnicích a zpívala v nejrůznějších ansámblech. V devadesátých letech jsem společně se Zdenkou Součkovou založila chlapecký pěvecký sbor Pueri Gaudentes, který dosud působí při ZUŠ Šimáčkova na Praze 7. To ještě nebyl internet, mám v živé paměti, jak jsme ručně malovali plakáty a chodili po školách dělat nábory. Co se týče mé aktivní umělecké činnosti, považuji se za sborovou a ansámblovou zpěvačku (slovo pěvkyně, které bylo použito nedávno v nějakém článku, moji činnost moc nevyjadřuje), nejlépe se cítím v malých uskupeních, kde mohu být pouze sama za sebe a svůj part, ale v týmové souhře.

Které osobnosti vás v kariéře nejvýznamněji ovlivnily?
Vedle již výše zmíněné Marie Urbanové to byl profesor Jiří Kolář, sbormistr Iuventus Pedagogica, který mě hodně ovlivnil i v pedagogickém a profesním směřování. On byl tím, kdo mě přivedl k metodice výuky intonace, na kterou se dlouhodobě specializuji a která je mou srdeční záležitostí. K dalším významným osobnostem patřil Jiří Linha, v jehož profesionálním vokálně instrumentálním souboru Linha Singers jsem působila jako sopranistka v devadesátých letech. Pan Linha dokázal svými skvělými aranžemi zpřístupňovat klasickou hudbu nejširšímu publiku a zpívat u něj byla obrovská škola muzikantství a týmové spolupráce.

Pokud je mi známo, tak se hodně zabýváte také historicky poučenou interpretací staré hudby.
Zapojila jsem se do práce ansámblů jako jsou Musica Florea, Musica Fresca, Gutta musicae a Collegium Floreum. S Musicou Floreou Marka Štryncla jsem spojena už skoro třicet let, máme za sebou desítky nádherných koncertů, natáčení a operních představení. Vloni jsme provedli Durónovu Válku obrů nejdříve v prostorách HAMU na mobilní barokní scéně Florea Theatrum (recenze zde a zde), a poté v zámeckém divadle v Českém Krumlově v rámci tamního festivalu, letos se chystají další reprízy tohoto úspěšného představení. Kromě staré hudby také nesmírně ráda účinkuji v jakýchkoliv sborově orchestrálních uskupeních, fascinuje mě umělecká, společenská i lidská atmosféra každého projektu, která je vždy jedinečná a neopakovatelná.

A už se pomalu dostáváme k tomu, že od roku 2001 působíte na Pražské konzervatoři. Myslíte si, že je pro vaše studenty důležité, že vás a vlastně všeobecně svého pedagoga vidí aktivně vystupovat?
Letos je to právě 25 let, co jsem vstoupila na Pražskou konzervatoř jako pedagožka. Tím, že učím intonaci, pro muzikanty tak důležitý předmět, mi rukama prošly stovky studentů všech možných oborů. A pro žáky je opravdu důležité vidět, že jejich pedagog je také člověk, který teorii používá v praxi. Z pohledu managementu školy jsem velice ráda, že u nás působí v roli pedagogů mnoho vynikajících uměleckých osobností, které mají zároveň svou uměleckou kariéru. Je velkým úkolem vedení školy pomoci skloubit jejich umělecký a pedagogický život s ohledem na zachování kontinuity a stability výuky, to jsem také uvedla ve své koncepci a chtěla bych se tomu věnovat.

Pražská konzervatoř, ač není kulturní institucí, má ovšem velmi bohatý kulturní program.
To máte úplnou pravdu. Za rok na Pražské konzervatoři proběhne kolem 300 koncertů, z toho cca 80 absolventských koncertů a dále koncerty jednotlivých oddělení. Máme zde smyčcový orchestr, velký symfonický orchestr, barokní orchestr a od letoška navíc bigband.

Škola disponuje sálem pro více než 300 posluchačů, a navíc máme krásný barokní sál v Pálffyho paláci a také Divadlo Na Rejdišti pro hudebně dramatické, operní i populární oddělení. Šest let pracuji na postu zástupkyně a od 1. srpna 2024 jsem byla jako statutární zástupkyně školy pověřena zřizovatelem vedením instituce do doby jmenování nového ředitele. Po celou dobu se snažím v této nestabilní situaci udržet složitý mechanismus školy v běhu tak, aby neutrpěla kvalita výuky ani kvalita projektů, které jsme jako škola měli v plánu.

Kdybych měla jmenovat konkrétně, z těch velkých projektů se nám podařilo letos uskutečnit operní představení Křídový kruh od A. Zemlinského, proběhlo několik premiér na oddělení herectví, dále muzikál na oddělení populárního zpěvu My se vám ozvem a 14. dubna jsme v Rudolfinu uspořádali mimořádný koncert našich dvou špičkových absolventů, klavíristky Anny Pham a fagotisty Štěpána Jinka za doprovodu Symfonického orchestru Pražské konzervatoře. Na 16. června chystáme openair koncert před Rudolfinem, kde vystoupí náš bigband se sólisty.

Jaký by měl z vašeho pohledu být přístup Pražské konzervatoře k žákům?
V době pandemie covidu bylo dost narušeno psychické zdraví mladé generace, u muzikantů a umělců je to ještě markantněji vidět, protože jsou svým založením citlivější, jsou to lidé, kteří hodně pracují s emocemi.

Pro nás jako vedení školy je to velké téma a pro mě osobně je každý jednotlivý žák osobností, které je třeba poskytnout komplexní zázemí pro rozvoj jejího talentu. Měli bychom ho co nejcitlivěji provázet a pomoci mu najít jeho cestu: je jedno, zda to bude kariéra sólisty v Metropolitní opeře nebo na světové houslové scéně, profesionála v České filharmonii, pedagoga na ZUŠ nebo na základní škole nebo zda se rozhodne po maturitě pro úplně jiný obor. Škola by všem svým žákům měla vytvořit profesionální a podporující zázemí, učit je týmové práci při zachování jejich individuality. Studium konzervatoře klade na žáky vysoké nároky, a proto je nezbytné systematicky podporovat jejich profesní odbornost uměleckou a pedagogickou, psychickou odolnost a duševní sílu tím, že budou často vystupovat na koncertech, hostovat v orchestrech, operních a divadelních souborech, účastnit se soutěží, seminářů a festivalů. Byla bych ráda, kdyby si každý náš absolvent dokázal najít pro sebe to správné místo v životě.

Z vašich postojů je zřejmé, že svou práci na Pražské konzervatoři, své kolegy, a především každého jednotlivého žáka máte upřímně ráda. To vás pravděpodobně vedlo k tomu, abyste se přihlásila do výběrového řízení a ucházela se o post ředitelky. Můžete nám alespoň trochu osvětlit proces, jakým dochází ke jmenování ředitele Pražské konzervatoře?
Magistrát jmenuje osmičlennou komisi, která je složená z několika zástupců magistrátu, České školní inspekce, pedagogicko-psychologické poradny, odborníka z praxe a také je zde pedagog školy zvolený tajnou volbou přímo ve škole a člen Školské rady za studenty. Do výběrového řízení se přihlásilo 14 zájemců, z nichž komise vybrala 5 vhodných kandidátů. Komisí jsem byla informována, že jsem zvítězila s výrazným náskokem před ostatními uchazeči, a že budu komisí navržena Radě na jmenování. Standardní postup je, že vítěze Rada schválí a jmenuje vítěze konkurzu.

Nejbližší zasedání je plánováno na 5. května 2025, ale zatím nevíme, jestli bude jmenování na programu.

Budeme tedy spolu s vámi s napětím sledovat, jak dopadne hlasování Rady HMP.