Kde a jak se v člověku začne ozývat volání stát se hudebníkem?

Alfred Brendel o životě s hudbou: Netrpělivost nebyla mou nectností. Velký klavírista vzpomíná ve svých pětaosmdesáti letech na to, jak hrál, skládal, žil, miloval, a podivuje se, jak to všechno dokázal.

(The Guardian – 29. ledna 2016)

Kde a jak se v člověku začne ozývat volání stát se hudebníkem? Mohou ho podpořit umělecké aktivity a estetické sklony rodiny, možnost navštěvovat koncerty a operu už od raného věku, mít přístup k nahrávkám a YouTube. Nic z toho neovlivňovalo mé rozhodování. Neměl jsem ani intelektuální zázemí. Od šestnácti let jsem neměl vysokoškolského pedagoga hry na klavír. Navykl jsem si proto objevovat věci sám a to mi pomohlo zůstat myšlenkově maximálně nezávislý.

První recitál, který jsem měl v sedmnácti letech, vyslal jasný signál. Moje pesimistická matka se po zdvořilém přijetí podvolila. Podle ní by to nebyla solidní budoucnost středostavovského akademika – riziko nebylo možné odhadnout. Ale dostal jsem možnost ho podstoupit. Už několik let předtím jsem koketoval se všemi možnými uměleckými formami. Skládal jsem sonety, které zněly hlubokomyslně, ale nic neříkaly, studoval jsem kompozici, ale také jsem kreslil a maloval sebe, své přátele a cokoliv mi přišlo na mysl.

Netrpělivost nebyla jednou z mých nectností. Cítil jsem, že mám hudební talent, ale byl jsem opatrný, když jsem si představoval, kam až by mě mohl dovést. Chápal jsem to jako dlouhodobou záležitost a doufal jsem, že v padesáti letech budu umělcem jistého věhlasu. Velcí umělci jako Edwin Fischer, Alfred Cortot a Wilhelm Kempff, jejichž vystoupení jsem měl možnost slyšet, mi ukazovali, čeho bych se měl snažit dosáhnout. Některé z jejich nejpodnětnějších vystoupení mi zůstaly v paměti dodnes.

Bylo mi čtrnáct let, když skončila válka. Měl jsem velké štěstí, že jsem nemusel nastoupit do armády. Skutečnost, že jsem prožil několik školních let v zemích, kde vládli Ustašovci nebo nacisté, ovlivnila velkou měrou můj pozdější pohled na život. Zkušenost války, bomby, lidé, kteří byli pyšní na to, že jsou političtí „věřící“, směšné hlasy Hitlera a Goebbelse v rádiu, pohled na Židy s připnutými žlutými hvězdami a zkušenost války blížící se k místu, kde jsme s matkou zůstali, zanechala v mé paměti velkou zásobárnu informací. Ve zpětném pohledu mi tyto informace ukazovaly, čeho by se měl svět vyvarovat a učinily ze mě navždy skeptika.

Minuly roky válečného chaosu a já jsem se ocitl bez domova a bez klavíru. Uvědomil jsem si, že je tu velká oblast, která si žádá kompenzaci. Měl jsem dojem, že výtvarné umění, hudba, literatura a divadlo je, jak prohlásil i Nietzsche, jediným odůvodněním života a světa. Dospěl jsem k názoru, že svět je absurdní a vnímání směšné stránky absurdity je rozumná strategie přežití.

Vedle smyslu pro řád, který jsem si osvojil díky hudbě, jsem začal oceňovat také hodnotu nonsensu. Nejen poetické území objevené Edwardem Learem, ale nonsensovou složku reality. Prohlášení Dada není ničím, je tedy vším mi otevřelo svět, který se vzpírá omezení intelektu.

Jako dítě jsem hrál v dětském divadle a chodil do kina na filmy Charlieho Chaplina, Harolda Lloyda, Bustera Keatona. Fascinace filmem mi zůstala a vyvrcholila sérií filmů s názvem Mezi hrůzou a smíchem, jejichž natáčení jsem před pár lety inicioval. Velké herecké umění na divadle stejně jako ve filmu mě nadále inspiruje k hraní rolí jako hudební umělec a pojímat každou skladbu jako divadelní postavu.

Od svých dvaceti let jsem měl možnost nahrávat. Pro své osobní účely jsem byl už zvyklý používat švýcarský magnetofon s mikrofonem, dárek mého přítele. Pro mladého hráče může trvat poměrně dlouho, než se naučí dobře poslouchat sám sebe. Jeden z paradoxů, s kterým se potýká každý pianista, je, že musí předvídat zvuk a současně se soustředit na to, co se děje v přítomném okamžiku. Za své padesátileté kariéry v nahrávacích studiích jsem měl to privilegium mít stále přehled o své vlastní hře, reagovat, rozhodnout, co by bylo dobré opravit, a pokud možno uchovat vzácné okamžiky.

V padesátých letech se Vídeň stala lovištěm rozličných amerických nahrávacích společností. Byly tu k dispozici kvalitní sály a mladí talentovaní hudebníci se jen hrnuli. V poválečných letech byly nahrávací prostory ve městě rozděleném na britskou, americkou, francouzskou a ruskou zónu levné a formulace smluv náležitě neurčité. Na trh se právě dostala dlouhohrající deska se spoustou hudby, která předtím nebyla nikdy nahrána. Od roku 1956 jsem měl kalendář zaplněný termíny nahrávání. V následujících desetiletích se technologie vyvinuly od nahrávek mono přes stereo k digitálním. Od dlouhohrající desky přes kazety k CD. To je také jedním z důvodů, proč jsem měl možnost opakovaně nahrát části svého repertoáru. Ale byly k tomu i jiné důvody: důvěra, kterou ve mě vkládala nahrávací studia, a celkem slušný komerční úspěch.

Velký počet nahrávací termínů mi ale nebránil ve vystupování s významnými orchestry a v uvádění recitálů. Množství práce ve studiu a na pódiu bylo vyvážené, a proto jsem dělal rád obojí. Vzniklo také několik živých nahrávek, které pak vydalo vydavatelství Philips. Mikrofony byly na pódiu a výsledek se zdál být přijatelný. Zvláště jsem si cenil nahrávek velkých a náročných děl jako byly Beethovenovy Sonáty pro kladívkový klavír nebo jeho Diabelliho variace. Oběma nahrávkám se podařilo úspěšně prezentovat tato díla v jednom velkém oblouku.

Vedle nahrávání a koncertů se začal objevovat můj druhý život: život literáta. Eseje o hudbě, hudebnících a zvláštnostech mé klavírní kariéry doplnilo později psaní poezie. K mému překvapení se mi tak odhalil můj další talent. Humor, komedie a groteska mi nebyly nikdy cizí, ale tato nová zkušenost mi ukazovala, že v mém nitru je cosi, co mě chce povzbudit a potěšit.

Když jsem v roce 2008 po šedesátileté kariéře přestal koncertovat, věděl jsem, co budu dělat. Vyučovat, propagovat své knihy a napsat další, věnovat se mladým pianistům a především vést smyčcová kvarteta. Co jsem nepředvídal, byly fyzické obtíže stáří, z nichž částečná ztráta sluchu byla tou nejzávažnější. Dostavila se ale také pozitivní překvapení. Například rozhodnutí zpřístupnit kompletní kolekci mých nahrávek pro vydavatelství Philips/Decca, rozhodnutí, které mě ohromilo. Nikdy jsem totiž předtím nespočítal, jak velký počet CD (celkově 114) mám na svědomí!

Při zpětném pohledu dokáži jen stěží pochopit, kdy jsem to vlastně všechno stihl. Koncertovat, psát, přemýšlet, žít, milovat. Dokázal jsem se nikdy nenudit nebo nezahálet, a přitom jsem měl vždycky dostatek spánku. I když jsem miloval hru na klavír, nikdy mě k hraní nic nenutilo a na pódium jsem vstupoval vždy z vlastní vůle. S koncem své koncertní kariéry jsem neuronil ani slzu. Jak to celé shrnout? Život jako celek je do značné míry tajemný.

Přeložil Ondřej Lábr