ské filharmonie (8)
Texty Ivana Medka (77)
V sérii pořadů pro Divadlo hudby věnovaných 70. výročí České filharmonie se Ivan Medek v roce 1966 především zabýval Talichovou érou. I proto, že jméno Václava Talicha nebylo v té době ještě zbaveno nánosu křivd a nepravd. O to naléhavější bylo připomínat hodnoty, které Talich České filharmonii i tuzemskému interpretačnímu umění dal. Talich vychoval z filharmoniků umělce a pozvedl orchestr na mezinárodní úroveň, což se potvrzovalo doma i v zahraničí. Jenže mimořádný význam jeho práce, který je dnes zřejmý a uznávaný, byl ve své době napadán, a tak k Talichově éře patřily také konflikty a neporozumění. I proto v roce 1931 z České filharmonie na čas odchází. Ivan Medek zachycuje okolnosti tohoto odchodu (a posléze návratu).
***
Od roku 1919, kdy se stal šéfem orchestru, vedl Václav Talich Českou filharmonii bez přerušení až do roku 1931. Z řadových orchestrálních hráčů, mezi kterými bylo jen málo skutečných osobností, vychoval za tato léta opravdové umělce. Koncerty České filharmonie se staly nejen hlavní částí pražského hudebního života, ale i středem pozornosti hostů, kteří k nám pravidelně jezdili. A také zahraniční zájezdy Filharmonie znovu a znovu potvrzovaly, že máme orchestr skutečně mezinárodní úrovně. V roce 1931 se posledním filharmonickým zájezdem do Itálie Talich rozloučil se svým orchestrem na další dvě sezony. Proč? Bylo to nutné? Došlo mezi orchestrem a dirigentem k nějakému zásadnímu nedorozumění?
Tyto i jiné otázky rozvířily hladinu pražského hudebního života a Talich na ně odpověděl článkem v Lidových novinách, kde mimo jiné psal: „Když jsem se v roce 1919 postavil v čelo České filharmonie, počal jsem orchestr školiti na základně zkušeností nabytých v cizině a u Českého kvarteta. Nepopírám, že v českém hudebníku je velké přirozené nadání, temperament a vášeň, avšak záhy mi bylo jasno, že mu chybí disciplinovanost a úcta k notě, předpisu, proto první léta mé činnosti v České filharmonii byla léty příprav a školení. Po roce 1924 nastal přelom v mé pražské činnosti. Byl jsem zván cizinou. Ne na státní útraty, ne pro výměnné koncerty, nýbrž jako dirigentská kvalita. Nastala dělba mé činnosti mezi Prahou a cizinou, která mne stavěla před úkol absolvovat v jedné, nadměrně rozšířené sezoně vlastně sezony dvě. Léta kvapí, nervová otužilost se zeslabuje a tu jsem se počátkem listopadu 1929 rozhodl pro definitivní návrat do vlasti. Při nejistotě našich uměleckých poměrů vázal jsem tento návrat na jmenování profesorem dirigentské školy Pražské konzervatoře. Upozorňoval jsem předem, že rozhodnutí musím mít do 1. října 1930, poněvadž jsem věděl, že ve Stockholmu mi bude nabídnuta nová smlouva. Bohužel, rozhodnutí o mém jmenování do určené lhůty nepadlo. Padlo ale slovo v posledních dnech: Nepotřebujeme dirigenta, potřebujeme umělce. – Toto slovo vyšlo z řad, ve kterých se svého času prohlašovalo, že Dvořák je balvan na cestě české hudby, který musí být odvalen. Vidím v citované větě jenom obměnu oněch názorů a je mně hrdostí a radostí, že se mohu jako malý kamínek položit vedle onoho velkého balvanu, jako kamínek, který musí být pravděpodobně také odstraněn. Zdá se mi zbytečným zdůrazňovat, že nejdu z Prahy rád. Byť svou neústupností a bezohledností jsem snad podnítil mnohdy zbytečnou animositu proti sobě, zůstanou léta strávená v orchestru ČF, v onom kruhu vytrvalých a nadšených spolupracovníků, nejkrásnější vzpomínkou mého života…“
Pak Talich dále pokračuje v rozboru hospodářských problémů ČF, zdůrazňuje nutnost zajištění orchestru, aby se mohl věnovat opravdu umělecké práci a aby i společenské postavení filharmoniků bylo opravdu důstojné. I když se to všechno nestalo a Talich musel ještě dost dlouho čekat, než byl uznán profesorem mistrovské školy Pražské konzervatoře, přesto se jeho pobyt v cizině zkrátil na dva roky. V této době ovšem stále jezdil domů a dirigoval některé filharmonické koncerty. V době jeho nepřítomnosti Filharmonie improvizovala. Zvala vynikající zahraniční hosty v čele s B. Walterem, Molinarim, Kleiberem, Szellem, Buschem, Krausem, Zemlinskym, Malkem aj. Praha měla pověst mezinárodní hudební metropole. Vyrůstalo u nás vzdělané a nezávislé kulturní obecenstvo. A přesto byla tato situace neudržitelná. Žádný orchestr nemůže trvale žít bez jednotného vedení. Nesmíme zapomínat, že Talich u nás v ČF nevytvořil nějaký výborný a neutrální orchestr, ale vynikající orchestr český. A tato skutečnost vždycky byla a bude nejsilnější zbraní ČF ve světové konkurenci. To ovšem předpokládá, že v čele orchestru stojí umělec, který těmto rysům rozumí, chápe tradici české hudebnosti a dovede na ni tvůrčím způsobem navazovat. Pak se i účast zahraničních umělců jeví v pozitivním světle a je přínosem.
Bylo jasné, že to bez Talicha nepůjde. Po dvou letech se tedy vrátil domů a začal pracovat se zdvojnásobenou energií, jako by chtěl orchestru i posluchačům vynahradit dobu své nepřítomnosti. Hrál Suka, a to souborně celé jeho symfonické dílo ke skladatelovým šedesátinám v roce 1934. A skvěle. Zároveň v této době začala ČF vyjednávat nahrávání desek a další zájezdy. Podepsala tehdy výhradní smlouvu s anglickou společností HMV, pro kterou pak natáčela až do roku 1946, kdy se stala hlavním orchestrem našeho GP (gramofonového průmyslu – pozn. red.). Při svých zájezdech do Anglie, Belgie a Francie nahrála ČF jedny ze svých prvních snímků. Měli bychom si jejich poslechem připomenout tuto zajímavou dobu a vzpomenout na některé vynikající jednotlivce Talichova tehdejšího orchestru.
(zvuk – Dvořák: Symfonie d moll – I. věta – snímek HMV)
Dvořák: Symfonie e-moll Z nového světa – Finale – snímek HMV
Smetana. Vltava – snímek HMV
– přestávka –
zvuk – Suk: Pohádka – Radúz a Mahulena – I. věta)
Jsou to všechno historické snímky a musíme poslouchat pozorně a s otevřeným srdcem, bez lékárnických vah nároků technických.
Po válce se nahrávalo na vosky, vpodstatě stejnou technikou jako dřív. Přelom způsobil až magnetofonový pásek a pak ovšem mikrodeska. A tak první Talichovy desky z let po r. 1948 jsou ještě na standardních deskách. Například Mozartova Koncertantní symfonie.
(zvuk – Mozart: Koncertantní symfonie – II. věta)
A pak přišla Televise – bohužel až v roce 1955 v jarních měsících, kdy Talich už veřejně nedirigoval. Přesto nám jej uchovala i v obraze.
(film – Dvořák: Slovanské tance – 1., 2., 3., 4.)
(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
