Když cesta není cíl. Barenboim v Mahlerově Deváté

Martin Jemelka, 21.11.2015 15:17

Provedení Mahlerovy Deváté symfonie D dur (1908–1909) je ve Vídni vždy velkým svátkem. Nejinak to bylo v pondělí 16. listopadu 2015, kdy jsem ji ve Velkém sále Vídeňského koncertního domu slyšel letos již podruhé (recenzi koncertu 21. května 2015 najdete zde ). Tentokrát na pódiu neusedl Rozhlasový symfonický orchestr ORF, ale sami Vídeňští filharmonikové, kteří dílo po skladatelově smrti († 18. května 1911) premiérovali 26. června 1912 pod taktovkou skladatelova učedníka Bruna Waltera. A na pódium Koncertního domu tentokrát nevkráčel stále ještě mladý německý dirigent Cornelius Meister, hudební ředitel Rozhlasového symfonického orchestru ORF, jehož hluboké afinity k české hudbě Martinů a Dvořákově by si měli čeští koncertní pořadatelé konečně povšimnout (jen v této sezoně provedl, nebo ještě nastuduje Dvořákova díla Vodník a Svatební košile nebo Martinů Druhou symfonii), ale stálice vídeňských koncertních pódií Daniel Barenboim.

Z jeho schubertovského recitálu ve Velkém sále Vídeňského spolku hudby jsem v květnu letošního roku odcházel sice uspokojen, nikoliv však zasažen, natož proměněn poselstvím Schubertovy klavírní tvorby. Barenboim se v posledních letech definitivně projevuje spíše jako hudební architekt a zkušený tektonik než jako precizní kreslíř. Detail, podstatný i nepodstatný, je pro Barenboima pouze součástí výsledného sdělení, před nímž nejčastěji ustupuje stranou. Předpokládal jsem, že Mahlerovu Devátou hravě zvládne – dirigoval ji ostatně zpaměti – i když na úkor detailu. Předpoklady se naštěstí ukázaly být správnými jen do určité míry, jakkoliv Barenboim jednolitému toku jednotlivých vět a směřování čtyřvěté kompozice napomáhal hybnými tempy, hlavně v závěru obou středních vět. Zatímco v ländleru na místě druhé věty bylo možno accelerando v závěru věty chápat jako špetku toho vlastního interpretačního koření, ve finále následujícího ronda-burlesky už bylo zvolené tempo na hranici technických možností jednotlivých hráčů i celých skupin a mařilo transparentní poslech a orientaci v polyfonním předivu hlasů.

Přestože jsem nezažil Neumannova provedení Mahlerovy Deváté symfonie a přestože se vyhýbám srovnání studiových snímků a živých koncertů, vzpomněl jsem si na Neumannovy nahrávky, kterým je v posledních letech vytýkána určitá povrchnost: podobně jako Barenboimův přístup preferovaly celek před detailem, voněly však střední Evropou a nesly pečeť důvěrné znalosti středoevropských kořenů mahlerovských hudebních idiomů. Barenboimův Mahler je však zvukově příliš objektivní, stěží bych se zavřenýma očima poznal, že před orchestrem stojí Barenboim, a nikoliv některý z jeho kolegů. Druhým problémem Barenboimova nastudování byla zvolená dynamika, minimálně jdoucí k piano, což nepřipisuji na vrub dvanácté řadě v parteru, do níž jsem byl usazen, ale spíše na aktuálnímu kolektivnímu zvukovému projevu filharmoniků, které jsem obdobně „halasně“ slyšel hrát v Brucknerově Deváté pod taktovkou brzy osmdesátiletého Zubina Mehty (recenze koncertu z 13. března 2015 najdete zde ). V preferované dynamické hladině kolem mezzoforte se jen stěží prosazují střední hlasy a sóla dřevěných dechových nástrojů. Jedinou výjimkou byla střední část vstupní věty Andante comodo, v níž Barenboim po několik taktů nechal nad všemi nástroji čnít rytmickou figuru dvojice harf, až při současném upozadění kantabilní fráze vysokých smyčců dosáhl účinku skutečně psychedelického. Jednou vlnou si publikum v přízemí poposedlo, jak obtěžující byl tento vjem.

Podobných míst však Barenboim v Mahlerově partituře akcentoval jen nemnoho, ačkoliv měl k dispozici u prvního pultu Rainera Honecka, u flétny Karla-Heienze Schütze, u klarinetu mladšího z „vídeňských“ Ottensammerů Daniela a u fagotu Štěpána Turnovského. Neodvážil bych se Barenboimův přístup nazvat povrchním, jako stratég s taktovkou v ruce je však příliš zahleděn k cíli: cesta k tomuto cíli pro něj nemá smysl sama o sobě, je jen pouhou cestou. Kdo se těšil na putování krajinou Mahlerovy duše, musel být do určité míry zklamán. Publikum však vídeňský orchestr číslo jedna a jeho pravidelného hosta odměnilo ovacemi.