Ti nejlepší z (vídeňské) klasiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mistři a mistříčci
České země se již po desetiletí chlubí, že jsou kvartetní velmocí. Celá řada českých kvartetních souborů různých generací a umělecké úrovně ostatně na koncertních podiích defiluje i v současnosti. Silná interpretační tradice a početnost českých kvartetních souborů, z nichž některé jsou „doma“ spíše za hranicemi než v našich luzích a hájích, dávají často zapomenout na kvality smyčcových kvartet sousedních států, když mám na mysli přinejmenším Německo a Rakousko, země holedbající se neméně slavnou kvartetní tradicí. Ke smyčcovému kvartetu dobových nástrojů Quatuor Mosaïques, personálně spojenému s ansámblem starých nástrojů Concentus musicus Wien, který v interpretaci vídeňských klasiků nemá ve svém oboru konkurenci, jsem si pro sebe definitivně připojil i kvartetní soubor moderních nástrojů Artis Quartett (Peter Schuhmayer, Johannes Meissl, Herbert Kefer, Othmar Müller), který se v Brahmsově sále Vídeňského spolku hudby představil ve čtvrtek 12. března 2015 atraktivním programem kombinujícím Mozartův Disonantní kvartet C dur KV 465 s Haydnovými instrumentálními meditacemi Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži Hob. XX:Ib, tentokrát ovšem v novodobé úpravě pro smyčcové kvarteto se sólovým sopránem (Ildikó Raimondi).Mozartův Disonantní kvartet a Haydnovy instrumentální sinfonie v jedné z mnoha autorských či autorizovaných verzí (původní verzi orchestrální následovaly úpravy pro smyčcové kvarteto, klávesové nástroje a nakonec i oratorium) se ukázaly být komunikujícími partnery, a to nejen proto, že vznikaly v podstatě současně. Artis Quartett rozhodně patří k těm kvartetním souborům, které respektují základní principy takzvané poučené interpretace staré hudby, přinejmenším v oblasti artikulace, frázování a příkrých dynamických kontrastů. Dalším charakteristickým znakem kvartetního rukopisu je polarizace mezi prvními houslemi a violoncellem, které jsou zvukovými a interpretačními pilíři souboru – dlouho jsem neslyšel tak dravého a zvukově sebevědomě do popředí vystupujícího violoncellistu. Mozartův kvartet měl velkorysé rozměry, ať již v oné takzvané disonantní introdukci, nekonečně vyklenuté pomalé větě, nebo strhujícím finále.Publikum však bez toho čekalo na Haydnových Sedm posledních slov, zvláště když byla ohlášena ve vídeňské premiéře současné úpravy nestora španělských skladatelů José Perise. Přítomnému autorovi se omlouvám, ale jeho „adaptace“, spočívající ve vokalizaci chorální melodie přítomné v každé meditaci a svěřené sólovému sopránu, byla podle mě zbytečná. Odváděla pozornost od Haydnovy hudební materie a nadto měla na posluchačský výsledek fragmentarizující dopad, jelikož Haydn chorální melodie ukryl do přediva středních hlasů. S partem občas zápasila i paní Raimondi, která se snažila dynamickou hladinu zpěvního projevu přizpůsobit komorní kapacitě Brahmsova sálu. Pro časté návraty do nejvyšších poloh však přece jen potřebovala nabrat na dynamice. Vídeňské publikum ji však miluje a oko přivřela i početně převažující nejmladší generace posluchačů z řad vídeňských konzervatoristů a studentů místních vysokých hudebních škol, která nenásledovala jen své pedagogy mezi kvartetními hráči, ale především staletími ověřenou kvalitu nastudovaných kompozic.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Pátek není svátek
Nenechal jsem si ujít ani páteční koncert Vídeňských filharmoniků s jejich dirigentským hostem z nejčastějších a jistě nejvítanějších, Zubinem Mehtou, jehož přirozená muzikálnost a čitelné vedení orchestru bývají sázkou na jistotu.Nejinak tomu bylo i na soirée 13. března 2015, jehož úvod obstarala kdysi senzační Ligetiho stručná kompozice Atmosphères pro velký orchestr (1961), skladba z těch, jejichž provedení může být instrumentalistům fyziologicky nepříjemným. Posluchači i filharmonikové si záhy oddechli, kompozice naštěstí nepatří k autorovým nejrozsáhlejším, prosvištěla (doslova) sálem, aniž by oslovila, natož proměnila posluchačovu psýché. Zřejmě kvůli předchozímu štýrskohradeckému hostování Vídeňských filharmoniků byly do koncertního programu zařazeny Starovídeňské serenády (1941) štýrskohradeckého rodáka Josepha Marxe, autora mnoha působivých písní s klavírním i orchestrálním doprovodem, ovšem i této arcikonzervativní a eklektické kompozice s názvuky na vídeňský klasicismus a mnohem inspirovanější tvorbu dynastie Straussů. Snad jen dobou vzniku (1941) se dalo pochopit konzervativní výrazivo čtyřvěté svity, která možná měla dát autorovi, snad i posluchačům (spíše poválečným než válečným) zapomenout na léta strávená pod kuratelou Velkoněmecké říše. Však to poválečná kritická hudební obec vídeňskému hudebnímu papeži Marxovi nezapomněla, když se přela o vědomou míru jeho angažmá v rakouském kulturním životě éry národního socialismu. Naštěstí jsem z Marxovy kompozice vše brzy zapomněl, až na ten nepříjemný zvuk moderního cembala, nemohu tak autorovi nic vyčítat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na