Z nouze ctnost aneb Harnoncourtova mozartovská suma

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nikolaus Harnoncourt a Martin Kušej po léta tvořili sehranou dvojici: V roce 2006 se představili na Salcburském festivalu ve fascinující interpretaci Mozartovy opery Titova ušlechtilost (La clemenza di Tito), následujícího roku společně vytvořili v curyšské opeře Kouzelnou flétnu, v únoru 2008 měla opět v Curychu premiéru jejich společná inscenace Schumannovy hlubinně-psychologizující (ne)opery Jenovéfa a v listopadu téhož roku se zatím naposledy sešli v Divadle na Vídeňce ve Stravinského Prostopášníkově životě (až na poslední dílo jsou všechny opery dostupné na DVD záznamech).

Právě v dramaturgicky nejzajímavějším vídeňském operním divadle se pánové Harnoncourt a Kušej měli opět sejít v březnu 2014, kdyby na počátku operní sezony 2013/2014 Martin Kušej z pracovních důvodů neodvolal svou účast v připravované inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte. Vedení Divadla na Vídeňce se ocitlo v prekérní situaci, z níž se ovšem nakonec vyvinula dramaturgická kometa probíhající operní sezony: Nikolaus Harnoncourt, jehož budeme ve standardních operních produkcích vídat zjevně stále méně a za rakouskými hranicemi v podstatě již vůbec ne, se totiž rozhodl nastudovat v jediném měsíci trilogii Mozartových a da Ponteho oper Figarova svatba (Le nozze di Figaro) KV 493, Don Giovanni KV 523 a Takové jsou všechny aneb Škola milenců (Così fan tutte o sia Scuola degli amanti) KV 588. Z nouze ctnost, řeklo by se, ve skutečnosti však šest večerů vždy s jednou premiérou a reprízou vyprodalo Vídeňku dirigentovými ctiteli, zvědavými na Harnoncourtovo „poslední“ čtení Mozartových operních veleděl a chtivými mladých operních hlasů. Především jim patřilo jeviště Divadla na Vídeňce s decentně jednoduchou scénografií Felixe Breisacha (Breisach ve spolupráci s ORF a Unitelem připravuje i třídílnou dokumentaci a DVD) a Rainera Vierlingera, tvořenou jen notovými pulty, příležitostnými kusy nábytku a galerií předků s portrétními fotografiemi všech jednajících postav da Ponteho a Mozartovy trilogie.Přestože byla trilogie ohlášena jako koncertní nastudování, nakonec se hrálo více, než bylo patrně původně očekáváno. Pěvci si nevystačili jen s příchody a odchody a náznaky scénické akce, ale podle uměleckého naturelu se pouštěli do souvislého jevištního projevu. Chtě nechtě se tak rozdělili na hrající pěvce a zpívající herce, jimž nedal da Ponteho děj stát nad notovými pulty. Hercům na jevišti jednoznačně vévodila rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulman, nejprve Cherubín a posléze Despina, která zjevně nepřeháněla, když před lety s nadsázkou prohlásila, že Harnoncourt je jediným dirigentem, pro nějž by byla ochotna udělat i striptýz. Obnažit se až na dřeň charakteru však museli být připraveni všichni pěvci, možná zaskočení dirigentovou enormní pozorností věnovanou recitativům, neustále plynule přecházejícím mezi mluvenou a zpívanou prózou. Zrovna Cherubín Elisabeth Kulman v podstatě jen mluvil, nikoli zpíval, a podobně emocionální byl prozodický projev i ostatních pěvců, vedených k osvobození se od notami zachyceného rytmu. Spolehlivou, současně však fantazijně dopovídající oporou prózou nevyřčeného byli cembalista a spolutvůrce hudebního nastudování Stefan Gottfried a violoncellisté Dorli Schönwiese a Matthias Bartolomey (Don Giovanni) jako hráči continua.Volba pomalejších temp není navzdory všem současným trendům, módám a neotřesitelným přesvědčením Harnoncourtových mladších kolegů ničím překvapivým, dirigent jimi zaskočil již v legendární salcburské inscenaci Figarovy svatby v roce 2006, paralelně uváděné s výše zmiňovanou inscenací Titovy ušlechtilosti. Předehra k Figarově svatbě však v březnu 2014 prezentovala Harnoncourtovu koncepci dotaženou k hranicím snesitelného, snad i možného: extrémně pomalé tempo předehry i mnoha hudebních hitů bylo jen projevem posedlosti absolutní zvukovou transparentností, průvodním jevem hyperkontrastní dynamiky a delikátně diferencovaného frázování v konkrétní akustice Divadla na Vídeňce. Figarova svatba začala v nejnižší dynamice a často se k ní vracela, nikdy však bezúčelně a monotónně, jak se posluchači přesvědčili hned v následující první scéně I. aktu. Precizní vedení hlasů a bezproblémová identifikace jednotlivých hlasů a nástrojových skupin nebyla dirigentovým cílem, ale prostředkem k vytvoření zvukového přediva hudebních vztahů a subtextových komentářů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (Theater an der Wien 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (Theater an der Wien 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Mozart: Così fan tutte (Theater an der Wien 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na