Met: znovu Zeffirelliho Bohéma

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku 

V novém obsazení oblíbené Bohémy v Metropolitní opeře se jedná o dámskou jízdu 

Když se Bohéma již bůhví po kolikáté v lednu opět objevila na jevišti Metropolitní opery, v jejím čele byly především silné výkony představitelů mužských rolí, i když výkon Musetty a Mimi byl chvályhodný. Ve středu večer se naopak jednalo o dámskou jízdu, když v rámci druhého obsazení zaznamenaly svůj debut v Met obě hlavní představitelky.

Rumunská sopranistka Anita Hartig si ze sezony 2013–2014 učinila něco jako Mimi tour, když tuto roli zpívala v Pařížské opeře, Bavorské státní opeře a Deutsche Oper Berlin. Ve středu v Metropolitní opeře předvedla vřelý a libozvučný hlas, který Pucciniho partituru dokonale rozzářil. Pevné a pravidelné vibrato a laskavá barva hlasu spolu s klenutými frázemi vytvořily z představení Anity Hartig vrchol večera a jeden z nejvýjimečnějších debutů sezony. Pár vysokých tónů bylo na malý okamžik hůře zaznamenatelných, když si s nimi Hartig hrála příliš nesměle a pokoušela se zpívat jemněji, než jí její hlas chtěl dovolit.

Jinak bylo její představení podmanivé od začátku do konce v čele s árií Si mi chiamano Mimi, která byla důvěrná i robustní a zpívala ji s nevinností i vášní zároveň. Hartig však byla silná i dramaticky, když vyjádřila určitou pulzující a radostnou podstatu jejího boje s tíživou únavou spojenou s její nemocí.Druhá debutantka večera Jennifer Rowley ukázala bohatý, tmavý, ale hbitý hlas ve svém podání Musettina waltzu. Do scény se zcela položila, suverénně si pohrávala s frázováním a libovala si ve své nezbednosti. Sopranistka se během děkovačky po druhém jednání odměnila zaťatou pěstí.

Vittorio Grigolo v roli Rodolfa nikdy nevypadal zcela komfortně. Byl věrohodný jako kluk, co zmaří svou šanci s holkou z dolního patra, protože když se s ní setká poprvé, je příliš horlivý – to ale není směr, kterým se celá opera vyvíjí. Nikdy se vůči Mimi nechoval zdrženlivě, předváděl se jak hlasově, tak fyzicky. Zoufalá panika jeho závěrečných mluvených frází a jeho výkřiky „Mimi!“, když jeho milovaná zemře, ztratily svou sílu, protože intenzita emocí byla na stejné úrovni jako v průběhu celého přepáleného představení.

Hlasově dokázal jako vždy snadno naplnit prostor divadla, ale jeho hlas zněl ostře, alespoň zpočátku. V árii Che gelida manina byl velice silový, postrádal jakoukoli něžnost a vysoké C vyznělo sípavě. Později se rozezpíval a ve třetím jednání dosáhl plnějšího zvuku, ale při spolupráci s dirigentem Stefanem Ranzanim byl opakovaně mimo rytmus.

Až na těchto pár soubojů v přetahování se Ranzanimu podařilo udržet ansámbly pohromadě a zároveň z Pucciniho partitury vypíchnout četné hudební charakteristiky. Bohaté měkké melodie vycházely z orchestřiště po celý večer a Ranzani poskytl Anitě Hartig skvělou podporu v její niterné závěrečné scéně, když vytvořil jemný oblak smyčců, které zněly téměř jako šepot.

Massimo Cavalletti měl chvílemi jako Marcello až drsný hlas, ale se silným a robustním témbrem se hodil na ušlechtilého, i když chvílemi vztahovačného malíře. Jeho spojení s Musettou Jennifer Rowley mělo jiskru. Když se ona natřásala v taverně ve druhém jednání, on hořel žárlivostí, ale v závěru se své vášni rád podrobil. Roli Schaunarda zpíval Patrick Carfizzi, který předvedl zemitý, temný, i když spíše menší hlas a dominoval ansámblovým scénám, kde oživil komediální gagy.

Nicolas Testé, také debutuje v Metropolitní opeře, předvedl  v roli Collina tmavé zabarvení hlasu a náznak buffo kvality. Árii Vecchia zimarra zazpíval prvoplánově, nicméně citlivě. Philip Cokorinos měl sice hrubý témbr, ale ukázal svůj komediální talent jak v roli chlípného bytného Benoita, tak zmateného aristokrata Alcidorna.

(New York Classical Review – 20. 3. 2014 – Eric C. Simpson)***

Bohémové, žijící v chaosu, ale stylově a dramaticky
Anita Hartig v hlavní roli Bohémy v Met

Muzikolog Joseph Kerman, který zemřel minulý týden, ve své knize Opera as Drama obhajuje operu vůči tomu, co nazývá „nejupřímnější kritikou“ od „jednoho divadelního kritika s literárním talentem, který zpochybňoval dramatickou účinnost jakéhokoli neverbálního uměleckého média.“

V případě Pucciniho Bohémy v režii Franca Zeffirelliho v Metropolitní opeře je dramatický účinek textu a hudby rozhodně potlačen v ohromující hlučné scéně z Café Momus ve druhém jednání. Umělci jsou zastíněni bouřlivým jevištním chaosem ve scéně, která je v libretu popsána jako: „ohromný a pestrý dav civilistů, vojáků, služebných, dětí, studentů, švadlen, četníku a dalších“.

Objevuje se tu prvek Kde je Waldo? (poznámka překladatele: dětská obrázková kniha založená na hledání Walda v davu lidí, jako například na pouti, nádraží, pláži a tak dále). Hlavní sólisté se ztrácejí ve zmatené tlačenici a jejich hlasy bojují s nesčetnými aktivitami, které se kolem nich rozvíjejí. Okázalé kulisy (vyžadující dlouhé přestávky pro přestavbu) a široké množství komparsistů na jevišti však stále vyvolávají aplaus a uznalé povzdechy, když se zvedá opona. Totéž se stalo, když se ve středu večer tato inscenace opět vracela na jeviště Met v druhém obsazení sezony.

Sopranistka s bohatým hlasem Jennifer Rowley udělala při svém debutu v Met jako Musetta velký dojem. Koketně se pohybovala skrz dav a zpívala jasným a pohyblivým hlasem především v Quando me´n vo. Stejně tak zažívala svůj debut Anita Hartig, obdivuhodná sopranistka, jež zpívala roli Mimi nedávno i v Covent Garden a La Scale.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: La bohème (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="101170" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments