styriarte 2015: Lazebník štýrskohradecký a chasidská Missa solemnis

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zasmál se a…

„Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: ‚Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?‘“

Starozákonní motto z První knihy Mojžíšovy (Genesis 17,17) bylo jako pečeť vtisknuto do dramaturgické tváře letošního, již třicátého ročníku štýrského hudebního festivalu styriarte, založeného v bachovském jubilejním roce 1985 pro Nikolause Harnoncourta, jeho příznivce a neotřelé dramaturgické projekty v dirigentově domovském městě Štýrském Hradci. Na rozdíl od českých hudebních festivalů z nejpřednějších se styriarte v podstatě nikdy nenechalo unést dramaturgicky bezradnou neřestí nekonečného připomínání všelijakých hudebních výročí a nejpozději v roce 1992 vsadilo na tematicky koncentrované, programaticky nejednou vyhrocené projekty, z nichž ty poslední byly věnovány vlasti (2010 Má vlast), lehkosti bytí (2011 V nesnadném snadném), rodině (2012 Lidé rodiny), nebezpečným známostem (2013) a přírodě (2014 V kouzlech přírody). Letošní ročník byl zasvěcen smíchu, humoru, a hlavně jejich paradoxům, protože představa za břicho se popadajícího festivalového guru Harnoncourta je paradoxní sama o sobě. I v předcházejících letech festival dramaturgicky kroužil kolem humoru a jeho drsné varianty persifláže, když mám na mysli třeba jen Harnoncourtovo nastudování Offenbachova Rytíře Modrovouse.

V roce 2015 však byl humor postaven do středu pozornosti, v čele s nejduchaplnějším a nejinteligentnějším humoristou hudebních dějin Josephem Haydnem. I když platí Češi v Evropské unii za smějící se bestie, na letošním styriarte byl český humor zastoupen těmi nejvzácnějšími skvosty, Dvořákovou Osmou symfonií, symfonickou básní Zlatý kolovrat (27. a 28. června 2015), Humoreskami, Dumkami nebo Moravskými dvojzpěvy, interpretovanými Evropským komorním orchestrem, Dvořákovým triem či Simonou Houda-Šaturovou a Markétou Cukrovou v provokativně nazvaném večeru Dvořák a Švejk (25. července 2015). Na poslední chvíli bylo sice ze zdravotních důvodů zrušeno Harnoncourtovo napjatě očekávané vystoupení v Osmé symfonii a Zlatém kolovratu (zastoupila jej mladá americká dirigentka Karina Canellakis), český program však byl svěřen do povolaných rukou českých umělců: že v několika málo týdnech provede Ivo Kahánek Dvořákovy Humoresky (styriarte) a Klavírní kusy (Dvořákova Praha) je pro mě blýskáním se na lepší časy a příslibem rehabilitace dalšího segmentu Dvořákovy upozaděné tvorby, tentokrát klavírní.

Lazebník štýrskohradecký
Styriarte neponechalo nic náhodě a vědomo si blížícího se rossiniovského šílení v roce 2016, kdy uplyne rovných dvě stě let od nepříliš úspěšné římské premiéry Lazebníka sevillského, nastudovalo Rossiniho operu, ve štýrskohradeckém případě spíše zpěvohru, již letos, a to v německém překladu Ignaze Kollmanna, vyhotoveném pro štýrskohradeckou premiéru a první nastudování Lazebníka v německy mluvících zemích v roce 1819 (mnichovská premiéra na Nový rok 1819 proběhla v italštině). Styriarte tak kráčí nevyšlapanou cestou a nejenže – pokud to faktura díla umožňuje – uvádí opery v jazyce obecenstva, ale rovnou v dobových překladech, zasutých často v archivech, jako tomu bylo v případě Harnoncourtova nastudování Prodané nevěsty v roce 2011 ve Smetanou zadaném překladu Emanuela Züngela. (Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu na vyjádření uměleckého ředitele Opery Národního divadla v Praze Petra Kofroně, že je třeba přebásnit většinu českých oper devatenáctého století, aby mohla být vůbec aktuálně uvedena na scéně prvního operního domu českých zemí…) Po téměř dvou staletích tak Lazebník sevillský promluvil ke štýrskohradeckému publiku jeho jazykem, i když občas na úkor legatového tahu italského originálu. Že nebylo německé libreto otištěno v programu, natož promítáno titulkovacím zařízením, bylo nepříjemnou pihou na kráse trojice festivalových produkcí, pod nimiž byl podepsán vedle Harnoncourta a Jordiho Savalla třetí stabilní festivalový dirigent, lidsky a umělecky sympatický Mnichovan Michael Hofstetter.Hofstetterovým partnerem v poloscénickém nastudování v Hale Helmuta Lista (recenzuji nedělní reprízu 5. července 2015) byl německý činoherní a operní režisér Peer Boysen, který se v programu rovnou nechal skromně označit za „scénického aranžéra“ a nikoliv režiséra. Pravda, ve srovnání s operními produkcemi Nikolause a Philippa Harnoncourtových posledních let (Prodaná nevěsta, Rytíř Modrovous, Královna víl) se v Boysenově aranžmá více zpívalo, než hrálo, čemuž napomáhalo i Boysenovo scénické řešení, světelný design a volba historizujících kostýmů. Jeviště bylo tvořeno pěti bílými buňkami, celami, vymezujícími životní prostor Figarův (kadeřnický salon s moderním křeslem), Rosinin (světnice s psacím pultem a dřevěnou židlí), Marcellin (parádní pokoj s obrazy a dominantním křeslem Bartolovým, v němž ovšem trůnila Marcellina), Bartolův (lakomcova skromná ložnička s jedinou židlí) a Basiliův (hudební salon s kladívkovým klavírem). Nevýhodou scénograficky sdělných a funkčních buněk, které ze scény během matiné nezmizely, bylo jejich vyvýšení nad úrovní jeviště. Činilo totiž pohyb mezi buňkami pánům nepohodlným, dámám v sukních nebezpečným. Jinak se však Boysenovo výtvarné řešení ukázalo být funkčním a pro rozehrání scénické akce dostatečně sdělným, zvláště když nebylo díky kostýmům pochyby, kdy že se opera odehrává – Figaro připomínal pierota, Rosina matadora, pardon matadorku, ve vestě a panensky bílé, nikoliv krátké sukni, Bartolo byl „mužem v dávno nejlepších letech“, Basilio sekularizovaným knězem-učitelem a Almaviva důstojníkem.Jen pánové Koncertního sboru Umělecké univerzity Štýrský Hradec účinkovali v univerzální černi, která poněkud otupovala lesk vojenských scén.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na