Když na jedinou sopranistku nastoupí čtyři režiséři. Operní kukátko
Così fan tutte v Covent Garden
Nová inscenace Mozartovy opery Così fan tutte měla premiéru 22. září 2016 v Royal Opera Covent Garden v Londýně. Převleková komedie o věrnosti a nevěře s vážnými podtóny bývá problematická na inscenování. Jde o to, aby zápletka byla pro diváky přehledná a zároveň uvěřitelná. Režijní i diváckou otázkou je i lehkovážná morálka hrdinů, která je spíše příznačná pro dnešní dobu než pro císařskou Vídeň nebo Neapol druhé poloviny osmnáctého století, kam příběh položil libretista Lorenzo da Ponte. Ten ostatně o milostných vztazích, přestože byl vysvěceným knězem, byl poučen jako málokdo. Současná inscenace německého režiséra Jana Philippa Glogera (narozen 1981), který střídá operní tituly s činoherními, vnáší do režie psychologické momenty na úkor komediálního vyznění a zamýšlí se hlavně nad mužským pojetím heterosexuálních vztahů a problémem monogamie.
Většina kritiků shledává tento přístup oprávněným, ale nijak zvlášť zábavným, jak by si to žádal prvořadý žánr operní komedie, kterou tato Mozartova opera je – byť opus nese smíšený žánrový podtitul dramma giocoso, tedy veselé drama, což ale není možno chápat doslova ve významu slova drama. Bez výhrad a s nadšeným hodnocením naopak zůstává u kritiků živé a bezchybné hudební nastudování Semyona Bychkova a pěvecké obsazení převážně mladými zpěváky v šesti rolích: americké sopranistky Corinne Winters (Fiordiligi), její krajanky – mezzosopranistky Angely Brouwer (Dorabella), německého tenoristy Daniela Behleho (Ferrando), italského barytonisty Alessia Arduiniho (Guglielmo), španělské sopranistky Sabiny Puértolas jako komediální Despiny a staršího (jak se sluší a patří, ostatně je to mentor ve věcech lásky obou mladých mužů) Dona Alfonsa v podání německého basbarytonisty Johannese Martina Kränzla.
Čtyři režiséři pro Hoffmannovy povídky
Operní soubor ve Wuppertalu uvedl 18. září premiéru Offenbachových Hoffmannových povídek. Opera, která v sobě nese vlastně čtyři příběhy v rámcovém příběhu vzpomínek slavného básníka Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna na jeho tři lásky. Opera, která byla uvedena až po skladatelově smrti, když ji sám Offenbach již připravoval pro jeviště pařížské Opery Comique, nemá vlastně definitivní znění. Již další uvedení procházela četnými změnami a dodnes se objevují „zaručené“ autorské verze. Je zde možnost, aby všechny čtyři ženské charaktery velmi rozdílných vokálních nároků ztělesnila tatáž mimořádně disponovaná zpěvačka (nebo také je mohou zpívat různé pěvkyně, ale objevily se i inscenace a nahrávky, kde tatáž pěvkyně vystupuje třeba ve dvou rolích). Nedávná inscenace v Berlíně nabídla jinou možnost, každý příběh má svého vlastního představitele básníka Hoffmanna, v berlínské inscenaci tak zpívají tři tenoristé (recenzi jsme přinesli zde).
Současná inscenace ve Wuppertalu nabídla další zajímavé řešení – každý akt je režírován jiným režisérem. Čtyři významní režiséři Christopher Alden, Charles Edwards, Inga Levant a Nigel Lowery (z Velké Británie, USA a Ruska) inscenují zcela samostatně jednotlivé akty jako autonomní příběhy. Stejně tak vznikala odděleně výtvarná složka, například Charles Edwards je autorem i scénografie, Nigel Lowery scénografie i kostýmů, a další dva tvůrci spolupracovali s Petrou Korink (scéna a kostýmy), respektive Doyem Lüthim. Představení o délce tři a tři čtvrtě hodiny diriguje známý anglický dirigent David Parry, jeden ze stálých spolupracovníků labelu Opera Rara. Lehce nadsazeně by se dalo říci, že co se vydalo na režiséry, to se ušetřilo na obsazení ženského partu.
Ženskou čtyřroli (Olympie, Antonie, Giulietta a Stella) totiž zpívá jediná pěvkyně, americká sopranistka Sara Hershkowitz, která zatím zpívala převážně party koloraturního sopránu, a to především mozartovský repertoár (Královna noci, Donna Anna, Servilia, Konstanze a další). Jejím Hoffmannem je Belgičan Mickael Spadaccini, který tuto roli ztvárnil na řadě evropských scén (Skopje, Saarbrücken a na italském turné). Známe ho jako Cavaradossiho z brněnské inscenace Pucciniho Tosky v režii Jiřího Heřmana (naši recenzi najdete zde). Ve čtyřroli zloduchů (Lindorf, Coppelius, Miracle, Dapertutto) vystupuje ve wuppertalské inscenaci transsexuální pěvkyně Lucia Lucas, a to v původním hlasovém, tedy barytonovém oboru.
Janáčkův festival v Brně
7. října 2016 začíná pátý ročník hudebního a divadelního festivalu Janáček Brno 2016, který ve dvanácti dnech na dvanácti místech nabídne sedmadvacet špičkových produkcí. Pro operní fanoušky jde o skutečný svátek.
Na úvod nabídne premiéru inscenace Káti Kabanové od světově proslulého Roberta Carsena (7. října 2016, další představení 9. října). 10. října vystoupí se svým recitálem sopranistka Martina Janková, 12. října přiveze norimberská opera Janáčkovu poslední operu Z mrtvého domu v režijním výkladu neméně slavného Calixta Bieita. Opera Povera ve spolupráci s Operou Bergen provedou scénicky písňový cyklus Edvarda Hagerupa Griega Haugtussa a ve druhé polovině večera Zápisník zmizelého (režie Rocc, 13. a 14. října 2016) s Alešem Brisceinem. Jihočeské divadlo hostuje s Ravelovou imaginativní operou Dítě a kouzla (14. října 2016) a Moravské divadlo Olomouc s Ullmannovou operou Pád Antikrista (17. října). Velké očekávání vzbuzuje nastudování dvou zásadních děl moderní operní tvorby – Bartókova Hradu knížete Modrovouse a Schönbergova monodramatu Očekávání v režii Davida Radoka (premiéra 15. října, další představení 23. a 30. října 2016). Slavnostní závěr bude tvořit Janáčkova Její pastorkyňa v nastudování domácího brněnského souboru (18. října 2016). Součástí programu jsou i orchestrální, sborové a sólové koncerty. Opera Plus bude většinu festivalových akcí sledovat samostatnými recenzemi.
Slavní tenoři mají zdravotní problémy
Roberto Alagna o víkendu odřekl pět vystoupení v roli Manrica ve Verdiho Trubadúrovi v Royal Opera Covent Garden v Londýně (4., 7., 10., 13. a 16. prosince 2016) z důvodů rekonvalescence po chirurgickém zákroku v ústní dutině, který podstoupí na konci listopadu. Jeho nástupce zatím nebyl oznámen. Také Jonas Kaufmann odstoupil od titulní role v Hoffmannových povídkách v Opéra Bastille v nové pařížské produkci, která měla zahrnout sérii představení od 31. října do 27. listopadu 2016.
Zdravotní potíže provázejí tohoto slavného tenoristu již poslední dva roky. Potíže s dutinami a virózami ho nedávno donutily odvolat několik koncertů, a to také v Praze. Zřejmě si vysoké umělcovo nasazení vyžádalo svoji daň, protože v umělcově prohlášení se také mluví o vyčerpanosti organismu. Oběma hvězdám dnešní operní scény přejeme brzké vyléčení.
Opera na festivalu Zlatá Praha 2016
Tradiční podzimní festival televizní tvorby zaměřené na hudební pořady a dokumenty o hudbě, Zlatá Praha, skončil o víkendu. Tentokráte šlo již o třiapadesátý ročník, který nabídl i několik operních záznamů z předních světových scén (z celkového počtu čtyřiaosmdesáti přihlášených pořadů).
V širokém záběru od Händelovy Alciny až po současnou francouzskou novinku z roku 2015 byly k dispozici špičkové záznamy živých operních představení. Podívejme se na jejich přehled, kdy v přihlášených pořadech poněkud překvapivě dominují díla dvacátého století: jedná se o díla klasiků moderní hudby (dvakrát Alban Berg, jedenkrát Arnold Schönberg, Richard Strauss, Béla Bartók, Francis Poulenc, pozdní Giacomo Puccini a tři zcela nové opery z Francie, Švédska a Holandska.
Dvojici aktovek Bély Bartóka a Francise Poulence Hrad knížete Modrovouse a Lidský hlas natočil francouzský režisér Stéphane Metge na základě skvělé inscenace Opéry national de Paris v minulém roce. Naprosto strhující je výkon sopranistky Barbary Hannigan v monologu o lidské osamělosti podle textu Jeana Cocteaua.
Jeho krajan, režisér François-René Martin, natočil z téhož jeviště inscenaci Schönbergovy filozofické opery na biblický text Mojžíš a Áron. Berlínskou inscenaci Wagnerova Parsifala (divadelní režie Dmitri Tcherniakov) pro obrazovky připravil režisér Andy Sommer. Pod taktovkou Daniela Barenboima vystupují přední hvězdy wagnerovské interpertace: René Pape, Wolfgang Koch, Andreas Schager, Anja Kampe, Matthias Hölle a další.
Soudobou operu Benjamin, včera večer, která vychází z aktuálního uprchlického problému, byť je situována do nacistického Německa v roce 1940, natočil na základě představení lyonské opery Vincent Massip. Soudobou operu zastupuje i operně-taneční půlhodinové představení s názvem Symetrie z holandské produkce (recenzi jsme přinesli zde). Strhující inscenace Bergova Vojcka z Curychu pod taktovkou Fabia Luisiho přinesla vedle německým expresionismem ovlivněné režie i dva výjimečné pěvecké výkony – debut Christiana Gerhahera v titulní roli byl událostí sezony a Gun-Brit Barkmin jako Marie mu byla více než důstojnou partnerkou.
Woody Allen jako operní režisér – ano, a jeho inscenace Pucciniho aktovky Gianni Schicchi (režie záznamu Matthew Diamond) je opravdu vtipná, titulní roli zpívá Plácido Domingo. Straussova Elektra z Metropolitní opery v New Yorku strhla diváky i v přenosech dramatičností (výběr z ohlasů v zahraničním tisku najdete zde), a proto je skvělé, že režie Patrice Chéreaua (zemřelého roku 2013) je zaznamenána i trvale. V záznamu představení vystupují Nina Stemme (Elektra), Waltraud Meyer (Klytaimnestra), Adrianne Pieczonka (Chrysothemis) a další.
Ze stejného jeviště vznikl i záznam Bergovy opery Lulu s fenomenální interpretkou hlavní role (a zřejmě jejím posledním vystoupením v této roli) Marlis Petersen ve výtvarně ohromující inscenaci Williama Kentridge. Nina Stemme vedle Elektry je také hlavní představitelkou soudobé švédské opery Notorious (Pochybná žena) podle Hitchcockova filmu z roku 1946.
Barokní hudba je zastoupena záznamem inscenace z roku 2015 z festivalu v Aix-en-Provence, kdy režisérka Katie Mitchell připravila smyslnou a opojnou inscenaci Händelovy Alciny s mimořádnými pěvci, jako jsou Patricia Petibon, Philippe Jaroussky, Anna Prohaska a další.
Další inscenace Humperdinckovy oblíbené pohádkové opery Hänsel a Gretel (Perníková chaloupka) je uváděna pod soutěžním názvem Jeníček a Mařenka. Pohádka o třech aktech. Záznam vznikl v mezinárodní koprodukci Wiener Staatsoper, programů Arte, ZDZ a ORF i vydavatelské firmy Unitel. Na pomezí opery a koncertu pak stál záznam Monteverdi: Milostné a válečné příběhy z divadla na zámku Caserta v Itálii, kde Rinaldo Alessandrini přednesl vybrané ukázky průkopnického díla slavného italského renesančního skladatele, který otevřel dokořán dveře do operního žánru (Francie, režie Philippe Béziat).
Vedle operních inscenací festival obsahoval i řadu velmi zajímavých dokumentů na různorodá témata. Tradičně se objevují biografické dokumenty, ať již nežijících osobností (Luchino Visconti také jako operní režisér v Teatro alla Scala v dokumentu Visconti – Mezi pravdou a vášní, rakouský dokument s příznačným názvem Dokonalost hlasu. Nicolai Gedda, dokument Unitelu o dirigentovi a skladateli Leonardu Bernsteinovi Větší než život, a filmová dokumentární esej s názvem Toto je opera. Král opery v Londýně. Händel).
Hojně byly zastoupeny i dokumentární pořady zaznamenávající názory současných interpretů a skladatelů (Zubin Mehta. Dirigent a světoobčan, finský dokument o skladatelce Kaije Saariaho, dokument o lotyšském režisérovi Alvisu Hermanisovi Poslední evropský romantik nebo hudebně-historický dokument o cestě pěvkyně Meashy Brueggergosman do země jejích předků, Kamerunu). Podskupinou těchto dokumentů jsou filmy zaznamenávající práci interpreta na určitém partu a práci na roli, například v dokumentu Milující Carmen, kdy pěvkyně Alex Penda uvádí svou představu o roli v Bizetově opeře při inscenování v St. Gallenu.
Sem spadá i jeden z českých příspěvků, jehož protagonistou je kontratenorista Jan Mikušek (Můj pokus o mistrovský opus: Jan Mikušek versus Stabat Mater Tomáše Hanzlíka), v němž známý a velmi sympatický český zpěvák v dokumentu Alice Nellis vypráví o nastudování soudobé skladby v kostele Lysé nad Labem, na jeho „zápas s hudebním materiálem, s mírou vlastního talentu,…“. Operní historii také zajímavě doplňuje dokumentární film Zázrak z Goza, který mapuje existenci hned dvou operních domů na stejnojmenném malém maltském ostrově jen s 30.000 obyvateli, kam také přijíždí nejznámější maltský operní zpěvák, tenorista Joseph Calleja, aby se připojil k úsilí převážně amatérských sil. I když se početné záznamy operních děl ani letos nevyrovnají počtu baletních pořadů, letošní festival nabídl opravdu silnou přehlídku záznamů z největších operních domů světa i nejzajímavějších inscenací. V oblasti dokumentů je tak řada opravdu slibných titulů a ani jedna z obou kategorií by neměla uniknout dramaturgům z programu Čt art.
Oceněné pořady
V sobotu 1. října 2016 z uvedených pořadů s operní tématikou zabodovaly na slavnostním večeru následující:
Cenu Český křišťál v kategorii dokument o hudbě, tanci a divadle obdržel snímek Zázrak z Goza.
Stejnou cenu v kategorii dokumentů, které zachycují živá představení, obdržel nizozemský snímek Symetrie, který propojil tanec a operu s prostředím výzkumného centra CERN.
Výstava týdne – Nero nejen v opeře
Rheinisches Landesmuseum – NERO – Kaiser, Künstler und Tyrann (Umělec a tyran); Museum am Dom – Nero und die Christen (Nero a křesťané); Stadtmuseum Simeonstift – Lust und verbrechen. Der Mythos Nero in der Kunst (Rozkoš a zločin. Nerův mýtus v umění). 14. května 2016 – 16. října 2016. Jednu z posledních příležitostí navštívit velmi zajímavou historickou výstavu v starobylém německém městě Trieru (spolková země Porýní-Falc) mají turisté i další zájemci.
Třídílná výstava ve třech prostorech se zaměřuje nejen na historické exponáty (celkem více než osm set výstavních položek), ale také na aspekty ztvárnění historické postavy Nerona (37-68 po Kristu) v nejrůznějších druzích umění. Pohnuté životní osudy, zřejmě i rychlý nástup duševní choroby a umělecký dilentatismus patřily k vděčným tématům literatury i dramatu. Postava Nerona se objevuje již v antickém dramatu, vzniklém zřejmě nedlouho po jeho smrti. Praetexta (tedy římská tragédie) Octavia byla dlouhou dobu připisována chybně přímo Senekovi, Neronovu vychovateli a rádci. Záhy z dramatu postava vstoupila i na operní jeviště, a to velmi úspěšně, jedno z raných zhudebnění, tedy Monteverdiho Korunovace Poppey byla skutečnou hudební revolucí, která přenesla renesanční operu do barokního spektáklu. Látka nabízející osudy jeho dvou manželek (Octavie i Poppey) i jeho matky Agrippiny pak našla mnoho prostoru v žánru opera seria. A Nero a jeho dvůr se na operním jevišti objevovali průběžně až do druhé světové války. Nero byla ostatně jedna z historických postav, kterou se snažila přehodnotit fašistická propaganda. Premiéra Mascagniho opery Nero v Teatro alla Scala se stala umělecko-politickou událostí. Výstava v Trieru (česky málo používaném překladu jako Trevír) nabízí celý jeden sál věnovaný neronovským operám, kde jsou ke zhlédnutí scénické a kostýmní návrhy i několik realizovaných kostýmů, stejně jako operní libreta, vývěsky a plakáty i fotografie.
Nahrávka týdne
Shakespeare Songs: Ian Bostridge & Antonio Pappano. Warner Music 2016 (1 CD). Na letošní rok připadá celosvětově slavené čtyřsté výročí úmrtí nejslavnějšího dramatika všech dob. Výborný dramaturgický nápad dostali přední britský tenorista Ian Bostridge a dirigent (a v tomto případě více než zdatný klavírista) Antonio Pappano, kteří připravili desku písní výhradně na Shakespearovy texty, jejichž autoři pocházejí ze čtyř posledních století. Deska tak obsahuje písně jeho současníků, například anglických skladatelů Williama Byrda a Thomase Morleye, díla evropských hudebních klasiků (Josef Haydn, Franz Schubert), stejně jako několik ukázek z děl předních anglických skladatelů dvacátého století.
Zařazeny jsou často velmi krátké písně (celkem jich nahrávka obsahuje devětadvacet). Někteří skladatelé jsou zastoupeni i nedlouhými cykly, například Gerald Finzi (1901-1956), známý svou písňovou tvorbou, uvozuje celou nahrávku svým cyklem o pěti částech Let Us Garlands Bring na texty z různých autorových her. Před samým závěrem pak zazní třídílný cyklus Igora Stravinského Three Songs from William Shakespeare a před ním také dílo jiného hudebního anglického klasika dvacátého století Michaela Tippetta na texty z nejhudebnější Shakespearovy hry Bouře pod názvem Songs for Ariel. Nechybí ani dvojí zhudebnění textu Fancie z Kupce benátského (III./2.), a to jak Francouzem Francisem Poulencem, tak Bostridgovým oblíbeným anglickým skladatelem Benjaminem Brittenem. Tady není bez zajímavosti, že stejný text zhudebnil také Zoltán Kodály, ale skladba tohoto maďarského skladatele na desce zařazena není. Hluboce působivé jsou i tři Korngoldovy písně na dramatikovy texty.
Vychvalovat pěveckou inteligenci tohoto anglického umělce je ostatně zbytečné, interpretace písňové tvorby je jeho doménou. Okouzlující je rozdílný výraz, který používá u každého písňového opusu i citovost, se kterou každou píseň ztvárňuje jako zcela rozdílné mikrodrama citů a pocitů. Zpěváka doprovází přesně a velmi citlivě nejen klavír v podání Antonia Pappana, ale také v několika případech skladatelů Shakespearovy doby loutna a také trio (klarinet, viola, flétna) při interpretaci Stravinského uvedeného cyklu. Antonio Pappano ostatně doprovázel tenoristu také v nahrávkách písní Huga Wolfa nebo písní Benjamina Brittena. Výjimečná nahrávka, která přichází v pravý čas.
S podobným nápadem „zabodovala“ před několika lety i jihoafrická mezzosopranistka Michelle Breedt, která nahrála desku Shakespeare Insipired (Inspirováno Shakespearem) za doprovodu klavíristky Niny Schumann. Ve výběru osmadvaceti písní anglických autorů také ze čtyř století se její výběr shoduje s Bostridgovým v jediném opusu, právě v Brittenově písni Fancie.
Operní úsměvy
Častou otázkou života operních pěvců i adeptů operní kariéry je otázka sexuální abstinence před představením. Z řady názorů zaznamenejme alespoň dva:
1. Jistý žurnalista se ptal známého barytonisty: „Jaký je váš názor na sex před představením?“ Umělec mu na tuto nepříliš šťastně formulovanou otázku pobaveně odpověděl: „Příliš riskantní. Jednou jsem kvůli tomu zmeškal svoji úvodní narážku.“
2. Na obdobný dotaz odpověděla slavná wagnerovská heroina Birgit Nilsson (1918-2005): „Zdržet se sexu? Ne, promiňte, já nejsem tenorista!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
