Dožije-li se člověk svých osmdesátých pátých narozenin, je co oslavovat, a to i v případě, když slaví nepříliš rád, jak ve svém dejvickém divadélku Semafor tvrdil ještě včera pan Jiří Suchý. Nicméně uspořádal o posledním zářijovém a zároveň také prvním říjnovém víkendu tři (vlastně spíš čtyři) představení Pocta Jiřímu Suchému aneb „Znám ještě starší lidi…“, při nichž v první půli večera uvedl nový dokumentární film o sobě pod názvem Moje souboje a boje.
Po přestávce pobavil a potěšil diváky koláží ze současné divadelní produkce spolu se svou neoddělitelnou kolegyní Jitkou Molavcovou a s tradičně pánským orchestrem, který oživila, jak bylo vždy v Semaforu zvykem, svižná děvčata, která svůj zpěv doplnila hrou na dechové nástroje – pozoun, saxofony i klarinet. Na saxofon si ovšem o něco později zahrálo taky čtvrté svižné děvče, jevištní partnerka Jiřího Suchého Jitka Molavcová.
Režisér filmu Moje souboje a boje Jiří Vondrák měl pro svůj dokument o Jiřím Suchém hodně materiálu, dalo by se říci, že až příliš hodně. Pokusil se dramaturgicky sevřít svůj snímek dvěma základními tématy – sledováním mnohačetných (nejméně šesti) existenčních propadů divadla Semafor, při nichž znovu a znovu přicházelo o místo svého působení a posléze je zase nalézalo, a úvahami Jiřího Suchého nad bytím a nebytím podle jeho zatím nevydané knihy Klaun hovoří s Bohem. V tom chronologickém tématu se Jiří Vondrák držel ukázek ze Suchého semaforské hry Největší tragédie v Čechách a nechával Zuzanu Maxa snad až příliš dlouze a monotónně předčítat z dobového tisku ohlasy na produkci Semaforu. Možná, že kdyby místo těchto přímých citací zařadil víc ukázek ze zlaté éry Semaforu v šedesátých letech, byl by profil divadélka mnohem plastičtější. Zajímavé úvahy Jiřího Suchého se odehrávaly stále na témže místě, u téhož stolu, a dokonce i v téže košili. Zkrátka, podle mého ryze osobního názoru chybí filmu vědomá dramaturgická stavba a pestřejší výrazové prostředky.
Režisér filmu Jiří Vondrák svého času oslovil manžele Ivanu a Petra Leidlovy, k nimž nejen neodmyslitelně patří Zámek Liteň a jeho propojení s aktivitami spojenými s pěvkyní Jarmilou Novotnou, ale také jejich náklonnost k panu Suchému, nebyl oslyšen a získal od nich na natočení filmu finanční prostředky. Vondrákova doslova širokorozchodná činnost – na sto třicet dokumentárních filmů, devět knih, čtyři divadelní hry, pět autorských CD, propojení s mnoha uměleckými aktivitami zdaleka nejen brněnskými, zásluhy o propagaci díla Bulata Okudžavy, o němž vydal před dvěma lety knihu Bulat Okudžava, aneb, Od Nohavici k Provázku, mimo jiné úspěch jeho dokumentu Jarek a Amadeus o Nohavicových překladech libret k Mozartovým operám, vazba na Divadlo Husa na provázku, jeho vlastní písničkářská praxe a další a další – mu poskytly právo k tomu, aby se filmu o Jiřím Suchém ujal. Škoda jen, že nenašel toho pravého člověka, který by měl dostatečný nadhled nad tím značně rozsáhlým materiálem, který měl k dispozici. Leč po bitvě je každý generálem.
Druhá půlka narozeninového programu v divadle Semafor poskytla to, co film postrádal. Byla bezprostřední, živá, zábavná, pestrá, autentická. Pan Jiří Suchý, skladatel, který minulé pondělí v Klatovech podle svých vlastních slov „složil sám sebe“, povídal, zpíval, žertoval, kontaktoval své diváky a předvedl jim ukázky z toho, co k němu patří. Jitka Molavcová prokázala na Suchého překladech písní Kurta Weilla své šansoniérské dovednosti, laskavost a kumšt toho večera vyvolaly příjemný pocit lidské sounáležitosti. Hezky oslavil pan Jiří Suchý svůj vstup do „středního věku“.
