Když orchestr dýchá jako jeden. Šostakovičova Leningradská s Petrohradskou filharmonií

„Nemám v úmyslu znázorňovat válku naturalisticky, líčit dlouze řinčení zbraní, výbuchy granátů a podobně. Pokouším se zobrazit válku emocionálně,“ napsal Dmitrij Šostakovič v programu pro první tři věty svého snad nejznámějšího díla, monumentální Symfonie č. 7 C dur, op. 60, známé též pod přízviskem „Leningradská“. Kompozice, jejíž vznik i následné provedení doprovázela řada dramatických okolností, se ve své době stala symbolem odvahy a vítězství, kterým – s přihlédnutím k faktu, že skladatel při její tvorbě uvažoval „o všech formách teroru, otroctví a zotročení ducha“ – zůstává i dnes, sedmdesát let po ukončení druhé světové války. Toto výročí, které je pomyslným hlavním tématem letošního jubilejního ročníku Pražského jara, v sobotu 16. května připomněli ve Smetanově síni Obecního domu ti nejpovolanější. Petrohradští filharmonikové pod vedením proslulého dirigenta Jurije Těmirkanova, který v čele orchestru stojí úctyhodných šestadvacet let, jsou se Šostakovičovou tvorbou spjati doslova bytostně, což bylo slyšet hned v úvodních taktech rozsáhlého Allegretta. Těžko slovy vystihnout přirozenost, lehkost, jakousi samozřejmost a především specifičnost zvuku, s nímž orchestr nasadil energické hlavní téma expozice, kterým se skladatel snažil vystihnout klidný a šťastný život lidí z doby před válkou.Zářivé a táhlé smyčce, zejména pak housle, jež se v závěru lyrického vedlejším tématu v sólech střídaly s neobvykle měkce znějícími pikolami, po celou dobu udivovaly především neuvěřitelně širokou škálou odstínů, které se zcela přirozeně střídaly spolu s rozdílnými charaktery jednotlivých témat symfonie. Následné téma invaze, nastupující v ostinátním rytmu malého bubínku, přišlo doslova odnikud v tak jemném pianu, že se nikdo z publika neodvážil doslova ani pohnout, aby tuto zvláštní chvíli náhodou nijak nenarušil. Dlouhá gradační plocha vrcholící téměř až ohlušujícím tutti orchestru probíhala pro někoho možná v netypicky klidném, neměnném tempu, které však právě svou statičností přidávalo na působivosti pro Šostakoviče tak typicky kousavé, téměř až směšné melodie, která však ve stále narůstajícím zvuku dokonale vystihla úzkost a atmosféru strachu z toho, co má přijít. Samotný vrchol první věty byl působivým především díky průraznému a čistému zvuku žesťových nástrojů, které ostatně patřily k dominantám celého večera.Druhá věta Moderato poco allegretto přinesla v nostalgickém úvodu mírné zklidnění. Již zmíněné smyčce nasadily ve zcela jiném, lehce zastřeném zvuku, který skvěle dokresloval atmosféru smutku a vzdálených vzpomínek, což je ostatně titul, jímž chtěl skladatel původně druhou větu označit. Tuto zvláštní pochmurnost následně přebrali v krásných, jemně zahraných sólech hoboj a anglický roh, s nimiž skvěle kontrastoval ostrý zvuk klarinetu v rychlejším a dramatičtějším prostředním dílu, k němuž se v repríze přidal temný basklarinet. Hymnické a tklivé Adagio, v němž bylo nutno obdivovat široké, po dynamické stránce úžasně vystavěné fráze, narušil hluk ze zadních řad sálu, kde se pravděpodobně některému z posluchačů udělalo nevolno a musel opustit hlediště. To se pochopitelně může stát a je pouze škoda, že většina posluchačů tento hluk znásobila tím, že se začala otáčet a nastalou situaci šeptem komentovat. Orchestr, který tento ruch musel zcela jistě zaznamenat, však na sobě nedal nic znát a jediným „následkem“ celé situace byl fakt, že došlo – u mě osobně – ke krátkému vytržení ze soustředěného poslechu.Závěrečné Allegro non troppo bylo po všech stránkách skutečným vrcholem celého večera. Napětí, které v závěrečných taktech vyústilo do klimaxu v podobě návratu hlavního tématu první věty zosobňujícího apoteózu vítězství, bylo vystavěno neuvěřitelně promyšleně a nápaditě a postupně kulminovalo v jednotlivých vlnách, které ve velmi jemných nuancích neustále gradovaly. Je obdivuhodné, jakého efektu v rámci celé symfonie dosahoval dirigent za použití tak úsporných gest; po celou dobu dirigoval bez hůlky a kromě těch nejvypjatějších částí navíc pouze jednou rukou. Bylo úžasné sledovat, jak na něj orchestr v – pro pódium Smetanovy síně – neobvykle početném obsazení reaguje a doslova „dýchá“ jako jeden. Následující několikaminutový bouřlivý potlesk hráči odměnili přídavkem v podobě Elgarových orchestrálních Variací na vlastní téma, op. 36, nesoucích podtitul „Enigma“, konkrétně č. 9 „Nimrod“.