Texty Ivana Medka (155)
Ivan Medek v roce 1990 přemýšlel, jaký může být další smysl vysílání Hlasu Ameriky směrem k Čechoslovákům poté, co padl komunismus a co skončila nesvoboda. „Dneska jde o to vybírat to nejpodstatnější. My nemůžeme vysílat něco, o čem by lidé v Československu nevěděli, pokud se to děje v Československu. Můžeme ale něco z toho, o čem lidé v Československu beztak vědí, zdůraznit anebo můžeme přinést pohled zvenčí. To je myslím důležité, protože velmi často se jeví některé věci doma jako mimořádně důležité a při pohledu zvenčí v podstatě jako partikulární, jako úplně okrajové. To jsou všechny otázky řekněme emocionální, kdežto konkrétní věci se jeví jako podstatné, důležité.“
Pro tehdejší společnost měl jedno podstatné doporučení, které myslím platí dodnes. „Já se domnívám, že úplně obecně platí, že si musíme zvyknout klást otázky. (…) Ale musíme jít nemilosrdně a do celé struktury. Do celé struktury! (…) Upřímně řečeno, na jedné straně čteme v československých novinách, že komunistická strana, vláda a strana, přivedly Československo na pokraj ekonomické katastrofy. Na druhé straně cizinci přijíždějí a říkají: žádný stát na světě by si nemohl dovolit tak šílenou byrokracii a tak nesmyslný počet úředníků a pracovníků administrativy v různých podnicích. Upřímně řečeno, je to i v rozhlase a televizi. Čili snažme se jít doprostřed problému. Zeptejme se, zda vůbec mají ne ti lidé v institucích, ale ty instituce vůbec nějaký smysl.“
A doporučení pro každého z nás? „Nemůžu čekat, co mně společnost dá. Musím stále znovu a znovu uvažovat, co mohu společnosti nabídnout. V jakém smyslu jsem pro tu společnost užitečný. Co vlastně dovedu?“
***
To je velmi vážná otázka. Protože s výjimkou těch emigrací, které začaly a skončily s válkami, ať už první nebo druhou, všechny ostatní emigrace byly přes ně roztříštěné. Těžko lze mluvit v první republice o jiné než ekonomické emigraci. Na druhé straně, těsně po únoru byla celá emigrace prakticky čistě politická. Kdežto těsně po srpnu 1968 byli mezi emigranty lidé, kteří měli opravdu konkrétní politické potíže, byli pronásledováni, čili odpovídá to například Ženevské konvenci, která uznává politické emigranty nebo žadatele o azyl jenom tehdy, když prokážete, že jste pronásledován z důvodů politických, národnostních, náboženských nebo rasových, což samozřejmě bylo poměrně málo lidí. Ale bylo dost lidí, kteří byli zoufalí z celé situace, nedůvěřovali budoucnosti, měli strach o děti, byli nejrůznějším způsobem šikanováni a tak dále, až po lidi, kteří nic takového nemohli prokázat a kteří emigrovali, protože si mysleli, že se jim povede lépe. Musím říct, že většina těch lidí, kteří emigrovali jenom proto, že si mysleli, že se jim povede lépe, se mýlila. A pokud tak uvažují ještě i dnes, tak se mýlí totálně.
Moje žena mi jednou říkala, že kdykoliv – ještě dávno, když jsme se vlastně teprve poznávali – se mě zeptala, na co myslím, tak jsem vždycky říkal: na změnu režimu. No a 18. listopadu 1989 jsem se ráno probudil a povídám: na co já vlastně teď budu myslet? Musím říct, že jsme až do 17. listopadu všichni věřili, že to u nás jednou také přijde. Ale nedoufali jsme, že to bude tak rychle a že to proběhne tak slušně. V pravém slova smyslu slušně. Nerad užívám slovo hedvábná nebo sametová revoluce, protože si myslím, že to není přesné. Protože si taky myslím, že to vlastně žádná pořádná revoluce nebyla. Dokonce si myslím, že by to měla být méně sametová revoluce, že bychom měli být důslednější. A to teď vlastně mluvím ne už o minulosti a o tom, co jsem dělal, ale o tom, co by se takzvaně „mělo“. Zkrátka si myslím, že k tomu, abychom udělali ten krok do Evropy, jak se často o něm mluví, máme ještě dost daleko. A že nás to bude všechny, a to i nás, kteří jsme zatím ještě pořád tady na Západě, stát ještě hodně práce a hodně času. A že musíme mít odvahu mluvit naprosto otevřeně a neskrývat své chyby. Nebát se kritizovat, řekl bych, nejvyšší státní představitele. Nebát se říct: „Tohle nebyl správný krok!“ nebo: „Tohle není tak důležité!“ A to už je ale spíš otázka k budoucnosti a možná, že bychom se někdy mohli k tomu vrátit.
Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň
(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
