Ken Russell: Mahler

Svérázný britský režisér Ken Russell (nar. 1927) patří již několik desítek let k filmařům, jejichž snímky se na plátnech kin a televizních obrazovkách objevují poměrně zřídka, jsou známy poměrně úzkému okruhu diváků a jejich postavení v dějinách kinematografie lze označit jako „kultovní“. Jeho tvůrčí styl bývá často spojován s termínem „kontroverzní“, a to především pro způsob, kterým zobrazuje lidskou sexualitu a také pro jeho nesmlouvavě kritický postoj k církvi, kterému ve svých filmech dává průchod s patřičnou dávkou osobitého sarkasmu.

Jeho pozoruhodný film Mahler z roku 1974 nabízí netradičně pojatý pohled na jednoho z nejvýznamnějších hudebníků přelomu 19. a 20. století. Není to režisérův jediný výlet do světa hudby, Russell je autorem portrétů řady skladatelů, např. Elgara, Prokofjeva, Bartóka nebo Čajkovského.

Film – dokument Mahler je pestrou, avšak přehlednou koláží ze skladatelova života. Jeho osu tvoří Mahlerův návrat do Vídně po dvou sezónách strávených v USA hostováním v Metropolitní opeře v New Yorku. Z tohoto výchozího bodu, sklonku skladatelova života, se v Mahlerových vzpomínkách navracíme do minulosti k epizodám, které měly na jeho život zásadní vliv. Některé „odskoky“ mimo hlavní vyprávěcí časovou osu představují i skladatelovy sny a představy, ve kterých režisér originálním způsobem představuje Mahlerovy obsese a traumata. Významná úloha ve filmu připadá postavě skladatelovy ženy Almy, která sama byla nepřehlédnutelnou osobností vídeňské umělecké společnosti. Neodmyslitelnou součástí snímku je samozřejmě Mahlerova hudba, přičemž pro každou scénu je vždy vybrána taková pasáž, která koresponduje s vizuálním vjemem. Režisér „svému“ Mahlerovi evidentně velmi dobře rozumí, neboť nám autenticky zprostředkovává to, co je pro skladatelovu hudbu příznačné: střetávání hluboké závažnosti s triviálností, patosu s ironií.

Jedny z nejstarších vzpomínek, které nám tvůrci filmu předkládají, jsou epizody ze skladatelova dětství prožitého v Jihlavě, kde měl svoji živnost Mahlerův otec. Tento úsek ze skladatelova života je jistě přitažlivý zvláště pro českého diváka, i když „českost“ prostředí zde není nijak zdůrazňována, Jihlava byla německy mluvící oblastí. Zde je patrně nutno hledat kořeny Mahlerova proslulého výroku o pocitu trojího vyhnanství: „Jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě.“ Režisér zpodobňuje prostředí skladatelova dětství jako málo inspirativní pro dítě s uměleckými sklony, rodinu pak zobrazuje jako bizarní panoptikum jedinců, jejichž jediný zájem o hudbu je viděn optikou zisku z koncertování „zázračného“ dítěte. Jejich debaty o klavírním umění F. Liszta, kterého chlapci předkládají jako vzor, je omezeno na zkoumání jeho finanční situace („Některý koncert netrvá ani půl hodiny! Spočítej si, co má za minutu!“) Hodiny klavíru, které malý Gustav bere, jsou obrazem bezduchého drilu, nepřinášejícího kromě technického vybavení pro hru nic užitečného.

Další střípek ze skladatelova života představují sekvence věnované jeho letním pobytům v přírodě, kde se pokoušel soustředit na tvorbu. Jako operní dirigent, který byl proslulý svoji náročností na zpěváky i orchestr, byl celou sezónu značně vytížený a jediné období, kdy se mohl věnovat komponování, byly divadelní prázdniny. V této souvislosti je příznačná věta, kterou Mahler v úvodu filmu odpovídá dotěrnému novináři na dotaz, zda raději diriguje nebo komponuje: „Diriguji, abych žil. Žiji, abych komponoval.“ V epizodě u jezera se poprvé objevuje pozoruhodný rys Russellova filmu, totiž originální druh humoru, který by při znalosti mahlerovské tematiky málokdo očekával. Jedná se zejména o sled scén, ve kterých Alma z příkazu skladatele odstraňuje všechny rušivé zvuky z jeho okolí – cinkání kravských zvonců a dětské hračky – rolniček, zvonů na věži kostela či vyhrávání lidových muzikantů. Invence, se kterou Alma (respektive Russell) odstraňuje vše, co by mohlo skladatele rušit při práci, je pozoruhodná a obdařená značnou dávkou svérázné komiky. Jako paradox se pak jeví skutečnost, že v hudebním podkresu zaznívají úryvky z Mahlerových symfonií, které výše zmíněné prvky obsahují. Příroda mu byla přece jen jedním z nejsilnějších inspiračních zdrojů.

O poznání vážnější je epizoda zachycující okolnosti smrti Mahlerovy dcery a skladatelovy výčitky nad kompozicí cyklu „Písně o mrtvých dětech“ jako předobrazu rodinné tragédie. Velký prostor je ve filmu věnován otázce Mahlerova židovství a jeho vztahu k náboženství vůbec. Skladatel je prostřednictvím rozhovorů s dětmi představen jako věřící člověk s vlastním chápáním Boha – Přírody (nelze v této souvislosti nevzpomenout na Janáčka), jehož vlažný poměr k oficiálním církevním institucím plně dokládají okolnosti jeho konverze ke katolické církvi jako prostředku k získání postu ředitele vídeňské opery. Pomocí postupů evokujících éru rané kinematografie (mezititulky, patetická gesta herců aj.) je Mahlerův přestup pod „ochranná křídla“ jiné církve vyjádřen jakýmsi filmem ve filmu. Skladatel přichází do svatyně Cosimy Wagnerové, jejíž oděv jasně odkazuje k oficiální estetice Třetí říše (vyobrazení hákového kříže je možná svojí doslovností již nadbytečné), aby zničil symbol židovské víry a přidal se na „správnou“ stranu. Přes závažnost tematiky, jakou představuje nacistické vyzdvihování Wagnera pro účely své ideologie a politické propagandy se všemi jejími důsledky, se jedná o nejvtipnější pasáž celého filmu. Lze si ale představit, že divák konzervativnějšího založení tento druh humoru nepřijme.

Dalším výrazným motivem, kterým se film zabývá, je vztah manželů Mahlerových. Vztah, který byl poznamenán nejen smrtí dítěte, ale také neuspokojenými skladatelskými ambicemi Almy. Ta se samozřejmě již z podstaty věci nemohla vedle geniálního skladatele prosadit, ale zřejmě trpěla i (oprávněným) pocitem, že manžel jí v tvůrčím rozletu systematicky brání. Celá situace výrazně připomíná jiný případ z dějin hudby, manželství Clary a Roberta Schumannových.

Mahler
Velká Británie 1974
Režie: Ken Russell
115 minut
Robert Powell (Gustav Mahler), Georgina Hale (Alma Mahlerová),Lee Montague (Bernhard Mahler), Miriam Karlin (teta Rosa), Rosalie Crutchley (Marie Mahlerová)