Kéž to není civilní! Tradiční předvelikonoční Stabat mater s FOK

Stabat mater, op. 58 je velké vokálně-instrumentální dílo, které zná kdokoli, kdo se alespoň trochu zabývá hudbou. Odhadl bych, že devadesát procent obecenstva tvořili lidé, kteří dílo už slyšeli, nebo kteří dovedli své ratolesti (či ratolesti ratolestí) proto, že se jedná o něco, co by každý Čech měl alespoň jednou za život slyšet. Jinými slovy, „Stabat“ je velmi populární kus. Zároveň se však jedná o kompozici, která se nijak nepodbízí. Byla napsána do značné míry v reakci na Dvořákovu osobní tragédii, kdy mu v rychlém sledu zemřely dokonce tři z jeho dětí. Slyšíme tedy vzácnou shodu okolností – dílo vyzrálého hudebního génia zároveň až na dřeň inspirované jeho životním osudem. Přitom soudím, že obecně známá Dvořákova hluboká křesťanská víra spojená s námětem kompozice také musela přispět ke vzniku něčeho mimořádného. Tedy, do Smetanovy síně pražského Obecního domu jsem přišel s jedním hlavním přáním: Ať je to jakékoli – navzdory několikatisící repríze – jiné, divné, všelijaké: Ať je to ale i inspirované a kéž to není civilní. Nechť vane sálem Dvořákův duch a síla jeho sdělení.

Hojně provozovaná díla mají nevýhodu v takzvané provozovací praxi. Čili způsobu, jakým se dílo obvykle provádí, jak „se to dělá“. Problém je ten, že v mnoha případech se začíná zapomínat na skladatelovu intenci a autor, který se jakožto zesnulý už nemá šanci bránit, dost možná z onoho světa na dálku protestuje. A kompozitorův záměr je typicky nerespektován ve věci předepsaných temp. U Stabat mater si všimněme, že z celkového počtu deseti má devět částí relativně nízké předepsané metronomické údaje. Až v posledním desátém čísle nastává při závěrečném zpívaném „amen“ – po přibližně hodině a dvaceti minutách hudby bez pauzy – jediné opravdové allegro. Do té doby je všechno vlastně dosti pomalé (nějakým dvořákovským zázrakem to ale nikomu nevadí) a v této souvislosti „vypíchněme“ sborovou část Tui nati vulnerati – ta má od Antonína předpis dokonce ♩. = 42, pouze dvaačtyřicet čtvrtek s tečkou se vejde do jedné minuty. Většině diváků jistě nevadí provozovací praxe cca ♩.= 60 (přibližně takovou jsme slyšeli), kdy jednoduchou aritmetikou dospějeme k tomu, že za minutu slyšíme dokonce 180 osminových not. To už je slušné tempo, že!? Část V. takto bývá mírně zneužita k rozředění okolních pomalých ploch a já souhlasím, že zrovna této části nevadí nedodržení Dvořákova předpisu. U jiných částí si však nejsem jistý.

Konkrétně části Eja Mater (silně evokující smuteční pochod) a Virgo virginum jsou svým zpracováním natolik niterné, že tempo vyšší než předepsané jim dle mého naopak škodí. Tady bych dal za pravdu Dvořákovi oproti obvyklé provozovací praxi (♩= 52 ve Virgo virginum dodrženo jistě nebylo). V Eja mater navíc před interprety stojí překvapivě složitý úkol, totiž dodržet tečkovaný rytmus. Zachovat pomalé tempo (čili nezrychlovat), mít na paměti delší fráze a zároveň nepřipustit, aby se z teček stávaly trioly, protože pak číslo přirozeně ztrácí kýženou závažnost.

Sólisté podali solidní výkon. Ve Smetanově síni bývá problém s akustikou a bylo tomu tak i tentokrát. Na mnoha místech jsem měl pocit, že by se snad mohl orchestr trošku upozadit, aby vokalisté měli šanci. Celkově šlo o dosti nerovný souboj – pokud orchestr „zabral“, hlasy neměly šanci (a mluvím v tomto případě i o sboru). Tak mě překvapilo, že s převahou se snad nejlépe popasovala mezzosopranistka Michaela Zajmi se svým sytým, sonorním a, právě, skvěle nosným tónem, který předvedla nejkomplexněji ve „svém“ čísle Inflammatus et accensus. Basista Gustáv Beláček ukázal velmi jistou intonaci v části Fac, ut ardeat cor meum a s nonšalancí se přenesl přes všechny táhlé melodie, hlasu jako by však chyběla plnost témbru a možná i proto se ze sólistů v mnohé vřavě ztrácel nejvíce. Tenorista Richard Samek má ze sólistů v tomto díle rozsahem patrně největší úlohu, které se zhostil prostě skvěle. Vysloveně s chutí jsem „hltal“ jeho slyšitelně uvolněný a zdravý tón podpořený zvládnutou prací s dechem. Hlas je probarven v celém tónovém spektru a vše bylo odzpíváno s grácií a se samozřejmostí – právě výkony, kdy se nebojíme o výsledek, myslím, posloucháme nejraději. Též nesnadné pohyby kolem neustále vracející se durové tercie ve Fac me vere byly předvedeny bez zaváhání a s intonačním nadhledem. Sopranistka Eva Hornyáková podala spolehlivý, profesionální výkon, avšak nikterak mě nezaujala – ani pozitivně, ani negativně.

Sólisté jsou na divadelních prknech zvyklí zpívat zpaměti. Přemýšlím: Proč tomu tak není i u koncertních provedení? Vždyť – není to sice úplně pravidlem – pokud jdeme na klavírní koncert, sólista-pianista obvykle nebude mít noty před sebou. Podobně bychom mohli hovořit i o jiných nástrojích. Od zpěváků to při koncertních provedeních oratorií apod. není vyžadováno, a tak zpívají zpravidla z not. Proč to ale není vyžadováno? Je pochopitelné, že scénicky podanou operu nelze zpívat z not, u repertoárových oratorních kusů typu Stabat mater bych však skoro očekával pokyn shora, že zpívat zpaměti se bude. Vždyť to působí daleko lépe! Například Michaela Zajmi si notami vypomáhala až příliš – hlava skloněná v notách tvoří hráz mezi divákem a interpretem. Navíc, když se ocitneme v místnosti typu Smetanovy síně, kde se většina diváků na sólisty dívá z podhledu a kde není příznivá akustika, samotný notový pult „krade“ možná klíčové decibely. Osobně znám nejednoho sboristu, co právě Stabat mater zpívá zpaměti, i když nemusí. Též si nemyslím, že by se pro sólisty v případě Stabat mater jednalo o part nějak výrazně nad průměrem rozsahu operních rolí.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vedený dirigentem Tomášem Braunerem mě velmi potěšil svou čistou intonací – zejména smyčcové sekce se předvedly v dobrém světle včetně pasáží, kdy se stoupá do choulostivých výšin (například úplný závěr bezprostředně po posledním odzpívaném amen). V dynamicky slabších plochách – zvlášť těch, kdy se též zpívá – bych však ještě více, jak už bylo naznačeno výše, ubral. Kühnův smíšený sbor předvedl velmi kultivovaný výkon a zvláště důležitý a capella sbor v samotném závěru – Quando corpus morietur – vyšel naprosto dokonale. Sboristé zpívali se sympatickým zápalem, míněno obecně. Část Virgo virginum (která v jistém pražském filharmonickém sboru slouží jako konkurzní materiál) však do určité míry potvrdila svou pověst obtížnosti.

Antonín Dvořák – Stabat mater op. 58
5. dubna 2023; 19:30 hodin
Obecní dům, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Stabat mater op. 58

Účinkující:
Eva Hornyáková – soprán
Michaela Zajmi – mezzosoprán
Richard Samek – tenor
Gustáv Beláček – bas
Kühnův smíšený sbor
Jakub Pikla – sbormistr
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent